„Jsem tele, že jsem ručila lidem, kteří mi to nevrátili,“ říká samoživitelka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Víte, co je nejhorší? Že ta děcka vám to vyčítají. Mám to na talíři skoro každý den. Říkají, maminko, kvůli tobě nemáme střechu nad hlavou…“ svěřuje se v zahradním altánku jednačtyřicetiletá Lenka Surovcová, svobodná matka tří dětí, a utírá si zvlhlé oči. „A já jim úplně rozumím. Někde začnou chodit do školy, najdou si tam kamarády, zvyknou si a najednou se ocitnou někde jinde. Je to na psychiku,“ krčí rameny.

Lenka Surovcová a její děti ve věku jedenáct, devět a sedm let si přes měsíc zvykají na nové bydlení v azylovém domě v Moravském Krumlově. Je to jejich třetí štace během posledních čtyř let. Po azylových domech se potloukají od doby, kdy Lence Surovcové sebrali exekutoři dům a otec dětí je opustil.

„Jsem dobračisko a tele, že jsem ručila lidem, kteří mi to nikdy nevrátili zpátky. Přišla jsem o dům, sama jsem se dostala do dluhů, a když se to dozvěděl partner, přišla jsem i o něj. Mám zhruba osm exekucí ve výši asi 250 tisíc,“ přiznává vyučená kuchařka-číšnice Lenka.

Čtveřice bydlí v dvoupatrovém paneláčku v klidné části Moravského Krumlova. Obývají jednu místnost. Kuchyň, koupelnu a záchod mají společnou s další matkou samoživitelkou, která se také ocitla v bytové nouzi. Lenka Surovcová zde platí za nájem, elektřinu a vodu kolem deseti tisíc měsíčně. „Jsem za to velmi vděčná,“ konstatuje.

Je to ale opět jen dočasné řešení, v azylovém domě může žít maximálně rok.

„Sním o tom, že bych se postavila na vlastní nohy a bydlela v normálním podnájmu, ale místo toho se furt plácám v kruhu.“ Aby se prý Lence podařilo z kruhu vymanit, potřebuje stabilní práci, z níž by vydělala peníze na zaplacení kauce na nájem.

Lenka Surovcová má výuční list a živila se jako pomocná síla v kuchyni, posléze kuchařka a přivydělávala si na vinohradu nebo jinými sezonními pracemi. Šest let uklízela v bohunické nemocnici, kde si udělala sanitářský kurz. Díky tomu se stala pečovatelkou v domě pro seniory. Ovšem na čas.

„Takovou dobrou práci jsem měla… Problém byl, že tam chtěli dvousměnný provoz, tedy dvanáctihodinové směny. Chvíli jsem to zvládala, protože mi kamarádka hlídala děti, jenže pak už to nedávala a já musela skončit,“ vysvětluje a lapidárněji popíše, v čem spočívá onen začarovaný kruh.

„Není hlídání, není práce, nejsou peníze na kauci na nájem, a tudíž je jen život po azylových domech,“ shrnuje své dosavadní čtyřleté martyrium, během něhož měla stabilní práci zhruba rok.

„Když jsem byla v azylovém domě v Třebíči, obvolala jsem se sociální pracovnicí zhruba sto nabídek na ubytování. Tady v Moravské Třebové zatím asi dvacet. Hovory probíhaly velmi podobně. Nemáte práci? Nemáte na kauci? Máte exekuce? Máte tři děti a chcete do 2KK? Děkujeme, ale tak to nic,“ popisuje Lenka Surovcová. „A do toho mi před půl rokem prasklo koleno, takže jsem na nemocenské a asi budu muset na operaci,“ krčí rameny.

Lenka Surovcová má k dispozici zhruba pět až šest tisíc měsíčně. Ex partner na děti přispívá a sem tam si je i bere. Lenka hospodaří, jak byla zvyklá z dětství na vesnici. „Jezdím ke kamarádce zavařovat a nadělám si zásoby. Vloni jsem zavařila 180 sklenek okurek, 50 sklenic paprik, hodně čalamády. Zeleninu kupuje takzvaně ‚na stodole‘, tedy levněji přímo od zemědělců. Když je sezona levného ovoce, dělám z něj zavařeniny a pyré.“

Nejčastějším jídlem u Surovců jsou brambory na desítky způsobů. „Bramborový guláš, brambory na loupačku, zapečené brambory, brambory s mrkví, bramborové knedlíky, bramborové placky…“ vypočítává.

Žijí prý skromně a úsporně, jinak to ostatně ani nejde. „Děti by si sice přály tablety, vidí to u spolužáků ve třídě. Adrianka by ráda hezčí oblečení než to zděděné nebo od Vietnamců, Pavlík kopačky na fotbal, ale snažím se jim vysvětlit, že na to teď nemám, že se s tím budu snažit něco udělat. Trhá mi ale srdce, když mi řeknou: Maminko, my ti moc nevěříme, že bude líp,“ sahá Lenka opět po kapesníku.