Dívka vyznávala tajemnou víru. Vzala si ve vězení život, nebo ji oběsila StB?

Oficiální dokumentace případu nepřipouští jinou příčinu smrti Marie Živné než „samovraždu“, z vězeňských archivů a svědectví pamětníků však vyplývají dosud neznámé detaily. Byla to skutečně sebevražda, nebo ji na samotce někdo zavraždil?

Marie Živná se hlásila k takzvané Církvi sjednocení, veřejnosti známé spíše jako „moonisté“. Nové náboženské hnutí dnes v podmínkách svobody vyznání působí legálně, ovšem podle názoru mnohých religionistů – například ze Sociologického ústavu Akademie věd – vykazuje rysy sekty. Společenství je známé svou uzavřeností, členové komunity si nevolí partnery podle svého vlastního výběru, spoléhají na výběr vedení církve.

Nás ale zajímá zejména proto, že „moonisté“ Marii Živnou vnímají jako mučednici za jejich víru. Její příběh totiž souvisí s prvním pronikáním učení za železnou oponu, má tedy globální přesah.

Marie Živná vyrůstala v malebném prostředí hradu Svojanov u Poličky, kde její otec působil jako kastelán. Rodiče citlivé dívky byli bezpartijní katolíci, v dané době vyžadovaný „kladný vztah k socialistickému zřízení“ tedy rodině nebyl vlastní. Nebylo samozřejmé, že za těchto podmínek bylo dceři umožněno odmaturovat, a dokonce studovat historii a dějiny umění.

V roce 1973 Marie studovala pátý, tedy poslední ročník filozofické fakulty brněnské univerzity. „Má smysl pro spravedlnost, za kterou je ochotna bojovat,“ píše se mimo jiné ve školním posudku, který si na ni po jejím zatčení nechalo vypracovat federální ministerstvo vnitra.

Právě na vysoké škole přišla poprvé do styku s učením reverenda Moona. Na jaře roku 1972 poznala Michala Gľondu, jednoho z prvních přívrženců společenství v Československu, který ji přivedl k tehdejší vůdčí postavě Alžbětě Daníškové. Gľonda i Daníšková byli Slováci, Moonovo učení se tehdy šířilo hlavně z Bratislavy, právě tam Marii 25. října 1973 zatkli.

Kastelánova dcera v rodícím se společenství plnila řadu organizačních úloh, měla na starosti i společnou kasu. Z pověření Daníškové dokonce uspořádala na podzim 1972 první celostátní setkání ve svém rodném Svojanově, kde se tehdy sešlo asi 20 lidí. O setkání se zmiňuje ve svých spisech i StB jako o důkazu trestné činnosti.

Společně s řadou jejích spoluvěrců Marii Živnou nejprve v rámci rozsáhlé policejní operace Familia obvinili z trestného činu pobuřování, který byl v průběhu vyšetřování překlasifikován na mnohem závažnější „podvracení republiky“. Za ten hrozil výrazně vyšší trest.

Dne 10. října 1974 potvrdil nejvyšší soud v Bratislavě přísné rozsudky nad 18 představiteli této náboženské pospolitosti. Čtrnáct mladých lidí dostalo tresty vězení od 18 měsíců do čtyř let a čtyř měsíců.

Obviněná Marie se toho již nedožila. Zemřela už 11. dubna téhož roku.

Rodiče Marie Živné se hned po sametové revoluci v roce 1989 ze zoufalství obrátili na již svobodnou prokuraturu s žádostí o přešetření případu své dcery. Ta podle nich ani svých souvěrců neměla sebemenší důvod k sebevraždě.

Otázky vzbuzují i fakta. Jak se vůbec drobná dívka mohla na samotce bez vnějšího přičinění zabít? Podle StB se oběsila. Ale na čem? „Vlastní oblečení nám vydali až po devíti měsících na cele,“ vybavuje si Mariin souvěrec a spoluvězeň Juraj Lajda. Propašovat něco na celu podle něj bylo extrémně složité. Vzpomíná na spoluvězně, který se pokusil z věznice dostat moták. Neúspěšně. Získat cokoliv vhodného k oběšení přitom byl daleko složitější úkol.

