Elitní vyšetřovatel o Čechovi a rabování na Ukrajině: Válka není omluvou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čech Filip Siman se ilegálně připojil do bojů na ukrajinské frontě a v průběhu operací na Ukrajině si navíc začal přivlastňovat majetek padlých vojáků i civilistů. Soud mu za to v úterý udělil sedmiletý trest.

Bývalý český policejní vyšetřovatel a vyšetřovatel válečných zločinů Vladimír Dzuro v písemném rozhovoru se Seznam Zprávami hovoří o tom, jak moc jsou podobné incidenty ve válečných konfliktech běžné a zda pro ně existuje omluva.

S vyšetřováním válečných zločinů máte mnoho zkušeností. Jak moc je plenění v místě válečných operací obvyklé?

Podívejme se nejprve do historie válčení. Rabování vítěznou armádou během konfliktu bývalo vždy běžnou praxí, jelikož vojáci považovali kořist za způsob doplnění příjmu. Takovéto chování vítězných vojsk se týkalo i znásilňování na dobytém území. Jako jeden z nejděsivějších případů z nedávné historie bych uvedl masakr v čínském městě Nanking v prosinci 1937.

Když japonská vojska obsadila město, čínští vojáci byli v rozporu s válečnými zákony popraveni. Znásilňování a rabování proběhly v obrovském měřítku, počty obětí se pohybují mezi 40 tisíci až 300 tisíci a odhady znásilnění se vyšplhaly na více než 20 tisíc případů, jak to prokázal Tokijský válečný tribunál. V Evropě byl pak dalším příkladem rabování postup úřadů nacistického Německa vůči majetku židovské populace na území okupovaném německými vojsky.

Bylo tedy „normální“, že si v rámci začišťovacích misí dobrovolníci odnesli majetek padlých. Jak na takové chování postupně reagoval svět?

Světové společenství zareagovalo na výsledek druhé světové války v roce 1949 přijetím Ženevských konvencí, které výslovně zakazují drancování civilního majetku během války. Aby se zabránilo takovému jednání, má se nevyžádaný majetek přesunout do úschovy správce nepřátelského majetku, dokud se nevrátí jeho vlastníkům, což je ale velmi obtížné v praxi prosadit.

Například během války v Perském zálivu (1990 a 1991, pozn. red.) vojáci Saddáma Husajna způsobili rabováním velké škody jak na kuvajtské, tak i saúdskoarabské infrastruktuře, ale rabování pokračovalo i v soukromých firmách a domácnostech.

Po vypuknutí války v bývalé Jugoslávii Rada bezpečnosti OSN ustavila mezinárodní tribunál pro vyšetřování válečných zločinů (ICTY). Tribunál mezi lety 1993 až 2017 zprocesoval na 161 případů válečných zločinů, z nichž v 77 případech bylo souzeno také rabování. Analýza pachatelů pak odhalila celkem šest kategorií, jednalo se o příslušníky vojenských jednotek, vojenské policie, civilní policie, dobrovolnických a polovojenských jednotek, ale i soukromé osoby. Analýza rovněž ukázala, že rabování bylo běžnou součástí všech ozbrojených konfliktů na území bývalé Jugoslávie.

Tam jste se s rabováním ve vaší praxi nejčastěji potkával?

Jako konkrétní ukázku bych uvedl paravojenskou jednotku Željka Ražnatoviće, známého jako Arkan. Z tvrdého jádra fotbalových chuligánů Crvene zvezdy Bělehrad si v roce 1991 vytvořil takzvanou Srbskou dobrovolnickou gardu, známou také jako Arkanovi tygři, se kterou pod záminkou obrany Srbů žijících na území Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Kosova ve velkém raboval nejen majetek v obchodech a obydlích nesrbského obyvatelstva, ale také plundroval nerostné bohatství Chorvatska, zejména ropu a dřevo ve Východní Slavonii. Tohle je jen jeden příklad z mnoha desítek pachatelů rabování v bývalé Jugoslávii.

Existuje hranice mezi rabováním a „symbolickým obohacením“, o kterém mluvil ve své obhajobě český dobrovolník? Je podle vás rozdíl, když voják vezme z opuštěného domu dejme tomu konvici a když zlato?

