Do domova pro seniory posílat nechceme. Osobní zkušenost ale postoj leckdy mění

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jen minimum lidí v české populaci by pro své rodiče či prarodiče, odkázané na pomoc, volilo pobyt v nemocniční či ústavní péči. Takovou možnost by volilo jen devět procent dotázaných.

Vyplývá to z průzkumu mezi 1010 respondenty, který uskutečnila agentura Ipsos pro Seznam Zprávy jako součást unikátní dlouhodobé série Jak se žije v Česku. V polovině února odpovídali lidé starší 18 let.

Přání ohledně stárnutí je však jiné než realita. Pokud totiž respondenti měli s péčí o starší blízké osobní zkušenost, téměř ve 30 procentech případů se senioři dostali do nemocničního zařízení nebo do ústavní péče (skoro 23 procent).

„Je to klasický rozpor mezi tím, co byste chtěli, a jaká je skutečnost. Úzce souvisí s možností potomků postarat se o starší příbuzné. Je pro ně často principiálně jednodušší, když jejich blízký dostane ústavní či nemocniční péči oproti domácí odborné. Řešíte finanční pokrytí i psychologický nápor, když se o někoho staráte,“ okomentoval výsledky analytik agentury Ipsos Michal Komarňák.

Podle socioložky Lucie Vidovićové z Masarykovy univerzity žije pouhých pět procent Čechů starších 65 let v domovech pro seniory a zbylých 95 procent zůstává doma.

„Něco jiného je, kde umíráme. Drtivá většina z nás umírá v nemocnici či v jiných pobytových zařízeních. Nicméně představa, že všichni skončíme v posledních letech života jen v domovech pro seniory, je falešná. Tolik postelí nemáme a nikdy mít nebudeme,“ zdůraznila členka Národního institutu SYRI, který se mimo jiné zabývá systémovými riziky.

Strach podle ní vychází z (nezřídka oprávněného) pocitu, že se člověku nedostane dostatečné podpory třeba od terénní pečovatelské služby, nebo že nežije v prostředí vhodném pro zestárnutí. Třeba proto, že obývá byt ve třetím patře bez výtahu.

Socioložka dodává, že kvalita nízkoprahových služeb se v Česku značně liší. „V některých krajích či městech, které je mají zřizovat, není taková péče dostupná. Panuje velká regionální rozrůzněnost. Někdy služby nejsou dostupné o víkendu nebo večer,“ uvedla socioložka. Zároveň je podle ní ideální, když se klient může spolehnout na kombinaci více typů péče.

Často nefunguje propojení mezi poptávkou a nabídkou těchto služeb. Klienti o některých typech služeb nemají ponětí. „Existují lidé ochotní zaplatit velké množství peněz za výpomoc, ale s poskytovateli se prostě nepotkají,“ řekla Vidovićová.

Podle socioložky Česko ve srovnání s Evropou musí dál zlepšovat zajištění důstojnosti a podpory základních lidských práv u seniorů. „Když člověk vstoupí do nějaké instituce, tak se velmi rychle stane nějakou položkou seznamu, na které se provádí úkony, které se pak někde vyúčtovávají. Neúcta ke stáří a seniorům se pak přelévá k pečujícím. Třeba britský systém se lidem snaží nabízet možnosti poněkud individuálněji,“ dodala Vidovićová.

Výzkumníci Ipsosu se také ptali, jak si lidé představují své stáří. Téměř padesát procent respondentů chce nejvíce cestovat, ve 41 procentech případů volili také odpočinek.

Pouze 11 procent dotázaných uvedlo, že chce ve stáří co nejdéle pracovat. „Takové přání často pramení z pragmatismu. Lidé se chtějí zajistit na závěr života, dokud budou mít síly nebo jim to umožní pracovní pozice. Často se mluví o tom, že důchodový systém může vypadat všelijak i navzdory chystaným reformám,“ uvedl Komarňák.

Možnost co nejdéle pracovat volili o něco častěji muži (13 %) než ženy (9 %), nicméně ani napříč věkovými kategoriemi se hodnoty příliš neměnily. „Přinejmenším u mladší generace bych čekal trochu větší pragmatismus, nicméně je to pocitové, mezinárodní srovnání v tomto ohledu nemám,“ dodal analytik.

Nejmladší generace mezi 18 až 24 let jej překvapila ještě v jednom ohledu. Mnohem více než starší respondenti vidí závěr života ideálně protkaný cestováním (71 %) i dalším vzděláváním (38 %).

„Lidé z nejmladší generace jsou mnohem víc kosmopolitní. Mají jiné možnosti než předešlé generace. Je pro ně normální koupit levnou letenku a odletí na druhý konec světa. Pokud jim to zdraví dovolí, chtěli by tak žít pořád. Otázka je, jestli na to budou mít v dalších fázích života čas. Nicméně myslím, že to je pozitivní zjištění,“ dodal Komarňák.