Dopady krize v Česku: „Jsou dny, kdy sama nejím, aby děti měly dost,“ říká žena

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před pár dny byla u Záhorových z Kutné Hory nevšední oslava. Osmatřicetileté Zlatě přišly od vlády mimořádné pětitisícové příspěvky na děti. „Udělali jsme si hezký den. Koupila jsem dětem lasagne a pizzu dle vlastního výběru, což tak dva roky neměly,“ popisuje matka sedmnáctileté Adély, devítiletého Vojty, sedmileté Aničky a dvouleté Isabelky. Pak společně vyrazili do obchodu se sportovním zbožím, kde byl výprodej letního zboží.

„Děti toužily po koloběžkách a poprvé v životě zažily, že přišly do obchodu a koupily si něco nového. Anička to ještě dlouho nemohla rozdýchat. Říkala, že to je jako sen. Štěstím jsem brečela já i děti,“ popisuje Zlata Záhorová.

Jednorázová pomoc od vlády byla však jen jeden z mála Zlatiných světlých momentů posledních týdnů a měsíců.

„Teď mám mimořádně těžké období. Někdy se v noci vzbudím a jdu se na balkon vybrečet. Bojím se, co bude a jestli to zvládnu,“ přibližuje dlouhodobý stres z toho, jak uživit rodinu. „Rodiče nefungují, oba otcové dětí posílají výživné nepravidelně, čímž mě uvádějí do velké nejistoty, protože já pak nevím, jestli můžu žádat o pomoc v hmotné nouzi, nebo ne,“ popisuje.

Zlata je odkázaná pouze na pomoc státu. Dříve pracovala jako pokladní, ale protože nemá hlídání, tak přivýdělek zatím nepřichází v úvahu. Do toho řeší psychické problémy sedmileté Aničky.

„Od ledna nechodí do školy, má individuální plán a učím se s ní doma. Ve škole byla agresivní, ubližovala všem kolem a my nevíme, co a proč to spouští. Finální diagnózu psycholog ani psychiatr Aničce ještě nestanovili, ale pobírá léky na schizofrenii,“ svěřuje se Zlata.

Pět členů rodiny žije na sídlišti v panelovém bytě 1+1 o velikosti 35 metrů čtverečních. V jednom rohu obýváku je postel pro Vojtu a Aničku, ve druhém rozkládací gauč pro Zlatu a Adélu, pokud není se svým přítelem, a v malé postýlce u okna leží Isabelka. Do pokoje se vejdou ještě dva malé odkládací stolky, pár poliček, strohá obývací stěna, nemnoho hraček a to je vše.

Od státu dostávají Záhorovi zhruba patnáct tisíc korun (rodičovský příspěvek, přídavky na děti, příspěvek na bydlení) a v ideálním případě další tři a půl tisíce na výživném od obou otců. Po odečtení nákladů na bydlení zbyde Zlatě v průměru pět a půl tisíce korun. Čistě matematicky je to zhruba čtyřicet korun na osobu a den.

„Kdyby nebyly neziskové organizace, tak bychom neměli co jíst a kde bydlet,“ shrnuje Zlata. S červnovým nedoplatkem za vodu jim pomohl Klub svobodných matek a dlouhodobě využívají potravinovou pomoc od kutnohorské neziskovky Klubus.

„Koncem měsíce je to vždycky špatné. To musím hlídat množství jídla. Jedny těstoviny rozděluju třeba na dva dny. Doslova dělím kolínka. Když nevyjdou, tak jsme o houskách a másle. Jenže i to je poslední dobou čím dál dražší,“ krčí rameny.

„Maso? Máme ho tak dvakrát do měsíce. Jsou dny, kdy sama nejím, aby děti měly dost.“ Úspory hledají Záhorovi i ve spotřebě vody a energie. „Je nás tu hodně, takže nesplachujeme po každém záchodu. Sprchujeme se střídmě, vanu zaplaťpánbůh nemáme.“

Přesto působí Zlata vcelku optimisticky a děti vesele. Mají totiž své sny. Velké, střední a malé. „Ten největší sen je větší byt, to je ale se současnými cenami asi nereálné. Pak sníme o nových postelích nebo o vymalování pokojů. A každý má ještě svůj malý sen. Děti by chtěly kočičku, pejska a Vojta hada,“ vyjmenovává Zlata a děti přitakávají.

