„Jazyk za nic nemůže.“ Lektoři se bojí rusofobie i nezájmu o ruštinu

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Karolína Sýkorová studuje tlumočnictví a překladatelství na Univerzitě Karlově, zároveň pracuje jako lektorka, tlumočnice a překladatelka angličtiny a ruštiny.

Válka na Ukrajině zasáhla i výuku ruštiny. „Atmosféra v hodinách bývá zvláštní. Překládáme texty, které by se ideálně měly týkat aktuálního dění. Nedá se úplně odběhnout od toho, co se děje ve světě,“ myslí si Sýkorová.

V současné době připravuje na přijímací zkoušky na ústav translatologie bilingvní studentku – jejími mateřskými jazyky jsou čeština i ruština. „První hodina, kterou jsem s ní měla, byla hodně zvláštní. Nevěděla jsem, jak k tomu přistupovat, ani co na to bude mít za názor. Bála jsem se cokoliv říct. Na začátku hodiny jsem se jí zeptala, jak se má, a z jejího výrazu bylo evidentní, že se má jako my všichni. Mluví se o tom těžko, bavit se o tom ale musíme,“ říká.

„Rusové, co znám, to nesou hodně špatně. Navíc dostávají nenávistné zprávy, začali mít strach na veřejnosti mluvit rusky,“ popisuje situaci Rusů v Česku.

Do pomoci se zapojila krátce po vypuknutí války. Čtyři dny po začátku konfliktu vyrazila tlumočit na slovensko-ukrajinské hranice do Ubľy. Příchozím běžencům pomáhali se na místě zorientovat a zařídit nejnutnější věci. „Ptali jsme se jich, jestli mají ubytování, jestli na ně někdo bude čekat nebo jestli potřebují odvoz. Často jsme je uklidňovali, lidé k nám přicházeli ve špatném stavu,“ vypráví.

Krátce po návratu z hranic se zapojila do dobrovolnictví v libereckém centru pomoci. Vytvořila poté manuál pro tlumočníky, kteří sice chtějí pomáhat, ale s touto prací nemají velké zkušenosti. Zároveň pro ně začala natáčet krátká videa s radami.

„Záhy jsem v centru zjistila, že většina lidí v centech jsou neprofesionálové, kteří s tlumočením nemají zkušenosti. Mým cílem bylo, aby se moje zkušenosti dostaly k dalším lidem,“ vysvětluje.

„Samozřejmě nejde o to, aby tlumočení bylo profesionální, ale myslím si, že by bylo fajn dobrovolníkům poskytnout pomocnou ruku a říct jim, jak by měli s lidmi pracovat, komunikovat nebo třeba kam si sednout. Zní to jako banální věci, ale jsou důležité,“ míní.

Zasazuje se o to, aby tlumočníci v centrech pomoci měli možnost projít nějakým rychlokurzem nebo aby měli možnost psychologických konzultací. „Když jsem dojela na hranice, byla tam slečna, která mluvila jako jediná rusky. Všichni se na ni obraceli o pomoc a ji to po nějaké době úplně psychicky semlelo,“ uvádí příklad.

Podle Sýkorové taky není dlouhodobě udržitelné, aby tlumočení fungovalo jen na dobrovolné bázi. „Momentálně to samozřejmě dělají všichni zdarma a rádi, ale tím, že je třeba zajistit chod center 24 hodin denně, je třeba, aby se na to taky začalo myslet,“ říká.

Pro dobrovolníky, kteří nejsou profesionální tlumočníci, připravuje video s konkrétními radami a tipy. Dobrovolníci se totiž v asistenčních centrech na začátku dozví základní informace, školení o tlumočení samotném ale nedostávají. „Na to prostě není čas ani kapacity. Lidé se tam navíc hodně často střídají, proto jsme začali dělat videa,“ vysvětluje Sýkorová.

Upozorňuje například na to, že nezkušený tlumočník nemusí uprchlíkovi tlumočit vše, a cizinec je potom vyloučený z komunikace. Jako příklad uvádí situaci, kdy se mezi sebou o něčem radí dva pracovníci úřadu.