Nerozumím dost dobře slovnímu obratu „symbolické obohacení“. Nejsem sice právník, ale myslím, že jak Ženevské úmluvy, tak i trestní zákon v Česku hovoří zcela jasně, dovolím si citovat: „Kdo v prostoru válečných operací, na bojišti, v místech postižených válečnými operacemi, ozbrojeným konfliktem nebo na obsazeném území okrádá padlé nebo si jinak přisvojí cizí věc, …“

Pokud tedy „konvice nebo zlato“ nejsou majetkem obviněného, tak se podle mě jedná o rabování či plenění a podle toho by měl soud postupovat.

Jaká bývá v takových situacích mezi aktéry atmosféra? Na nahrávkách ze soudu s Filipem Simanem obžalovaný například říká, že na Ukrajinu původně nepřijel krást, ale „když už, tak už“. Je to mezi vojáky a dobrovolníky obvyklé?

Příležitost dělá zloděje. Ve válečném konfliktu po určité době zavládne takový pocit bezvládí, kdy zločiny nejsou trestány, a to může svádět k tomu, abychom se chovali jinak než v obdobné situaci v době míru.

Pokud tedy dáme stranou právní stránku věci, která je podle mě jasná, určitě existuje i stránka morální. Jdeme-li pomáhat lidem v zemi napadené agresorem, tak bychom se tam měli podle toho i chovat. Tím, že budeme rabovat cizí majetek, pomáháme sobě, ale ne těm, kterým jsme šli pomáhat. Obhajoba, že to dělají i druzí, v tomhle směru z etického hlediska nemůže obstát. V jedné velmi chytré knize se praví: „… nepřidávej se k většině, jestliže páchá špatnost…“

Obžalovaný Siman u soudu také vypověděl, že jeho pluk Karpatská Sič zabil zajaté ruské vojáky, kteří měli znásilnit ženu a nechat se na znásilnění dívat její děti. Je normální, že dobrovolnické jednotky ve válce dělají i „popravčí čety“?

Opět bych se obrátil na Ženevské úmluvy a náš trestní zákon. To, co podle obžalovaného Simana údajně provedli vojáci pluku Karpatská Sič, je podle mého názoru jasným válečným zločinem. Odsoudit k trestu smrti může jen soud. „Popravčí četa“ dobrovolnické jednotky nemá právo nikoho usmrtit. Pokud to, co obviněný tvrdí, je pravda, tak se jedná o válečný zločin, a ne o spravedlnost. Mělo by to být řádně vyšetřeno příslušnými orgány Ukrajiny.

U soudu vypovídali také další spolubojovníci Filipa Simana z pluku. Je možné, že před českým soudem stanou i další lidé obvinění ze stejného trestného činu? Jak dlouho v takových případech trvá, než se podaří nashromáždit všechny důkazní materiály?

Na první část vaší otázky nedokážu zodpovědně odpovědět. To je otázka pro Policii ČR. Jak dlouho shromažďování důkazů může trvat? Podle mého odhadu i několik let. Je totiž nezbytné získat důkazy od ukrajinských úřadů, konkrétně od policie a prokuratury. Z vlastní zkušenosti vím, že je to proces zdlouhavý. Musíme si uvědomit, že na velké časti ukrajinského území probíhají boje a úřady často nemají přístup k místům, kde k údajným zločinům došlo.

V čem je specifická právě válka na Ukrajině? Více než devět let jste byl vyšetřovatelem Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, můžete situaci na obou územích porovnat?

Rozdíl vidím především v rozsahu páchaní válečných zločinů, jelikož Ukrajina je nesrovnatelně větší jak populací (24 milionů vs. 42 milionů, pozn. red.), tak i rozlohou (256 000 kilometrů čtverečních vs. 603 628 kilometrů čtverečních, pozn. red.), a také v tom, že agresorem na Ukrajině je supervelmoc, jedna z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, což Rusku zaručuje možnost zablokovat jakékoli rozhodnutí, včetně ustanovení mezinárodního tribunálu, který by vyšetřoval válečné zločiny páchané na území Ukrajiny.