Diplomatka: Zbraně pro Ukrajinu jdou na frontu. Jejich šíření bude problém po válce

Když špičková česká diplomatka Veronika Stromšíková mluví o své práci, je to pohled do zákulisí války.

Na Ministerstvu zahraničních věcí má mimo jiné na starosti prověřování licencí pro vývoz zbraní. Poté, co loni v únoru začala ruská invaze na Ukrajině a země nutně potřebovala zbraně k obraně, musely i české úřady přepnout do takřka válečného stavu.

„V nejkritičtějším období jsme byli schopní procesovat exportní licence pro vývoz zbraní na Ukrajinu v řádu několika hodin,“ vzpomíná Stromšíková, která v současné době působí jako ředitelka odboru kontrolních politik v Černínském paláci. Zároveň zdůrazňuje, že ani v této překotné době nesmí stát rezignovat na pečlivou kontrolu toho, kam zbraně míří.

Seznam Zprávám také řekla, že Česko je připravené obnovit vývoz zbraní do Moldavska. Krátce před vypuknutím války se přitom objevil případ, kdy se přes tuto zemi i navzdory unijnímu embargu české zbraně dostaly do Ruska k nepříteli.

Vaše práce se z velké části týká zbraní, jejich pohybů po celém světě a bezpečnostních aspektů takových pohybů. Jak moc se změnila vaše práce 24. února 2022, kdy začaly demokratické země Západu pomáhat Ukrajině s vyzbrojováním, aby se mohla bránit ruské agresi?

Exponenciálně se zrychlila. Zvýšily se objemy vojenského materiálu, který licencujeme. V České republice se podařilo dosáhnout příkladného stavu, kdy nerezignujeme na kontrolu toho, co pouštíme do zahraničí, ale zároveň jsme byli schopní licence v nejkritičtějším období procesovat třeba i v řádu několika hodin. Vždy ale musí být vydaná licence a fungovat dohled, jak jej vyžaduje zákon.

Jak dlouho trvá licenční proces ve standardní podobě, pokud se neposílají zbraně do hořícího konfliktu?

Celý licenční proces standardně 1–2 měsíce, z toho MZV má na vyjádření 20 dní. S Ukrajinou jsme úplně jinde.

Lze vyčíslit to, jak se zvýšily objemy exportu vojenského materiálu na Ukrajinu od loňského února? O kolik? A o jakou techniku například jde?

Informace o konkrétních objemech za rok 2022 teď právě sbírá Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu, ale lze určitě řádově vycházet z objemu 47 miliard korun, který uvedla na podzim ministryně Černochová. Pokud jde o typ materiálu, tak doslova od Šumavy k Tatrám – od přileb přes pistole až po těžkou techniku, granátomety, minomety, a nesmíme zapomenout ani na tank Tomáš, který mimochodem rovněž řádně prošel, ba projel, licenčním řízením.

Jak putují zbraně z Česka na Ukrajinu kromě vládních darů? A jak to lze v tak překotném tempu hořícího konfliktu kontrolovat?

České firmy tam vyvážejí na základě svých vlastních smluv s ukrajinskými partnery. Jde buď o jejich vlastní produkci, nebo o materiál, který se jim podařilo sehnat jinde v EU i mimo ni. Když to vyvážejí přes Česko, musejí mít vždy naši exportní licenci. Pro nás je zásadní ověřit, že konečným uživatelem je ukrajinská armáda. V tom nám velmi pomohla ukrajinská ambasáda v Praze – vydává certifikáty konečného uživatele, čímž potvrzuje, že jím je ukrajinský stát či armáda.

Byly ale i případy, kdy nám přišla žádost o licenci na vývoz zbraní na Ukrajinu, kde byl konečným uživatelem nějaký podnik a nemělo to doložku ambasády. Pak jsme provedli standardní průzkum, co je to za podnik a zda není nějak napojený na Rusko. Musíme zajistit, že zbraně neskončí ve špatných rukou, ale že pomohou Ukrajině.

