Článek
Středočeská hejtmanka Petra Pecková patří mezi nejznámější tváře hnutí STAN, možná proto překvapí, že se teprve den před sněmem stane členkou hnutí. Jak si představuje budoucnost hnutí a proč se zdráhá vyslyšet výzvy kolegů a do čela hnutí kandidovat, vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
V něm také říká, že je na hnutí STAN hrdá a ne vše je v něm špatně, jak to teď může vypadat. „Nejsem teď hrdá na to, jak se zachovali někteří členové STANu. Považuji to za jejich individuální selhání a ne za nějakou systémovou chybu,“ říká.
Už jste se rozhodla, zda přijmete výzvu a budete kandidovat do vedení hnutí STAN?
Ne. Jednání budou ještě v pátek. Ve finále se opravdu rozhodne na sněmu. Ale samozřejmě spolu komunikujeme velmi intenzivně.
Pro mě je důležité, aby v předsednictvu byli lidé, kteří na tu práci mají nějakou časovou dotaci a kteří budou podporou a oporou celému hnutí. Těch lidí je tam několik, já se rozhodnu opravdu až na poslední chvíli.
Co vám brání to rozseknout dříve?
Mám nominaci asi ze tří nebo ze čtyř krajů, ale stejně tak má takové nominace řada dalších členů STANu. Dokonce ani zatím nejsem členka STANu, pouze registrovaný příznivec. Přihlášku jsem podala nedávno. Chtěla jsem tím říci, že STAN podporuji, že mu věřím. O mé přihlášce se bude rozhodovat až na celostátním výboru, který zasedá v pátek. Teprve potom je možnost, abych vůbec kandidovala.
Pro mě je největší limitací – a to říkám naprosto otevřeně a upřímně – násobné množství agendy po mém zesnulém náměstkovi Věslavovi Michalikovi. Agendu, kterou měl na starosti Věslav, mám teď ze zákona na svých bedrech já.
Já jsem zvyklá pracovat na 200 procent, ale už není v lidských silách pracovat třeba na 400 procent. Pakliže bych nakonec do té kandidatury šla, tak je opravdu bezpodmínečně nutná diskuse s mými kolegy o převzetí části agendy.
Jak si představujete STAN, ve kterém chcete být?
Představuji si ho jako politické uskupení inteligentních lidí s vizí, kteří jsou poctiví, kteří opravdu velmi dobře a efektivně pracují pro veřejnost, pro občany téhle země, pro obce, ale samozřejmě i pro kraje a i pro stát.
Musí se něco zásadního změnit, aby takový STAN byl?
Rozhodně ode mě nemůže nikdo čekat větu, že všechno, co dosud ve STANu bylo, je špatné. Rozhodně ne. Já jsem na STAN hrdá. Nejsem teď hrdá na to, jak se zachovali někteří členové STANu. Považuji to za jejich individuální selhání a ne za nějakou systémovou chybu.
Označení jako „mafiánská struktura“, tak to mě úplně vytáčí. Sama osobně zvažuji, jestli nepodniknu nějaké právní kroky, to si nikdo z členů ani z registrovaných příznivců nezaslouží.
Co se změnit musí, pakliže jsme vládní strana, je naše myšlení a kompetence. Jsme zvyklí jednat mikromanažersky, protože jsme starostové měst a obcí, a ti jsou zvyklí řešit obrovské strategické úkoly od územního plánování po obří investice za desítky milionů, ale současně dohlížejí na to, jestli je posekaný park, jestli je čistá silnice a odchytávají se psi. Teď už jsme někde úplně jinde a to vyžaduje změnu úhlu pohledu.
Dalo se tomu, co se stalo třeba s Petrem Hlubučkem (pozn. red.: pražský exnáměstek obviněný v kauze Dozimetr) nějakým způsobem předejít?
Předejít se dá něčemu, co je systémově špatně. To můžete změnit. Ale individuální selhání jedince… Často kladená otázka je, jestli mohl náš předseda nebo kdokoliv jiný dělat něco daleko dříve, ale celé to bylo o „šuškandě“ a my nejsme hnutí pavlačových drben.
Nikdo nikdy neměl nic hmatatelného, neměla to ani paní Marvanová Kordová, která byla jeho nejbližší spolupracovnice, a ještě k tomu je právnička, takže by k podání trestního oznámení měla mít profesní předpoklady.
