Expertka: Výstava v Praze zesměšňuje Rusko. Ale pozor na glorifikaci zbraní

„Ruské tanky opět v Praze - ale rozbité, spálené rukama ukrajinských vojáků,“ prohlásil z pódia na Letenské pláni ukrajinský ministr vnitra Denys Monastyrskyj, když před necelými dvěma týdny výstava startovala.

Právě jeho ministerstvo zneškodněné stroje ruské armády do Prahy přivezlo. Poničený protitankový komplet Šturm, tank T-90 nebo protiletadlový systém Buk měly stát v české metropoli původně do neděle 24. července. „Vzhledem k velkému zájmu veřejnosti“ ale ukrajinská ambasáda oznámila prodloužení výstavy do 3. srpna.

Forma expozice se u veřejnosti setkala s rozličným přijetím. Politoložka Dagmar Vorlíček z Vídeňské univerzity v podcastu 5:59 vysvětluje, že výstava zapadá do snah Ukrajiny získávat sympatie zahraniční veřejnosti a podporu Západu.

„Vybrali si ukázání síly, které se do velké míry nese v duchu étosu Davida a Goliáše - tedy že i ta slabší a původně podceňovaná strana se umí nejen efektivně bránit, ale také úspěšně bojovat,“ uvádí expertka, která se zabývá bezpečnostními studii.

Může ukázka na Letné splnit to, co si od ní Kyjev slibuje? A nehrozí, že se v reakci na konflikt na Ukrajině dostaneme až ke glorifikaci války?

Podobnou výstavu už před Prahou viděla Varšava, další evropská města by měla následovat. Ukrajina se tím snaží v zahraničí připomínat útrapy způsobené ruskou invazí. Jde o skutečně funkční metodu, jak ke konfliktu přivést pozornost?

Myslím, že určitě ano. Ukrajina bojuje - a v dalších týdnech a pravděpodobně měsících dál bojovat bude - nejen na té domácí frontě proti ruským okupantům, ale také o mezinárodní pozornost a podporu.

Týká se to vojenské, humanitární i politické podpory, podpory bezprecedentních ekonomických sankcí nebo také podpory ohledně přístupových jednání do Evropské unie. Ukrajina v tom potřebuje zejména Západ a výstavu v Praze je potřeba vnímat ve světle této snahy.

Zároveň platí, že zatímco oficiální ruská komunikace cílí dovnitř ruské společnosti a je zaměřená třeba na oficiální kanály státní televize, tak ta ukrajinská je obrácená navenek. A z tohoto hlediska je expozice ruské techniky pochopitelným krokem, který má šanci oslovit evropskou veřejnost.

Leží v tom několik zajímavých aspektů. Prvním je samotný důraz na sdělení a rámování ukrajinského konfliktu. Ukrajina totiž mohla vystavovat třeba fotografie padlých vojáků nebo příběhy lidí, které válka různým způsobem poznamenala, mohla poukázat na osudy ukrajinských uprchlíků v Evropě apod.

Místo toho volí vlastně zesměšnění agresora. Rozhodli se vystavovat vojenskou kořist a vybrali si ukázání síly, které se do velké míry nese v duchu étosu Davida a Goliáše – tedy že i ta slabší a původně podceňovaná strana se umí nejen efektivně bránit, ale také úspěšně bojovat. A že je tu potenciál něco od agresora ukořistit, případně ho porazit.

Hlavně v českém prostředí může být taková strategie velmi efektivní, protože Češi příliš nemají rádi hrdiny, neradi je oslavují. Třeba v anketě o největšího Čecha chtěla spousta lidí volit Járu Cimrmana…

A na neschopnost elit a jejich zesměšnění - ať už za dob rakouské monarchie nebo později komunistického Československa - poukazovaly i různé vtipy a populární literatura.

Výstava ale tne do živého i proto, že Rusko se na mezinárodní scéně už delší dobu snaží prezentovat jako silný aktér, který se vysmívá údajně dekadentnímu Západu. A ukazování zničené kořisti tuto údajnou „mužnost“ Ruska zesměšňuje. Tím více je celá věc citlivá pro Rusy a tím více jde o efektivní nástroj ukrajinské komunikace.

Já jsem se vypravila přímo na Letnou. A v každém návštěvníkovi výstava vyvolávala trochu jiné emoce, třeba hněv, smutek nebo i hrůzu. Jakým způsobem je tedy možné mluvit o válce na Ukrajině a zároveň se ubránit sklouzávání možná až k militarizaci veřejného prostoru - byť jde v tomto případě asi o hodně silný výraz?

Základní poučka by měla znít: Ve válce je Ukrajina, nikoliv Česko, Evropa nebo Evropská unie. Rakety padají na Ukrajinu, nikoliv na Prahu. Ruské tanky vyjíždí na Ukrajinu, nikoliv do Varšavy.