Zaznamenali jste případ, kdy by nepřítel využil překotnou situaci a pokusil se nějakou sabotáží dostat ke zbraním, které jste měli licencovat přes Ukrajinu?

Ne. Žádné diverzní pokusy jsme nezaznamenali. Vždy se nakonec ukázalo, že soukromý dárce/subjekt zbraně dodával skutečně ukrajinské armádě.

Na mezinárodní scéně, a to i v EU či v NATO, zaznívají obavy, aby se zbraně nedostávaly z Ukrajiny někam dál.

Debaty o tom, kam dál se z ukrajinských rukou mohou zbraně dostat, jsou poměrně intenzivní, jak v EU, tak s Američany. Musím ale podotknout, že tyto obavy jsou částečně živené ruskou propagandou. Rusové dokonce svolali jedno zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde předstírali, že se cítí ohroženi, že Západ nekontrolovaně lije zbraně na Ukrajinu.

Znáte nějaký případ, kdy by se zbraně poslané na Ukrajinu skutečně dostaly někam dál, například právě do Ruska?

Ne. „Konzumace“ vojenského materiálu, který jde na Ukrajinu, je podle mého soudu v atmosféře otevřeného boje prakticky stoprocentní. Jsem přesvědčená, že vše, co jim pošleme, dávají rovnou na frontu. Všechny proliferační obavy začnou být zásadní v okamžiku, kdy na Ukrajině skončí horká válka.

Podle bruselského serveru EUObserver ale ještě před válkou – psalo se o tom na podzim roku 2021 – měly i přes embargo putovat české zbraně do Ruska přes Moldavsko. Jak to tehdy bylo a jak se to vyvinulo? Moldavsko je dnes kandidátskou zemí EU, musí fungovat v přímém sousedství s válečným konfliktem, a dokonce má na svém území ruskou armádu.

Vydali jsme tehdy licenci na vývoz zbraní do Moldavska, ty se ale obratem ocitly v Rusku. Bylo to pro nás nepříjemné, šlo o Českou zbrojovku, která má jinak čistý štít. Okamžitě jsme stopli veškeré zbraňové exporty do Moldavska.

Situace se ale změnila. Původní odběratel na moldavské straně, který materiál evidentně pustil dál, je na základě zásahu moldavské obdoby NCOZ (Národní centrály proti organizovanému zločinu, pozn. red.) ve vazbě a management se v této firmě kompletně obměnil. Takže jsme řekli Moldavcům, že jsme znovu připraveni dát zelenou pro další vývoz.

Za posledních dvacet let výrazně vzrostl vývoz zbraní z Česka, například oproti roku 2001 devítinásobně. Proč tomu tak je?

Českým podnikům se podařilo rozšířit výrobní kapacity a zmodernizovat se. A to se nám také vyplatilo ve vztahu k Ukrajině. Před deseti lety a dříve se tu kšeftovalo se starou sovětskou technikou, čeští obchodníci se zbraněmi měli nepěknou přezdívku: obchodníci se šrotem. Byla tu spousta firem a firmiček, které někde něco sehnaly a prodaly dál.

Čeští výrobci ale i pod tlakem efektivních kontrol EU pochopili, že cesta vede přes to, že sami budou schopni vyrábět kvalitní vojenský materiál. Ten se pak samozřejmě lépe prodává.

Snad si můžu dovolit jmenovat dvě naše velmi solidní firmy, kterým se podařilo prorazit: výrobce munice Sellier and Bellot, byť ten dnes patří brazilským majitelům, ale historicky jde o českou firmu, a Českou zbrojovku. Když koupila americký Colt, to byl skutečně sólokapr.

Vývoz zbraní z Česka výrazně akceleroval po roce 2014, což se kryje s vyhrocením situace na Ukrajině po ruské okupaci Krymu. Souvisí to nějak? Nakolik Česko pomohlo s vyzbrojením ukrajinské armády ještě před okupací? Z pohledu laika byla lépe vyzbrojená a připravená na střet, než se čekalo.

