Článek
Romantické představy o životě šífařů, neboli lodníků, plavících po Labi k Hamburku mají k realitě daleko. Žádné bouchání mariášovek o stůl, podávání rumu hákem a ukecaný papoušek se samozřejmě nekonají.
Hlavní zábavou je dnes, při často monotónní jízdě, mobilní telefon. Přesvědčil jsem se o tom na palubě tlačného remorkéru RIO 2 ve službách Evropské vodní dopravy. EVD je po rozpadu Československé plavby Labské největší českou dopravní společností na řekách. Lodní doprava na Labi ale pozvolna skomírá. A zřícení Drážďanského mostu, jehož část se zbortila do řeky v září loňského roku, přineslo šífařům další problémy.
Od 4. února je sice možné opět Drážďany proplout, byť na zvláštní povolení, ale výrobci sypkých směsí se zatím přesunuli na jiný způsob dopravy. Ti, co potřebují převézt rozměrné kusy, stále čekají na obnovení vodní cesty. Ta by měla být zcela otevřena až ve druhé polovině února, byť s časovým omezením.
Důvodem snižování lodní dopravy je četnost nízkého stavu vody a omezování velkoobjemové výroby. Málo vody však bývalo i dříve. I když lze konstatovat, že poslední dobou je to stále častější jev. „Vodní doprava byla dříve více používaná a tak se i více dbalo na udržování plavební dráhy, častěji se čistilo a prohlubovalo koryto, teď se znova zanáší,“ popisuje kapitán v důchodu Jaroslav Batista, s nímž se plavím.
Cesta pomalu ubíhá a zkušený šífař vypráví, jak miluje rána, kdy je u vody klid a probouzí se zvěř. Nebo jak není pro kapitána vůbec příjemná špatná viditelnost, hustá mlha nebo tma, kdy se nedá spolehnout ani na radar. Často je lepší jet velmi pomalu, loď samozřejmě nezastaví šlápnutím na brzdu, na vodě jste stále v pohybu. Buď jej řídíte vy, anebo řeka a proud.
Muž vzpomíná na své začátky, kdy se šífy na Labi míjeli jeden za druhým a kapitáni lodí byli, jak se říká, opravdové vydry a měli i přezdívky. „Třeba Mořská pijavice,“ usmívá se do ostrého únorového slunce lodník. V rádiu zpívá Hana Zagorová a vše tak nějak vypadá, jako by se odehrávalo před mnoha lety. Jenže tak to není.