Nejhmatatelnější byla nějaká fotka údajně z vyšetřovacího spisu, ale mluvčí Národní centrály pro boj s organizovaným zločinem to dementoval a řekl, že je to falzum. Paradoxně tím dal argument Petrovi Hlubučkovi. Když byl konfrontován se „šuškandou“, tak říkal, že je to pomluva a „vždyť vidíte, že i ten spis, co se objevil, přímo NCOZ dementoval“.
Těžko se dalo něco udělat dříve, ale pak to šlo velmi rychle. Odstoupili i lidé, kteří na to byli různě navázáni, a když se podívám kolem, tak to rozhodně není běžná praxe. Spousta lidí, kteří jsou vyšetřovaní, obvinění, ale i obžalovaní jsou dál na kandidátkách různých stran a nikdo se jejich předsedů neptá, jak je to možné. Nás se ptá každý.
Přemýšlíte o tom, jak nastavit lépe kontrolní mechanismy, aby se něco podobného už nestalo?
Byla vypracovaná změna ve stanovách, která se teď bude schvalovat na sněmu. Bude se týkat dozorčích orgánů, kde je i navýšen počet členů a budou to lidé, kteří jsou velmi erudovaní právníci.
Musíme spolu daleko více komunikovat napříč celým hnutím, což už bylo také nastaveno. Jsou pravidelné porady s předsedy krajských a oblastních sdružení, možná budeme dělat etický kodex. A pak primárky. Já jimi prošla, i když je nemáme ve stanovách. Tajné hlasování v nich dává daleko větší svobodu.
Vedla jsme v poslední době hodně hovorů s politiky a političkami STAN a často zaznívalo, že hlavní problém byl, že všichni ve vedení byli vlastně staří kamarádi a nebyl tam nikdo, kdo by řekl: „Neblbněte, tohle nám voliči omlátí o hlavu.“ Dovedete říci autoritě „ne“?
S tím nemám problém, já jsem Standovi Polčákovi normálně napsala, co si myslím. Umím říct ne i Vítu Rakušanovi. Věci skutečně diskutujeme a rozhodně nemáme na věc stejné názory. Ale máte pravdu v tom, že mnoho věcí a mnoho procesů plynulo na bázi přátelství a my se musíme daleko více organizovat i formálně.
Kdo jsou voliči STAN, na které se chcete obracet?
Jsou to lidé, kteří jsou aktivní, kterým není jedno, jak vypadá Česká republika a pro které nekončí svět, ve kterém chtějí žít, jejich plotem, jejich pozemkem, jejich majetkem. Lidé, které zajímá veřejný prostor a chtějí se na jeho utváření podílet.
Jsou Starostové stále lobbistická odnož starostenských svazů, politická strana, nebo jste někde napůl?
Nevnímám Starosty a nezávislé jako lobbistické sdružení měst a obcí. Je spousta starostů i za jiné strany. Je to politické hnutí, které vznikalo odspoda, postupně rostlo a mělo by se přerodit tak, aby tato zkušenost byla benefitem.
My víme, co obnáší zákony a jejich uplatnění v praxi, zatímco mnohdy v některých jiných politických stranách se dostane do vedení státu třeba člověk, který se dosud s veřejnou správou vůbec nesetkal. Pak to vede k tomu, že vše trvá dlouho, věci se komplikují, narůstá byrokracie a jde se slepými uličkami. Přitom my dávno víme, že jsou slepé a nemá smysl jimi jít.
Máte nějakou vlastní brzdu, abyste nedopadla jako „otcové zakladatelé“, kteří teď museli kvůli různým skandálům odejít?
V komunální politice se pohybuji od roku 2010 a musím říci, že zkušenosti mám bohaté. V okamžiku, kdy jdete po cestě úspěchu nahoru, tak se na vás lepí neuvěřitelné množství podivných lidí. Nevěřila byste, kolik vám jich zavolá a chce se s vámi sejít. Začnou vám tvrdit, co všechno pro vás můžou udělat, nabízet služby a současně mají pocit, že když vás viděli kdysi před 20 lety, takže teď jsou vaši největší kamarádi. To tak prostě je a s tím se musí naučit každý politik pracovat.
Člověk si musí zachovávat nějakou vnitřní integritu. A třeba pokud se nechá uplatit jednou, už je vždycky vydíratelný. Na to by měl myslet dennodenně každý, kdo dělá tuhle profesi.
