„Nezveličujte Pravdu a lásku.“ Hráli jsme počítačovou hru Velvet 89 s generací Z

„Klíče. Havel. Národní třída.“ Studenti pražského gymnázia Nad Kavalírkou házejí ostýchavě do prostoru třídy slova, která se jim vybaví, když se řekne 17. listopad 1989. 

„Chtěli bychom vědět víc,“ hodnotí své povědomí o sametové revoluci. „Jenže vždycky si napíšeme test a pak všechno zapomeneme,“ zazní od jedné ze studentek a aktivně se přidávají další: „Výuka je fajn, ale neměli jsme čas to probrat tak, abychom to opravdu pochopili.“ „Chybí mi nějaký prožitek. Atmosféru a náladu ve společnosti nejde pochopit z výkladu,“ říká další.

Je jim šestnáct. Někteří z nich zaslechli pár příběhů od rodičů. Jenže ti byli většinou tak malí, že jim mohli předat z událostí jen mlhavé útržky.

„Pusťte si intro,“ vyzývá nás Natálie Hadwigerová z projektu Příběhy bezpráví, která koordinovala tvorbu hry Velvet 89. Usedáme k počítačům. Ozve se dramatická hudba. Následuje zvuk psacího stroje, který sází písmena na obrazovku a začíná vyprávět příběhy obyčejných lidí, kteří stáli v listopadu 1989 na náměstích, aby se postavili komunistickému režimu.

Začínáme hrát počítačovou hru Velvet 89, kterou vytvořil Člověk v tísni v rámci svého projektu Jeden svět na školách ve spolupráci s herním studiem Charles games. Mají za sebou rok a půl práce s desítkami pamětníků, historiků a studentů, kteří hru testovali.

Anežka byla jedna z nich. „Jsem zvědavá, jak to dopadlo. Testovali jsme jen krátkou pasáž,“ říká mi před začátkem.

Velvet 89 je hledací hra, jejíž děj spadá do čtyř měst v České republice, kde se revoluce odehrála. Už to může být překvapení. Sametová revoluce tu není jen o Národní třídě. Nebo o hlavních představitelích. Je o obyčejných lidech z davu. A také dalších městech, kde se odehrály důležité protesty.

Začíná se Teplicemi. Punková scéna tehdy vyrazila do ulic už 11. listopadu, aby vyjádřila svůj protest proti špatné kvalitě ovzduší. Už tehdy se ukázalo, že komunistická strana ztrácí na síle, protože teplické protesty nedokázala zastavit. Téma ochrany životního prostředí mezi studenty rezonuje.

Na obrazovce se objevuje dav lidí na náměstí. V dolní liště jsou postavy, máme jich najít minimálně pět. Používáme přitom nápovědu. Když postavu najdeme, rozvine se její příběh. „Představ si, že tě esenbák chytne za vlasy a vytrhne ti náušnici jen proto, že se mu nelíbíš,“ vypráví Marie, punkerka, 17 let.

Všichni ve třídě jsou naprosto ponořeni do hry. I když mají hledat v každé části jen pět lidí, zajímají je další. Všechny osoby dokážou najít neuvěřitelně rychle. Začínám být oproti nim pozadu. „Zkuste podržet myš na postavě, ukáže se vám nápověda, kterým směrem hledat,“ pošeptá mi Natálie. Jsem jí dost vděčná. „To je normální, učitelé to taky tak mají,“ usmívá se, jako kdyby četla moje myšlenky.

Cestujeme do dalších částí republiky. Z Teplic do Českých Budějovic a pak do Prahy a Ostravy, kde se pád „ocelového srdce“, komunistické bašty, odehrál o něco později a svým příběhem to horníci na náměstí ve hře dokreslují: „Když jsem viděl, jak se mi vrátil kluk s rozbitou hlavou z Prahy…“

Mezi jednotlivými městy jsou pasáže s dobovými záběry, což velmi působivě dokresluje atmosféru. Postavy jsou v davu různých profesí a věku a všechny vysvětlují své motivy, proč na náměstí stojí. Jsou tam i ti, kteří pochybují, agenti StB, esenbáci.

Hra po 45 minutách končí. Ve třídě je naprosté ticho. Jen doznívá hudba z Velvet 89. „Všechny motivy, které jste viděli, se skutečně odehrály,“ říká pomalu Natálie a vybízí studenty, aby sdíleli své dojmy.

„To jsem opravdu nečekala. Zasáhlo mě to víc, než jsem myslela,“ říká Anežka. A další se přidávají. „Fakt se mi to líbí. To je přesně to, o čem jsem mluvila na začátku. Chyběl mi nějaký prožitek, abych mohla nahlédnout a pochopit, co se stalo,“ řekla další ze studentek. „Dojalo mě to,“ přidává se další.

„Z příběhu tatínka, kterému zmlátili syna, a proto přišel na náměstí, jsem pochopila líp motivy té starší generace. Nelíbilo se jim, že jim mlátí děti, a tak šli do ulic,“ řekla jedna ze studentek.

Když reflektujeme hru, všímají si pospolitosti lidí, navzdory různým názorům a věku. Všímají si také těch, kteří se ocitli na místě náhodou. A že někdo, kdo se krčil v davu, měl zajímavý příběh. „Dost často se mluví o těch velkých myšlenkách, které přivedly lidi do ulic, ale mně se líbilo, že tam byly ty obyčejné motivy,“ řekla další.