Zkrátka je nutné zdůrazňovat, že na jednu stranu jsme solidární s Ukrajinou, že chceme být silným spojencem a že chceme poskytovat maximální humanitární, vojenskou či ekonomickou pomoc. Ale zároveň i to, že ve válce nejsme my.

To rozlišení je důležité. Široké pojetí války - kdy říkáme „jsme ve válce“ - totiž zvyšuje riziko, že si různí lidé promítnou do aktuální situace různé agendy, které přitom s válkou vlastně nesouvisejí.

Válka je opravdu výjimečná situace. Mění pravidla hry, pravidla fungování společnosti. Za války jsou přípustné i věci, které bychom v době míru v demokratické společnosti netolerovali. A válka také omezuje veřejnou diskusi. Omezuje, kdo se k čemu může vyjádřit a jaká témata jsou považovaná za legitimní.

Například v debatě o manželství pro všechny (o možnosti uzákonit uzavírání stejnopohlavních sňatků, pozn. red.) někteří argumentovali, že kvůli válce na to není čas. A to je právě ono - když budeme žít v logice, že jsme ve válce, že se na ni musíme soustředit, a z toho důvodu nás spousta jiných problémů nezajímá, tak si v dlouhodobějším měřítku podkopáváme základní principy otevřené demokratické společnosti.

Evropské země skutečně formálně nebo fyzicky ve válce nejsou. Ale její dopady jsou tu reálné, například v podobě přílivu uprchlíků nebo rostoucích cen za energie. A také politici občas používají rétoriku, že Evropa je v některých ohledech ve válce, ať se jí to líbí, nebo ne. Jak se v tom tedy má veřejnost vyznat? Kde leží ta hranice?

Zodpovědnost by měla spočívat hlavně na politických elitách, které by měly plnit dvě role. V té první rovině poskytují všemožnou podporu Ukrajině - vojenskou, ekonomickou i další - a snaží se mít na pozoru před ruskými výboji, ambicemi, vlivovými operacemi v Evropě a podobně. Tato role se týká bezpečnostní politiky státu a Evropské unie.

Ale zároveň je potřeba nepřestat žít normální život demokratické společnosti. Je proto velmi problematické a nebezpečné vidět za každým stromem ruskou propagandu a v každé politické diskuzi se ohánět tím, že je tu nějaký vliv kremelské propagandy a kremelských trollů.

To je přesně ta militarizace, která je nebezpečná. Když začneme ruský vliv vidět všude, můžeme velice snadno znecitlivět vůči problémům na domácí půdě. Je totiž nutné si uvědomit, že válka na různé lidi dopadá různě.

V současnosti je to navíc spojené s věcmi, které válka akceleruje - zásadním způsobem roste cena energií, krize bydlení je viditelnější, roste inflace atd. Na některé lidi to dopadá opravdu až likvidačně. Je potřeba těmto zkušenostem umět naslouchat a tyto problémy řešit, ne je nezesměšňovat. A hlavně to nebagatelizovat jako důsledek nějaké ruské propagandy.

Je to velmi ošemetná role politických elit - mít se na pozoru vůči bezpečnostním hrozbám, ale zároveň nevidět válku všude. A nevnímat vše pouze optikou té války.

Jak se ale do toho všeho promítá historická zkušenost, jakou mají Česko, Polsko nebo třeba Maďarsko se Sovětským svazem? Do jaké míry například sovětská invaze z roku 1968 definuje naši současnou odpověď na krizi kolem Ukrajiny?

Určitě do velké míry. Ale zároveň to není české specifikum. Každou zemi, která má historickou zkušenost s válkou - což jsou v podstatě všechny - tato zkušenost nějak ovlivňuje a promítá se do chápání současného světa.

Týká se to třeba úvah, jestli je výhodné být součástí vojenských spolků, nebo jestli radši nikomu nevěřit, hlavně pak svým sousedům a světovým mocnostem. Nebo to také ovlivňuje rozvažování, za jakých okolností je legitimní používat sílu v mezinárodních vztazích, do jaké míry je výhodné dodržovat mezinárodní závazky nebo na koho se v mezinárodní politice vůbec obracet.

Myslím, že v Česku máme velmi jasný narativ zkušenosti jak se Sovětským svazem, tak třeba i s nacistickou okupací před druhou světovou válkou a během ní. Což se také projevuje do současné situace. Řada lidí ji totiž vnímá prizmatem studené války jako souboj Západu s Východem, jednoznačně odsuzuje ruskou expanzi a připodobňuje to k sovětské okupaci v roce 1968.

Chápu, že lidé takto uvažují. Ale zároveň je potřeba říct, že žádná situace nikdy není stejná jako v minulosti.

Podstatná je ale i další věc - v současnosti se na světě odehrává řada jiných ozbrojených konfliktů, ve kterých se i Česko nějakým způsobem angažuje, jen se o tom tolik nemluví.

A pokud nám tyto konflikty připadají vzdálené nebo máme pocit, že se nás netýkají, tak o to více nás poté zasáhne válka na Ukrajině. K té se můžeme nějakým způsobem vztáhnout a můžeme souznít s Ukrajinci a jejich utrpením. Protože něco podobného se přece stalo i na českém území.

