Článek
Jdu se po práci na chvilku natáhnout, jen tak, abych neusnula, ale načerpala síly. Radši si nařizuji budík, abych nespala až do rána. Iritující zvuk na mobilu mě samozřejmě probouzí celou rozlámanou. Je mi zima, obleču na sebe asi deset vrstev oblečení a pospíchám na metro. O půl dvanácté večer mi začíná směna na Hlavním nádraží. Přihlásila jsem se totiž jako dobrovolný pomocník lidem, kteří prchají z Ukrajiny kvůli válce.
Celou krizi jsem zatím sledovala jako novinářka, viděla jsem na pražském nádraží zmatky prvních dnů. Lidé přijížděli, nevěděli, kam jít, v noci tam drželo službu jen pár dobrovolníků, kteří mají zkušenost se syrskými uprchlíky před sedmi lety. Jako novinářka jsem pozorovala i pomoc na ukrajinsko-polských hranicích.
V hlavě se reportérovi odehrává velký zmatek. Jeho práce je vidět a zaznamenat. Je ale především člověk, a když vidí lidi, kteří potřebují pomoc, chce jim pomoct. Místo toho spíš překáží opravdovým dobrovolníkům, snaží se neskákat na uprchlické příběhy jako hyena, a pozoruje z dálky.
Teď je ale chladná jarní noc a já se chystám k dobrovolničení, které organizují Organizace pro pomoc uprchlíkům, Iniciativa Hlavák a pražský magistrát. Přihlásila jsem se na směnu u občerstvení. Moje privilegium, že jsem se narodila po revoluci a umím západní jazyky, se totiž aktuálně vůbec nehodí. Rusky ani ukrajinsky nemluvím, rozumím jen velmi špatně. U jídla a pití se to ale dá uhrát rukama nohama.
Na kávu a do boje
Vpravo od opravené Fantovy kavárny na Hlavním nádraží vzniklo centrum pro pomoc uprchlíkům. Jsou tu informační stánky, vyhřívané stany s občerstvením i oddělená místnost, kde mohou matky s dětmi nebo starší lidé strávit alespoň jednu noc na lehátkách.
„Dobrý den, jdu se registrovat jako dobrovolník,“ přicházím ke stánku podle předchozích instrukcí. „Mluvíš rusky nebo ukrajinsky? Ne? Tak tady máš reflexní vestu, naproti je stánek s občerstvením, tam tě nabriefuje předešlá směna,“ říká mi milá tmavovláska.
U občerstvení je potřeba, aby byl stále teplý čaj, káva i horká voda na instantní polévku. Je třeba hlídat, že jsou stále k dispozici obložené bagety a výběr jídla pro děti: piškoty, přesnídávky nebo sunar. Na místě musí stále být i pitná voda. Se vším pomáhá spousta dobrovolníků ve vestách a hasiči, kteří mají na starosti sklad i výměnu várnic s teplými nápoji a vodou.
Je asi hodina po půlnoci. Sedí tu jen několik ukrajinských rodin, které čekají na vlakové spoje dál. Většinou do Německa. Sem tam si někdo přijde pro kávu, čaj nebo bagetu. Je ale relativní klid, protože v tuto dobu nepřijíždí žádný vlak z východu. Pro kávu si chodí i muži okolo třicítky. „Jedu na Ukrajinu bojovat,“ snaží se mi jeden z nich ukrajinsky vysvětlit.
Díky klidu se stihnu i bavit s ostatními dobrovolníky, jsou to většinou studenti, kteří chodí vypomáhat, ale i ti, kteří si berou dovolenou, aby se v krizi mohli zapojit. Jsou tu ale i takoví, jako dnes já, tedy ti, kteří si volí noční směny právě proto, že přes den běžně pracují.
Dnešní tříhodinová směna byla klidná, ale i díky tomu, že už po čtyřech týdnech fungování každý naprosto přesně ví, co má dělat. Dobrovolníci jsou zkoordinovaní, navzájem komunikují s hasiči i policisty a je tu dobré zázemí. Uvidíme, jak to bude na další směně, která mi začíná za dva dny v devět ráno, tentokrát na pozici toho, kdo doprovází uprchlíky přímo od vlaku na vlak nebo řeší cokoliv, co v tu chvíli potřebují. Teď už ale mířím noční tramvají domů a jdu načerpat síly.