Když se zamýšlí nad hlavním důvodem protestů, shrnuje to Anežka: „Dvacet let normalizace bylo prostě hodně.“

Když se jich ptám, jestli si myslí, že se naplnilo to, s čím lidé šli na náměstí, všichni se shodují, že rozhodně. Když se ovšem bavíme o ideálech, které se nesly i v heslech „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, mají k tomu svůj postoj: „Myslím si, že tahle hesla vznikala hlavně proto, aby vyhnala lidi do ulic. Ale za mě je to zveličené heslo. Myslím si, že ti lidé přece reálně věděli, že takhle to nikdy nemůže být,“ řekla jedna ze studentek.

„Já si zase myslím, že to heslo Pravda a láska představovalo nějaký ideál, za kterým šli. Naplnit ho nejde, ale chtěli se tomu přiblížit,“ zamýšlí se další studentka Soňa.

Když pak sedíme se zástupcem ředitele gymnázia Janem Novákem ve sborovně, líčí mi, co zasáhlo jeho. „Nejvíc to, že jsem nemohl najít ty postavy. Musel jsem stále využívat nápovědu,“ říká mi. Líbilo se mu, že hra není pragocentrická a ukazuje na porozumění mezi generacemi: „Jedna z postav tam říká: Přece děti nebudou rozhodovat. Generace se mezi sebou musely pochopit, aby se spojily a něčeho dosáhly.“

Má dojem, že se škola tématu sametové revoluce věnuje dostatečně, na dvacáté století mají studenti celý poslední rok. „Ale sametová revoluce je pro ně pravěk. Řeknou vám, že to je důležité, protože všude slyší, že to je důležité,“ říká.

Svůj styl výuky musel poslední roky proměnit . „S nástupem AI musejí být informace kratší, srozumitelnější. Nemůžu jim dát dlouhý text. Složitě položené otázky už také nedávám. Spíš je pro mě důležité, aby přemýšleli o tom, co třeba znamená svoboda. A pro ně je dnes svoboda spojená především s moderními technologiemi,“ říká.

Mezi studenty se ale najdou i ti aktivní. Pro ně je revoluce srdcovou záležitostí. Studentka Anežka se svým kamarádem Ondrou a dalšími dobrovolníky chystají například oslavu Samet, aby přiblížili svým spolužákům události 17. 11. Připravili historické panely, kde budou informace o 17. 11., i o roku 1939, a mají také playlist s dobovou hudbou.

„Pro mě je důležitá občanská aktivita, zajímá mě moderní historie, a když je člověk aktivní, tak zájem o 17. listopad přijde přirozeně. Dělám už poněkolikáté dobrovolníka na Národní třídě. Ale není to tak, že chci někoho do něčeho tahat. Spíš jsem propojila lidi, o kterých vím, že se o to téma taky zajímají. A doufám, že příští rok uděláme akci větší, teď jsme začali pozdě,“ říká Anežka.

Ondra jí s projektem pomáhá, a to nejen proto, že je jeho kamarádka. „Hodně často se spolu bavíme o tom, jak jsme rádi, že žijeme v České republice. Že jsme vděční, za svobodu. A já si uvědomuju, že to není vůbec něco samozřejmého, že se může vrátit doba, kdy svoboda nebude,“ říká Ondra.

Anežka, která mi v bufetu ukazuje svůj přípravný tým, pak říká: „Vím, že to, co tady žijeme, máme jenom proto, že to někdo pro nás vybojoval. I když je pro nás normální žít v demokracii, protože jsme nic jiného nezažili.“

Po zážitku s Velvet 89 uvažuje, že hru dostane i na oslavy, aby si ji mohli zahrát i ostatní.

Natálie Hadwigerová z projektu Příběhy bezpráví žije hrou Velvet 89 už rok a půl. Sama se narodila v roce 1993 a na hře spolupracovala s pamětníky a historiky, i s mladšími tvůrci. „Je hodně důležité kombinovat různé pohledy a mít v týmu pamětníky, protože jejich pohled je nezastupitelný, to nevyčtete z ničeho. Ale zároveň je fajn, že jsme měli v týmu i ty mladší, protože vědí, jak zaujmout tuhle generaci,“ říká Natálie.

Hra Velvet 89 byla zveřejněná letos v říjnu u příležitosti dvacetiletého výročí „jejího“ projektu. „Chtěli jsme se na události 17. listopadu podívat novým způsobem. Nevyprávět sametovou revoluci z pozice hlavních lídrů, ale jít do davu, který je často anonymní, a zároveň jsme chtěli mít přesah i do dalších regionů tak, aby to bylo pro mladé lidi atraktivní, aby měli chuť přijít domů a ptát se rodičů a prarodičů na jejich vzpomínky,“ říká Natálie.

Hra je volně přístupná na portále Jeden svět ve školách. Učitelé se pak mohou zaregistrovat a dostanou navíc metodický balíček, jak vést se studenty a žáky diskusi. Už nyní se o ni přihlásilo 580 škol a 100 knihoven a muzeí.