Bohužel si myslím, že to nesouviselo. Souhlasím, že oni od roku 2014 věděli, že pro ně začíná jít do tuhého. Přečetli svého souseda lépe než my všichni. A náležitě se na to připravili. Bylo to částečně i s naší pomocí. Nějaké typy vojenského materiálu jsme tam dodávali, jaké to byly, ale nemohu říct. Stejně to dělali i ostatní.

Ale myslím si, že to bylo v rámci standardních dodávek, které činíme do jiných mimoevropských zemí. Málokdo v té době pomýšlel na to, že je potenciálně připravujeme na tuto zuřivou válku.

S válkou na Ukrajině se vrátila hrozba použití jaderné zbraně. Myslíte si, že je to reálné?

Nerada bych se mýlila, ale myslím, že Rusko musí vědět, že když překročí tento práh, stane se renegátem vůči zbytku světa. To je něco, co by je degradovalo na století dopředu. Zmínila bych v této souvislosti Čínu, která lavíruje, nechce se k válce na Ukrajině vyjádřit ani tak, ani onak, ale jsem přesvědčená, že v momentě, kdy by Putin či někdo jiný v Rusku sáhl k použití jaderné zbraně, už by to i vzhledem ke svým globálním ambicím nemohla tolerovat.

Jak v souvislosti s válkou na Ukrajině a chřestěním jadernými zbraněmi vidíte podpis dohody START o jaderném odzbrojení mezi USA a Ruskem, která se v roce 2010 podepsala v Praze? Bylo to naivní?

Doba je jiná, než když v Praze Obama slavně podepsal dohodu, o které mluvíte. Podmínky pro jaderné odzbrojení se výrazně zhoršily. Do určité míry nyní více než tehdy oceňujeme sílu jaderného deštníku coby odstrašení. Američané vůči Rusku stále deklarují vůli obnovit jednání o dohodě New Start, Rusové jim ale třeba pár dní před domluveným termínem odřeknou schůzku. Teď pro diplomatické jednání není vhodná doba. Ale ta vůle trvá.

Já za větší hrozbu považuji to, co dělá Čína. Dynamicky buduje své jaderné arzenály, zkoumá vesmír a jaderné ponorky, jenže na rozdíl od jaderných velmocí z řad států NATO jsou naprosto netransparentní, pokud jde o jejich kapacity, procesy či modernizaci. Nikomu neřeknou nic. Na to bychom měli více upozorňovat.

České úřady včetně Ministerstva zahraničních věcí ale také dlouhodobě čelí kritice lidskoprávní organizace Amnesty International, že přivírají oči nad některými státy a stavem lidských práv v nich ve prospěch vývozu zbraní, a tím podpory českých zbrojovek.

Úkolem nevládních organizací je snažit se o minimalizaci obchodu se zbraněmi. Velké nevládní organizace mají tu výhodu, že mají jen jedno pole působnosti, a to jsou lidská práva. Zahraniční politika tento luxus nemá, v ní běží několik linek paralelně: bezpečnostní, lidskoprávní i ekonomický. To jsou všechno legitimní linie naší zahraniční politiky.

A jak se hledá tento balanc?

Těžko. Máte třeba situaci, kdy k vládě nějakého státu máte výhrady, možná ani není plně legitimní, ale má důvěryhodný zájem, aby se v zemi nešířil islámský terorismus. A to je například moment, který Amnesty do úvahy nebere, ale my ano. Je to vždy výsledek toho, co víme o daném teritoriu, jaké pozice jsou u našich partnerů v EU, co říká náš zastupitelský úřad v zemi a co říkají nevládní organizace. Z toho uděláte konglomerát a musíte rozhodnout. Ale myslím si, že si vedeme docela dobře.