Jak potěšit Barvožrouta. Bezodpadová jídelna mění i stravovací návyky dětí

Zážitky ze školní jídelny má snad každý. Ne vždy jsou zrovna pozitivní - vždyť třeba „univerzální hnědá omáčka“ je už legendární. Doba se však posunula, což dokládá i jídelna Základní školy Tanvald, která letos prošla zásadní modernizací. Stala se nejen samoobslužnou, ale podle svého provozovatele také vůbec první bezodpadovou školní jídelnou v republice.

„Neprodukujeme vlastně žádný biologický odpad,“ zdůrazňuje Josef Hásek, regionální ředitel provozu ve společnosti Primirest, která stravování v tanvaldské školní restauraci zajišťuje. Hásek vysvětluje, že veškeré zbytky z talířů a také bioodpad vzniklý při přípravě pokrmů putují do mechanického kompostéru. Výsledný produkt – humus – se používá v rámci zeleně na pozemcích školy.

Jenže v Tanvaldu skutečně dělají všechno pro to, aby humusu měli zahradníci co nejméně. A čísla ukazují, že se to daří. Podle manažera Primirestu se v jejich jídelně vyhodí jen kolem 10 procent veškerého jídla, zatímco v klasických školních jídelnách je to prý zhruba trojnásobek. Vedle zbytků na talířích jde také o celá nevydaná jídla, která v případě Tanvaldu míří jako dar do místního rodinného centra Maják.

Manažer Hásek líčí, že snahu o co nejmenší plýtvání postavili mimo jiné na posilování samostatnosti a odpovědnosti malých strávníků. Heslem samoobslužného výdeje je proto princip „naber si, kolik sníš, a to klidně opakovaně“. Firma prý čerpala inspiraci ve Finsku, při tuzemském rozvíjení nápadu do něj ale zapojila i některé nové prvky, které mají děti motivovat.

Na scénu tak přichází maskot Barvožrout a jeho kamarádi, kteří se z obrazovky v jídelně usmívají, nebo mračí podle toho, kolik jídla ten den zbytečně neskončilo v žaludcích. Na nejhorší – na smutné plačící postavičky – ale došlo za dobu, po kterou společnost Primirest systém nejdříve pilotně testovala a nyní provozuje, pouze jednou.

Mimochodem, na výběr ten den měly děti jako jednu z variant kuřecí řízek. Nejde přitom o nicneříkající detail. Podle Háska totiž jejich statistiky ukazují i to, že v tanvaldské školní jídelně roste obliba bezmasých jídel a čerstvé zeleniny. A čím dál větší zájem mají děti také o polévky. „Žáci mají možnost si tu polévku ochutnat, dát si méně a pak si jít přidat. Zapadá to do té samostatnosti a odpovědnosti: jakmile si to sám nandám, tak už to sám sním,“ zdůrazňuje manažer.

Přitom zpočátku prý Háskova firma narážela na nedůvěru – mnozí ředitelé, které s myšlenkou samoobslužné jídelny oslovili, měli obavy z velkého nepořádku; z toho, že takový provoz povede k většímu plýtvání než jindy; nebo také že by se děti mohly poranit. O zdraví svých potomků se báli i někteří rodiče. V Tanvaldu ale nakonec k zavedení moderního systému pomohlo, že se pro něj nadchlo vedení města a také obou základních škol, ve kterých dnes samoobslužný režim funguje.

Změna navíc nevedla „jen“ k tomu, co a kolik toho děti (ne)snědí, ale například také zatočila s frontami. „V té školní restauraci je dnes daleko lepší nálada a klid, než když kuchařky byly ve stresu a musely stát za výdejem: ‚Honem, honem, rychle!‘ Také žáci stáli ve frontě a byli ve stresu. Teď si každý něco dělá, každý si postupně něco bere, kuchařky komunikují s žáky. A je tam daleko větší klid a pohoda,“ říká Josef Hásek.