My se bavíme o způsobu, jakým si společnost tvoří svůj přístup k dění na Ukrajině. Jakou cestou se ale vydat, aby to nezamířilo k jednomu ze dvou možných extrémů, kdy tu na jednom konci stojí naprostý nezájem a na tom druhém možná až glorifikace války?

Válka na Ukrajině, respektive ta ruská agrese, je v rámci současného světa v něčem velmi ojedinělá - z našeho pohledu jde o velmi „černobílou“ válku. Myslím to tak, že je zde celkem jasný agresor a celkem jasná oběť. A je to válka mezi dvěma státy, tedy ta „tradiční“ válka.

Už jsem říkala, že takových válek ve světě moc není. Konflikty a bezpečnostní hrozby, které dnes vídáme, mívají výrazně složitější společenský a politický kontext.

Když se ale vrátíme k Ukrajině, tak ona teď skutečně potřebuje vojenskou pomoc a politickou podporu. A s tím úzce souvisí podpora exportu vojenských technologií a zbraní na Ukrajinu, o což se v Česku velmi snaží ukrajinská ambasáda. Je to velké téma - spousta lidí posílá peníze na ukrajinskou armádu, aby si zbraně nakoupila.

Právě to je ale dimenze, která může být problematická. Myslím, že glorifikaci války tady snad tolik nevnímáme, ale spíše glorifikaci zbraní a vojenských technologií. To je něco, co je v mediálním prostoru hodně viditelné - a koneckonců ta výstava v Praze na Letné je na to vlastně zaměřená.

Považuji to skutečně za problematické. Nějakou oslavu si podle mého názoru zaslouží ukrajinská společnost a její odvaha, ale ne zbraně samotné.

Ve spoustě jiných konfliktů (než je ten na Ukrajině, pozn. red.) hrají zbraně výrazně problematičtější roli. Většinou se nedá říct, jakou stranu je potřeba podporovat a že když s naší podporou porazí stranu druhou, tak že se jedná o ten správný výsledek.

Je ale možné, že řada lidí si z války na Ukrajině vezme poznatek, že je nutné soustředit se především na posilování vojenské síly a že v konfliktech existuje jasné, černobílé rozdělení na stranu dobrou a špatnou. Zkrátka že potřebují vojenská řešení.

Nicméně už jsem zmínila, že většina jiných konfliktů a bezpečnostních hrozeb má výrazně složitější pozadí. Pokud se tedy soustředíme jen na technologie a zbraně, míjíme tím obrovskou dimenzi těchto problémů. Málokdy je vývoj na bojišti to jediné, co určuje další směřování konfliktu a jeho řešení.

Celý rozhovor s politoložkou Dagmar Vorlíček z Vídeňské univerzity si můžete poslechnout v podcastu 5:59:

V mnoha ohledech je toho dobrým příkladem česká historie. Když se podíváme do třicátých let, tak československá vláda tehdy začínala tušit, že by mohla být potenciální obětí nacistického Německa a jeho expanzionismu. Zaměřila se proto na budování pohraničního opevnění.

Všichni ten příběh známe - díky neuvěřitelným investicím se během několika let postavilo lehké i těžké opevnění podél velké části hranic. Byla to velmi technologicky sofistikovaná opevnění, do kterých se promítly zkušenosti a moderní vojenské poznatky té doby.

Panovala víra, že tyto technologie nás přeci ubrání před nacistickou expanzí. Nikomu ale nedošlo, že by do věci mohlo zasáhnout politické řešení, které československou vládu vlastně donutí odevzdat část území. Z mého pohledu jde o lekci, že je vždy nutné vidět širší kontext a neupínat se pouze na to, že nás ubrání armáda.

Vraťme se ještě do přítomnosti k válce na Ukrajině. Může současná situace nějak dlouhodobě poznamenat českou společnost. Jaká paměťová stopa se tu nyní vytváří?

Opravdu tu vnímám velký důraz na posilování zbrojení a investice do vojenských technologií. Což ale skutečně nemusí být nutně ta správná reakce na množství jiných bezpečnostních hrozeb.

V posledních desetiletích se mluví o hrozbách nových - patří sem klimatická změna, rizika globálních pandemií, energetické krize atd. To vše přitom v současnosti zažíváme. Ale tyto problémy a hrozby mají výrazně složitější řešení. Vyžadují nejen vojenskou reakci, ale také mnohem širší zapojení společnosti, jiných aktérů a třeba i jiných typů expertizy. Jen armádou je nevyřešíme.

A právě to je potřeba zdůrazňovat. Současná válka na Ukrajině je velmi výjimečná tím, do jaké míry je v ní důležitá vojenská podpora. Většinou je ale nutné dívat se na mnohem komplexnější možnosti řešení těchto konfliktů.

Článek byl aktualizován po oznámení ukrajinského velvyslanectví, že výstava bude prodloužena do 3. srpna.