Mariini souvěrci také tvrdí, že její rodiče i přes zákaz otevřeli před uložením do hrobu její rakev. Vlasy měla prý bílé, legenda praví, že hrůzou.

Jak přesně to bylo, se již nedozvíme. Alois a Marie Živní již nežijí. Brněnská redaktorka Marie Málková pátrala po dalších příbuzných. Objevila bratra Marie Živné Mojmíra. Je o osm let mladší než jeho sestra, žije v Lysicích u Blanska. Poskytl u branky svého domu krátký, asi dvacetiminutový rozhovor.

„Netajila to před nimi,“ reagoval Mojmír Živný na otázku, zda rodiče o jejím náboženském přesvědčení věděli. „Ale když to začala řešit StB, tak z toho už byli špatní.“

Živný přinesl dopis rodičů, který napsali generálnímu prokurátorovi 27. února 1990. „Nejsme přesvědčeni, že by Marie spáchala sebevraždu – již s ohledem na její životní postoj, přesvědčení a v neposlední řadě myšlenky, kvůli kterým se ocitla ve vězení,“ píší rodiče v dopise.

Rok po odeslání dopisu dostali vyhýbavou odpověď: „Trestní stíhání proti vaší dceři za podvracení republiky se zastavuje, protože skutek, pro který byla trestně stíhána, není trestným činem.“

Ale jak zemřela?

Bratr vzpomíná, že Marie napsala z vězení tři dopisy, ale kam se poděly, neví. Mojmír si však vybavuje jejich vyznění: „Byla pozitivní, žádné známky deprese, ptala se po příbuzných.“

Osobně se se sestrou po jejím zatčení v říjnu 1973 nesetkal. Ani nikdo další z rodiny: „Po oznámení skutečnosti vzetí Marie do vazby jsme se okamžitě rozjeli do Bratislavy. Přes naše žádosti nám nebyla návštěva dcery ve vazbě povolena,“ píší ve zmíněném dopise rodiče.

Dne 12. dubna 1974 obdrželi telegram, že jejich dcera ve vazbě zemřela. V Bratislavě jim velitel věznice jen stroze sdělil, že šlo o sebevraždu na samotce. „Důvodem jejího přeložení na samotku byla skutečnost, že narušovala morálku ostatních spoluvězeňkyň tím, jak se neustále modlila,“ cituje Mojmír Živný vysvětlení, kterého se v roce 1974 jeho rodičům od vězeňské služby dostalo.

Pohřeb sestry se uskutečnil v jejím rodišti ve Svojanově: „Byl to normálně klasický katolický pohřeb. Průvod šel asi dva kilometry. Bylo tam asi 1200 lidí, akce přesahovala region,“ vypráví Živný.

Pohřeb záhadně zesnulé Marie se stal i protikomunistickou demonstrací. Účastnily se ho stovky jejích přátel, sousedů, ale i desítky „moonistů“. A celou akci samozřejmě sledovali příslušníci StB.

Jak to bylo s údajně bílými vlasy, Mojmír neví. „Byla tam teta se podívat a tak nějak to potom říkali,“ odkazuje na legendu. Sám u žádného otvírání rakve nebyl.

Pátráme dál. Ondřej Čenovský oslovil představitele české Církve sjednocení. Anton Uhnák byl v roce 1974 odsouzen ke třem letům a osmi měsícům, Juraj Lajda dostal tři roky a dva měsíce. Oba dnes žijí v Praze.

Anton Uhnák vzpomínal na své mládí, studia a naděje roku 1968. Vyprávěl o sovětské okupaci, o Janu Palachovi. Jde totiž o dobu, kdy se v atmosféře celkové otevřenosti Moonova nauka dostala do první komunistické země – Československa.

K misii vybrali západní stoupenci církve rakouskou misionářku Emilii Steberle, původem slovenskou Němku odsunutou po druhé světové válce. Do Bratislavy odjela studovat hned v roce 1968. Principy moonismu šířila mezi vysokoškoláky a slavila úspěchy. Hlad po duchovních hodnotách cítili zvlášť mladí lidé. Zahraniční studentka budila důvěru i účastí na protestech proti okupaci a v týdnu po Palachově upálení v lednu 1969 získala první následovnici – Alžbětu Daníškovou.