Směna číslo dvě
Moje předtucha, že dopolední směna přímo na nádražním peronu bude hektičtější, se ukázala jako správná během několika minut. Po deváté hodině totiž přijíždějí humanitární vlaky z polského Přemyšlu, první vlakové stanice blízko ukrajinsko-polských hranic. Vlaky vyjíždějí pravidelně z Prahy na Ukrajinu s humanitární pomocí, zpět vezou lidi, kteří prchají.
„Vezměte si tady cedule, že pomáháte uprchlíkům, většinou potřebují sehnat lístky na vlak dál po Evropě nebo navést do Kongresového centra,“ rychle nás briefuje koordinátorka dobrovolníků. „Omlouvám se, moje hlasivky už nemůžou,“ říká provinile, že na nás mluví skrze megafon. Od policie a hasičů mají dobrovolníci vždycky informace, kolik v jakém vlaku jede ukrajinských uprchlíků. Tentokrát se jich čeká 150.
Vlak přijíždí a hasiči u každých dveří pomáhají lidem vystoupit. V každé směně jsou i tlumočníci, kteří nosí speciální visačky, že mluví rusky nebo ukrajinsky. Jedné paní tlumočnice se proto držím v zádech. Zjišťuje od první dvojice maminky s asi patnáctiletou dcerou, co potřebují. Mají namířeno do Německa, potřebují lístky a navést na správné nástupiště. To si beru na starosti já. Ještě než s nimi odejdu, do skupinky mi paní tlumočnice přidá ještě další maminku s dospělou dcerou, které potřebují do Ústí nad Labem.
Jak efektivně pomoci?
Ukrajinští uprchlíci mají vlaky zadarmo, musí ale na nádražní přepážku ukázat svůj pas. Beru tedy přes celou nádražní halu zástupce z každé rodiny, kteří mají oba pasy. Jedna ze čtveřice žen mluví anglicky, tím mi hodně pomáhá, protože mi tlumočí zbytku skupinky. Skrze vlakovou aplikaci se dozvídám, že pojedou všichni stejným vlakem přibližně za hodinu.
Anglicky mluvící slečna se jmenuje Tatiana. Je to studentka vysoké školy a pochází z Charkova. Tedy jednoho z vůbec nejvíce zasažených měst na východě Ukrajiny. Další dvojice pochází z Kyjeva a v Německu má přátele, za kterými jede. Vyřídíme lístky na vlak a vedu je zpět k Fantově kavárně, kde jim ukazuji, že si mohou dát kávu nebo čaj a něco k jídlu. Slibuji jim, že vím, kterým vlakem jedou a že až se na informační ceduli objeví číslo nástupiště, odvedu je přímo na vlak.
Pot a slzy
Mezitím moje reflexní vesta a zalaminovaná ukrajinská vlajka v ruce působí jako magnet. Další a další lidé se mně chodí ptát „kde je záchod?“, „kde je úschovna zavazadel?“, „jaký je kurz hřivna-koruna?“, „kde si mohou dát jídlo?“, „co mají dělat?“, „jak se dostanou na metro?“, „jak se dostanou na kanadskou ambasádu?“, „jsou v Praze opravdu plné ubytovací kapacity?“.
Všechno řešíme míchanicí češtiny, ukrajinštiny, ruštiny a angličtiny. Částečně pomáhá online překladač, částečně ruce a nohy. Když je nejhůř, jdu poprosit tlumočníka o pomoc. Docela to ale zvládáme, pár klíčovými slovy se většinou pochopíme.
Vůbec nechápu, jak nám můžete takhle moc pomáhat.
Olga, maminka z mé „první skupinky“, se mě každých pět minut chodí ptát, jestli už vím číslo nástupiště a jestli to stihnou. Pokaždé ji ujistím, že ještě nic nevím, ale že na ně opravdu myslím. Její dcera vždycky pubertálně protočí oči a ujistí maminku, že je všechno v klidu. Spiklenecky na ni mrknu, maminku ujistím jemným stiskem ramene.