„Může to být úplná banalita. Ale pokud tlumočník uprchlíkovi zapomene tlumočit, nebo pokud si myslí, že to není důležité, cizinec se může bát, že se řeší něco velmi podstatného, například že je nějaký problém. Tohle není situace, která ho poškodí, ale působí mu zbytečný stres navíc, který by vůbec nemusel mít,“ říká.

Ellen Kubicová ruštinu vystudovala, pracuje jako lektorka a překladatelka. Nedávno založila stránku Ruština u kávy, kde sdílí zajímavosti o ruské kultuře nebo tipy na zlepšení jazyka. Bojí se narůstající rusofobie. „Mám obavu, že společnost bude Rusy všeobecně odsuzovat. Ale hodně Rusů z Ruska prchá. Je tu stále mnoho z nich, kteří smýšlejí stejně jako my, a teď se bojí na veřejnosti mluvit nahlas rusky,“ konstatuje.

Lektoři podle ní očekávají, že zájem o ruštinu opadne. „Lidi nebudou moci cestovat do Ruska tak, jako to bylo dřív. I mnoho pracovníků firem nebude mít zájem se ruštinu učit, protože obchod s Ruskem je pozastavený. Studenti zatím zůstávají, ale očekává se, že noví moc přicházet nebudou,“ říká.

Mnoho rusky nebo ukrajinsky mluvících lektorů se teď přeorientovává na výuku češtiny pro cizince. Ellen Kubicová takto začala učit čtyři lidi. Mezi nimi je lékařka s dcerou, která ukončila střední školu na Ukrajině. „Ta paní doktorka má zájem se naučit české lexikum, které se týká zdravotní oblasti, má vidinu, že by si tady našla zaměstnání. Když lidé mají nějaké odborné vzdělání, chtějí ho využívat,“ popisuje.

Podle Kubicové ale většina Ukrajinců doufá v to, že se brzy vrátí domů. „Myslím si, že není mnoho těch, kteří by tady chtěli bydlet, moc si to nepřipouští. Ale někteří si uvědomují, že tady budou zůstávat. Ti se češtinu cíleně učí,“ vysvětluje. „Učím ještě dvě dvanáctileté děti, z těch jde cítit, že doufají, že se vrátí,“ dodává.

Michal Horák učí ruštinu na brněnském gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše. O válce se se svými studenty baví velmi často. „Když začala, věnovali jsme se tomu celou hodinu. Sledujeme spoustu věcí on-line z nezávislých ruských zdrojů,“ popisuje. Ve výuce klade na ruské reálie důraz. „Chci, aby se studenti neučili jen gramatiku, ale aby věděli, co se v rusky mluvících zemích děje,“ dodává.

Studenti se ho často ptají na možnosti, jak se zapojit do pomoci. „Říkal jsem jim, že sem přijdou statisíce lidí, kteří mluví rusky, a oni jim budou moct pomoc,“ říká.

Zároveň zdůrazňuje, že je potřeba oddělovat jazyk od politiky. „Jazyk za nic nemůže. Ruština je jazyk, kterým hovoří víc než polovina Ukrajinců a je to rodný jazyk jejich prezidenta,“ podotýká.

On sám se snaží pomáhat s tlumočením nebo překlady, věnuje se také studentům z Ukrajiny, kteří přichází na gymnázium, kde pracuje. Od dubna se chystá nastoupit jako dobrovolník v charitě.

Do Ruska často jezdil se svými studenty na zájezdy nebo výměnné pobyty. To už ale nebude možné. „Všem projíždějí sociální sítě, kde se vůči Putinovi projevuji velice negativně. Mohli by mě zadržet třeba jen na pár dní, ale co by se potom stalo se skupinou mých žáků? Je to riziko, do kterého nechceme jít,“ vysvětluje.

I v současné situaci pro studenty organizuje konverzace s rodilými mluvčími ruštiny on-line. „Do projektu bylo zapojených asi deset ruských žáků. Všichni byli proti válce. A mnozí o tom velmi ochotně mluvili,“ uzavírá Horák.