Slovenská ŠtB si „moonistů“ všimla – podle archivních dokumentů – až v roce 1971. To už byla Emilia Steberle zpět v Rakousku. Nadále však posílala na Slovensko materiály a tiskoviny.

Přívrženců Církve sjednocení bylo na začátku takzvané normalizace podle tajné policie v Bratislavě jen 12. V roce 1971 se připojili další, například Juraj Lajda, který Paměti národa vyprávěl svůj životní příběh. Mimo jiné v něm popisuje, jak se v počátcích normalizace šířila moonistická věrouka – výhradně na základě osobních setkání a bezmezné vzájemné důvěry.

Když na podzim 1973 začalo první zatýkání, působili stoupenci Moona v 26 československých městech. Celkem jich bylo několik desítek včetně několika nastrčených spolupracovníků StB.

Uhnák i Lajda byli ve stejné vazební věznici jako Marie, moc podrobností k tragédii ale neznají. Juraj Lajda vzpomíná, jak se dozvěděl o smrti spoluvězeňkyně: „Dostal jsem předvolání k soudnímu projednání. Tam čtu: Marie Živná se líčení nezúčastní v důsledku paragrafu toho a toho.“

Advokát mu vysvětlil, že dle příslušného paragrafu daná osoba buď opustila republiku, je nezvěstná, nebo v průběhu šetření zemřela. „Víc mi neřekl, ale já jsem si uvědomil: Aha, tak jde do tuhého,“ popisuje Lajda. Marie nebyla nezvěstná ani neemigrovala, to bylo jasné.

Co se tedy přihodilo? Podaří se objevit něco v archivu Sboru vězeňské a justiční stráže ve slovenském Leopoldově, kam se vydala spolupracovnice Alžběta Poláková?

Z osobního spisu Marie Živné zjišťujeme, že do vazby šla 29. října 1973. Následovaly výslechy téměř obden, to trvalo déle než čtvrt roku. Dne 14. února 1974 bylo vyšetřování ukončeno. Následovalo obvinění.

Tehdy ještě Marie žila. Její chování od vzetí do vazby hodnotili bachaři jako příkladné, a to až do 16. března. Tehdy „posypala celú izbu / zde je text bohužel nečitelný, takže nevíme, čím / a tvrdila, že jej to sám bôh prikázal“. Proč zčistajasna takové chování?

Tři dny po tomto incidentu putovala Marie do samovazby, zde 11. dubna ve 20:50 „nastala její smrt“. Bezprostředně následující lékařské ohledání konstatovalo jako příčinu smrti „udušení oběšením“, lékař v souladu se zákonem doporučil soudní pitvu. K té sice prokazatelně před předáním těla rodičům došlo, její výsledek ale součástí osobního spisu není. Jak Marie zemřela, přitom věděl ohledávající lékař i bez pitvy – „sebevražda oběšením“. Pochyby se prostě a priori nepřipouštěly.

Proč ze všech souzených souvěrců zemřela právě Marie? A proč byla mezi všemi zadržovanými právě ona umístěna na samotku? „Kdyby nebyla na samotce, nezemřela by,“ je přesvědčen Juraj Lajda. Čím byla Marie mezi vězněnými spoluvěrci výjimečná? Chtěli po ní něco, co odmítla udělat? Třeba spolupráci?

Pozoruhodné bylo hlavně její neobvyklé „dvojí“ zadržení. Nejdřív ji totiž zatkli mezi prvními „moonisty“ už 21. září 1973, a to bez souhlasu prokurátora. Tenkrát ji ještě propustili. Juraj Lajda se domnívá, že ji chtěli využít jako volavku. Je to možné, ale archivy to nepotvrzují.

Nebyla jedinou propuštěnou, na svobodu šly malé ryby a informátoři StB. Ani do jedné skupiny ale Marie nespadala. Na základě nepřímých indicií se tak domníváme, že Marii Živnou prostě zkusili zlomit ke spolupráci, ať už hned po prvním zatčení, nebo až na cele. Stalo se jí právě tohle osudným?

Otazníky zůstávají. Je ale jasné, že smrt Marie Živné má na svědomí tehdejší režim. Režim, který lidem nedovoloval věřit v to, v co věřit chtěli.