Čtyřiasedmdesátiletá Hana přináší na stůl kovovou krabičku od parfému a vysype z ní padesátikoruny. „Od začátku roku šetřím Matymu na dárek pod stromeček. Chtěl by postel s úložným prostorem. Jeho válenda už je stará, nepohodlná, a i když jsme ji vystlali dekami, je tvrdá,“ ukazuje do dětského pokoje.

Na stole leží ale jen šest mincí v hodnotě tří set korun. „Před pár dny jsem z kasičky vybrala tři stovky, aby měl nějaké kapesné na tábor,“ krčí rameny seniorka z maloměsta v okrese Praha-východ. „Prostě na ni musím nějak do Vánoc našetřit.“ Jak? To zatím neví.

Hana je babička samoživitelka. Bydlí v malém útulném, leč omšelém panelovém bytě s třináctiletým vnukem Matyášem a andulkou Pepíkem. „Jeho rodiče se rozvedli, oba mají nové rodiny, pracují na směny, takže jsem se o Matyho už odmala starala. Nejdříve jsem jim pomáhala s hlídáním, pak jsem ho vyzvedávala ze školky, pak ze školy, učila se s ním, přespával tu a nakonec mi tu už zůstal napořád,“ popisuje Hana.

Bezmála rok čeká na to, až jí Matyáše soud přiřkne do péče. „Počátkem září máme stání, tak to snad dopadne dobře. Oba rodiče s tím souhlasí. Pak už budu moct zažádat o náhradní výživné a povede se nám o trochu líp,“ doufá Hana. Zatím celou domácnost táhne ze svého čtrnáctitisícového důchodu. Otec přispívá na Matyáše dva tisíce korun měsíčně, matka prý nic.

„Vše, co jsem měla našetřeno, padlo loni. Na podzim odešel bojler – 13 tisíc, v zimě pračka – 7 tisíc. A k tomu jsem rozbila sklo u trouby – 11 tisíc. Od té doby jsem úplně na dně. Obracím každou korunu,“ vyjmenovává Hana.

V červnu přišel nedoplatek za vodu a elektřinu: 7 tisíc, čímž se jí zvýšily i měsíční zálohy. Nějaké peníze si musela půjčit od kamarádky, jednorázovým příspěvkem jí pomohl Klub svobodných matek a od té doby jde takzvaně „z ruky do pusy“. Na čem jediném lze ušetřit, jsou potraviny a energie.

„Jídlo nakupuji pouze v akci a vařím třeba na tři dny dopředu. Převážně omáčky. Když maso, tak kuřecí, na hovězí nemáme peníze. K večeři dělám třeba toustový chleba nebo topinky s vajíčkem. Vařím zásadně z levných potravin,“ popisuje Hana život s minimálním rozpočtem.

„Myjeme se už před setměním, abychom nemuseli svítit. Jak vidíte, všechny kabely mám vytažené ze zásuvky, protože jak jsem se dozvěděla, i když je vypnutá televize v zásuvce, tak odebírá proud,“ říká Hana.

Když je nejhůř, tedy těsně před výplatou důchodu, má se naštěstí na koho obrátit. „Mám hodnou kamarádku, je movitější, tak mi dá třeba k svátku tisíc korun. Před důchodem mi dojde třeba něco nakoupit, nedávno mi odřízla kus hovězího, prý ať má mladej nějaký dobrý jídlo,“ popisuje s úsměvem.

Zbyde jí něco pro sebe? „Jsem už stará bába, ale líbil by se mi třeba nějaký svetřík, který ale stojí třeba tři stovky a ty jsou teď víc potřeba na Matyho postel,“ mává rukou Hana a uklízí kasičku zpět do vitríny.