„Hlavně ať už je po všem.“ Stát odškodňuje tisíce lidí za vrbětické výbuchy

„Byla jsem zrovna na zahradě. První tlaková vlna mě smetla. Je to pocit, na který už nikdy nezapomenu. Hrůza. Člověk si říkal, co s námi bude?“ vypravuje Mirka Holanová, zatímco za ruku drží dvouletou dceru.

Krátce před polednem je centrum Vlachovic prázdné. Jen čas od času projde někdo z místních za nákupem nebo na oběd do restaurace. Při zmínce o explozích před osmi lety se lidem vrací apokalyptické obrazy. Evakuace, uzavřené lesy i místní silnice. Strach a nejistota. Muniční sklad schovaný v lesích za kopcem leží jen několik stovek metrů od okraje obce s patnácti stovkami obyvatel.

Léta útrap teď stát částečně odčiní. Tisíce lidí z pěti okolních obcí od počátku roku požádaly ministerstvo vnitra o finanční náhradu za roky příkoří. Stát předpokládá, že mezi lidi, obce a Zlínský kraj rozdělí asi 700 milionů korun. Částky přesně určuje nově platný zákon.

„Je to symbolický moment odpovědnosti, kterou stát za ten areál má,“ říká europoslanec a advokát postižených obcí Stanislav Polčák (STAN), který v regionu vyrůstal.

Odškodnění náleží lidem, kteří měli v dotyčných obcích trvalý pobyt ve třech rozhodných obdobích mezi prvním výbuchem v říjnu 2014 a závěrem odklízecích prací v roce 2020. Jeden člověk tak může dostat až 90 tisíc korun. Čtyřčlenná rodina si přijde na čtyřnásobek, tedy 360 tisíc korun, pokud měli všichni po celou dobu trvalý pobyt v jedné ze zasažených obcí.

„Samozřejmě to potěší. Žádost vyplňovala dcera, nechávala v ní telefonní číslo a z ministerstva už jí potvrdili přijetí. Škoda že se toho nedožil manžel. Je to nespravedlivé. Zemřel loni na covid, nakazil se nechtěně v nemocnici,“ vypráví padesátnice Helena Míčová.

Ani staré vzpomínky nevymaže z hlavy. „Bylo hrozné, když rozhlas hlásil, že musíme pryč z domu. Člověk si v tu chvíli říká, jestli se někdy vrátí. Narychlo vzal nejnutnější, musel tu zanechat zvířata, nebyla to legrace,“ dodává žena.

Přesné detaily vypořádání s obyvateli vymezuje speciální zákon, který loni poslanci schválili. Má účinnost od prvního ledna letošního roku, místní mohou o peníze požádat do konce června.

Většina z nich ale nic neponechává náhodě. „Zareagovali docela rychle a hned první den se na poště tvořily fronty. Několikrát jsme jim dali do místního zpravodaje návod, pořádali jsme debatu. Lidé si mohli stahovat formulář na internetu. Zájem byl velký,“ popisuje starosta Vlachovic Zdeněk Hověžák (STAN).

A souhlasí i Mirka Holanová, která s dcerou zrovna míří na nákup. „Žádali jsme hned na začátku ledna, jak jen to bylo možné. Formuláře jsme si vzali na obecním úřadě. Bylo jich tam dostatek. S čímkoli jsme potřebovali poradit, tak nám pomohli,“ pochvaluje si.

Výši odškodnění určuje rozhodné období, ale také trvalý pobyt v jedné z pěti obcí. Dcera Holanové tak několikatisícovou částku o několik měsíců stihne. „Horší je manžel. S tím jsem deset let, ale trvalé bydliště má tady ve Vlachovicích až od roku 2018, takže uvidíme. Dostane asi jen část peněz, ale i tak. To jsou peníze, s nimiž člověk nepočítal. Hlavně že něco dostaneme. Je to takový bonus,“ dodává.