Chodím také kontrolovat druhou dvojici žen, které mám na starosti. Tatiana venku před vchodem pokuřuje, kouká na kyvadlové autobusy, které odvážejí uprchlíky přímo do Kongresového centra a fotí si věž nádražní budovy. „Mám Prahu moc ráda, byla jsem tu nedávno před válkou,“ vypráví mi a na jejím obličeji je vidět obrovská únava posledních týdnů.
„Vůbec nechápu, jak nám můžete takhle moc pomáhat,“ říká mi a její oči se zaplavují slzami dojetí. Takovou reakci už jsem viděla u mnoha ukrajinských uprchlíků. Jejich vděk z lidské laskavosti v hrůzných dobách většinou působí pro obě strany dialogu jako čerstvě nakrájená cibule. „Vy byste nám pomohli úplně stejně,“ ujišťuji Tatianu a dál jen tak spolu chvilku mlčíme.
Mezitím odvádím další maminku s malou holčičkou na vlak směřující na Karlštejn, doprovázím starou babičku o holi na toalety nebo odvádím ke stanici metra. Musím se pekelně soustředit, abych něco nepokazila, zvlášť u metra, které má na Hlavním nádraží oddělené vstupy na nástupiště podle směru. Představa, že špatně nasměruji lidi, kteří už si tak prošli těžkými dny a týdny, mi způsobuje propocená záda a permanentní tenzi v břiše.
Modré a žluté srdce
Konečně mi v aplikaci blikne číslo nástupiště pro čtveřici dam, kterým jsem slíbila, že je odvedu na vlak. Začnou rychle pobírat věci, které mají s sebou, každá svůj kufr nebo tašku, a Tatiana k tomu v jedné ruce drží i malou plastovou klec s kocourem Timem.
S Olgou se podělíme o jednu z těžkých tašek, každá ji bereme za jedno ucho a míříme na šesté nástupiště. V hlavě proklínám, proč musí být zrovna tenhle vlak tak daleko, protože se mi začíná bolestivě zadírat ucho tašky do dlaně. Myšlenku okamžitě vystřídá druhá, která nechápe, jak s tímhle těžkým nákladem mohly dvě drobné ženy dojet až do Prahy, a nadávám si za vlastní slabost.
Na nástupišti je narváno, ukrajinských skupinek je tu více. Německo je jejich velmi častou destinací, pokud nezůstávají v Česku. Přijíždí mezinárodní expres. Loučím se se všemi čtyřmi ženami a zvlášť s Tatianou, která mě vděčně objímá a rychle si mě hledá na Instagramu, abychom zůstaly ve spojení. Strávila jsem s nimi asi dvě hodiny a mám dojem, že je znám týdny.
Směna už utíká rychle, pro dobrovolníky je připravená i speciální místnost, kde mají zásoby vody a menších svačin. Zázemí pro dobrovolníky je domyšlené do detailu. Směny jsou akorát dlouhé, je pro ně vytvořený detailní manuál a i psychologičtí interventi, kteří jsou na místě, se jich ptají, zda je s nimi všechno v pořádku.
Sama si jdu na chvilku před budovu na čerstvý vzduch. Je nádherný jarní den. Ptáci řvou jak pominutí, asi chtějí konkurovat kraválu z magistrály. V odraze okna vidím samu sebe v reflexní vestě a přemýšlím nad tím, jestli jde dobrovolničení vykonávat i bez toho sobeckého pocitu vlastního uspokojení, který právě cítím.
Směna končí, jdu odevzdat vestu a odepsat se. Když procházím nádražní halou, přijde mi najednou divné, že mě lidé neoslovují a na nic se mě neptají. Už jsem pro všechny zase jen nějaký člověk, který prochází nádražím.
Když večer odcházím z práce, cinkne mi na mobilu upozornění. Na Instagramu mi píše Tatiana. „Musím se naučit česky, abych si mohla přečíst tvoje články! Dorazily jsme v pořádku, nakonec do Roudnice nad Labem. Moc ti děkujeme, co děláš, je to důležité pro všechny Ukrajince,“ stojí ve zprávě v angličtině s doprovodnými obrázky srdíček v modré a žluté barvě. Poprvé za ty dvě dobrovolnické směny mi zvláštně škubne u srdce a cítím, jak se mi emocemi stahuje hrdlo.