Havel má knihovnu, Klaus institut. Zemana dnes uvítá kancelář

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bývalý prezident Miloš Zeman dnes – měsíc a půl po odchodu z Hradu – otevře svou kancelář, kde by chtěl jednou týdně úřadovat a setkávat se s příznivci. Jako místo si vybral baštu svých kritiků: pražské Dejvice, dům pronajatý od arcibiskupství, okolí plné kaváren.

Každopádně už teď vidíme, že Miloš Zeman ve svém postprezidentském období nebude ani zdaleka tak aktivní jako jeho dva předchůdci: Václav Havel a Václav Klaus. Rozdíl není jen v názvech míst, kam se uchýlili: první měl knihovnu, druhý institut – Zeman kancelář.

Ostatně každý z nich měl po odchodu z Pražského hradu jiné sny. Havel si chtěl splnit celoživotní touhu být filmovým režisérem, Klaus hodlal jezdit po světě s přednáškami na konferencích a univerzitách. A Zeman? Svěřil se, že nejvíc se těší, jak bude sedět doma, číst knížky a skrz prosklené okno koukat na smrčky a ježka v zahradě.

Samozřejmě důvodem minimální aktivity v důchodu je i Zemanův zdravotní stav, kdy je odkázán na invalidní vozík. Nutno zároveň dodat, že o Zemana ani není takový zájem. Neinformoval o žádných pozváních na konference, nikdo významný s ním nechce dělat rozhovory. Přirozeně poté, co se tak dramaticky spletl v Rusku, málokoho zajímají jeho názory.

To naopak o Václava Havla poté, co v únoru 2003 opustil prezidentský úřad, zájem doma i ze zahraničí ještě vzrostl. Přitom Havel po bezmála třinácti letech na Hradě žertoval, že už nikoho nebude zajímat, a tudíž ve své nové roli bude obcházet pražské hospody, bude u toho „mít v kapse ušmudlané fotky, s kým vším jsem se znal, a budu je ukazovat hostům a oni mi za to dají panáka“.

„Všichni jsme si představovali, že po odchodu z funkce budeme mít moře času. Vůbec ne, spíš naopak,“ vzpomíná Anna Freimanová z Knihovny Václava Havla. „Na jeho programu se skoro nic nezměnilo, pořád vypadal jako ten prezidentský. O Václava byl ohromný zájem – neustále nějaká pozvání, přijetí a rozhovory.“

Právě Havel nastartoval chybějící praxi, jak má vypadat postprezidentsví. Československé dějiny neznají hlavu státu, která by normálně po skončení funkčního období odešla na odpočinek. Prezidenti buď v úřadu umřeli, nebo odešli v zapomnění.

Havel našel inspiraci v amerických prezidentských knihovnách. Cílem je nejen pečovat o prezidentův odkaz, ideály a archiválie, ale také živě pořádat nejrůznější semináře a konference. To vše dnes Havlova knihovna i Klausův institut bohatě naplňují. Oba dva prezidenti ovšem k jejich vzniku potřebovali spoustu peněz, tedy bohatých přátel v roli mecenášů.

Václavu Havlovi v roce 2003 s rozjezdem knihovny nejvíce pomáhali byznysmen Zdeněk Bakala nebo Karel Schwarzenberg, který poskytl první prostory ve svém domě. A Václavu Klausovi v roce 2013 přispěl Petr Kellner z PPF jako hlavní sponzor Institutu v zámečku na Hanspaulce.

Miloš Zeman dnes žádného takového sponzora nemá. Žádná z významných byznysových skupin, za něž jako prezident lobboval, není ochotna mu přispět. Alespoň ne veřejně. Skromnou kancelář v církevním domě v Dejvicích mu pronajal spolek Přátelé Miloše Zemana, v jehož čele stojí bývalý hradní kancléř Vratislav Mynář.

Zemanovi lidé ani nic většího, knihovnu či institut, stejně neplánovali. To třeba lidé od Václava Klause mysleli na prezidentský důchod už dávno před tím, než opustili Hrad. Ostatně ani jinak nemohli, protože Klaus nemůže žít bez toho, aniž by ráno přišel do nějaké kanceláře, kde má svůj stůl. A také bez přednášek, seminářů nebo publikování nových knih.

„Už dva roky před koncem mandátu vznikla idea, aby vznikla nějaká základna, kde bývalý prezident bude fungovat a působit jako veřejně činná osoba,“ vzpomíná Klausův věrný pobočník Jiří Weigl – na Hradě kancléř, dnes ředitel Institutu Václava Klause.

Je možné, že Zemanova knihovna nevzniká i proto, že zas toho není tolik, co by se dalo na jeho životě dokumentovat nebo zkoumat. I když by bylo jistě zajímavé zmapovat jeho působení před rokem 1989, z něhož je širší veřejnosti známý jen kritický článek v Technickém magazínu o nefungujícím komunistickém modelu hospodářství.

Za prozkoumání by jistě stála i Zemanova proměna v politického cynika – vždyť ještě v projevech v československém Federálním shromáždění zkraje 90. let vystupoval jako liberální a tolerantní politik hájící menšiny. Ale to vše není zas tak unikátní, aby se tím musel zabývat nějaký úřad.

„S Milošem Zemanem, narozdíl od Havla i Klause, není spojen žádný robustní myšlenkový proud. Jeho politická kariéra je plná velkých obratů, čímž se rád chlubil oním výrokem, že jen blbec nemění názory. Takže prezidentská knihovna je v jeho případě zbytečná, v podstatě by neměla o co podstatného pečovat,“ míní politolog Lubomír Kopeček, autor paralelních životopisů tří polistopadových prezidentů.