Odškodnění bylo roky tabu. Místní měli kromě pocitu příkoří i vztek, že se na ně stát vykašlal. Polčák vysvětluje, že politici dlouho hledali adekvátní řešení, jak se s oběťmi vypořádat. Idea vzniku speciálního zákona byla prý spontánní. A bylo také třeba s pomocí trvalého pobytu jasně vymezit okruh oprávněných osob. „Jinak by se vypořádání vleklo roky a úředníci by posuzovali desítky dokumentů,“ objasňuje europoslanec.

Přiznává, že na některé případy dohlédnout nešlo. Podle něj jsou v obcích desítky lidí, kteří tragédii prožívali, ale nemají tam nahlášený trvalý pobyt. „Třeba když tam pěstoun vychovával děti, které tam ale tehdy neměly trvalé bydliště. Takové případy je potřeba pojmout z hlediska ekvity, tedy právní slušnosti. Myslím, že několik desítek občanů bude muset žádat o peníze soudně, jinak se náhrady nedomohou,“ naznačuje Polčák.

Drtivá většina lidí ale zažívá satisfakci. „Jsem vdova. Devadesát tisíc lidí je pro mnoho lidí tady na vesnici hodně peněz. Je to taková tečka,“ říká sedmdesátnice, která zrovna vychází z nákupního střediska.

K muničním skladům ji dlouho poutala práce. V tamní jídelně pracovala 23 let, v areálu byl zaměstnaný i její manžel. „Pomáhala jsem tam všechno tvořit a pak nás zrušili. Nesli jsme velmi těžce, že to všechno přišlo do takového zmaru,“ přiznává důchodkyně.

Při odklízecích pracích nechtěla zůstat stranou, znovu se vrátila do jídelny a vařila vojákům či hasičům. „Když to búchlo podruhé, zrovna jsem šla do obchodu. Říkám manželovi: Vstavaj, sklady znova búchly,“ vypráví typickým východomoravským nářečím. Manžel nechtěl věřit, že by se něco takového mohlo stát podruhé.

Krátce poté volal syn a hlásil jim, ať na nic nečekají a okamžitě ujedou. Manželé tak na několik dní našli azyl u známých na Vsetínsku. „Máme barák hned po kopcem, kde jsou sklady. Tlaková vlna se přes nás přehoupla a šla dál. Syn krátce nato místem projel a díval se, jestli náš barák stojí,“ popisuje žena.

Odklízecí práce v rozlehlém areálu se pak vlekly. Trvaly dlouhých šest let. Majitelé se nedostali na pozemky nebo do lesů. Někteří doteď usilují o náhrady. A také mají doteď strach se do blízkého okolí skladů vrátit. „Nikdo tam nejde. Lidi se bojí. Pozemky tam jsou v ha*zlu, neprodejné. Jak mohli vojenské sklady dát do soukromých rukou? Jak to mohli dopustit? To je nehoráznost,“ zlobí se padesátník postávající nedaleko obecního úřadu.

Místní se snaží za osm let starými událostmi udělat čáru. Vypovídá o tom i vývěska vedle farního kostela svatého Michaela archanděla. Na jednom z letáků je nadpis „Není dobré zůstat vězet v minulosti“. „Někdy je těžké odpoutat se od toho, co se nám stalo, zvlášť pokud nás to bolestně zasáhlo. Rádi bychom to vymazali, ale nejde to. První důležitý krok, aby bolestné zkušenosti neničily náš život, je odpuštění těm, kdo nám je způsobili…“ přečtou si zájemci.

Právě otázka viníků dál místní užírá. Mnozí chtějí znát celou pravdu. Někteří nevěří verzi o ruských agentech, jiní si myslí, že jim někdo pomohl. „Budu na to pořád myslet, nejen dokud budu starosta, ale taky jako občan. Nikdy mně nebude jedno, co se tam stalo. Jak lidi, tak mě zajímá, kdo za tím byl. Až bude vyšetřování uzavřené, možná budeme spokojenější. Anebo víc vyděšení,“ dodává starosta.