Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nepamatuji si žádnou polistopadovou vládu, která by se nezaklínala důležitostí vědy a školství. A protože problematika škol základních a středních je zcela jiná než těch vysokých, budu se v tomto textu věnovat pouze školám vysokým. Ty mají dva zásadní úkoly: vzdělávat své studenty a zabývat se vědou a výzkumem. V tomto druhém úkolu se jejich náplň překrývá s vědeckými ústavy.
Zeptá-li se kdokoliv nějakého politika nebo ekonoma, co naše země nejvíce postrádá a kam by měly směřovat budoucí investice, dostane se mu celá desetiletí stejné odpovědi. Především potřebujeme skvělé školy a excelentní výzkum. Jakmile tyto dvě podmínky splníme, začneme se rozvíjet mnohem rychleji a to vše se postupně propíše do naší ekonomické úrovně.
Mohli bychom tedy dojít k závěru, že státní rozpočet by měl být koncipován tak, že do zmíněných dvou oborů přidáme desítky nebo raději stovky procent navíc a budeme mít vystaráno. Jenže takhle to samozřejmě není.
I kdybychom zmiňovaným směrem vynaložili jakoukoliv další podporu, nic zásadního a v žádném případě nic rychlého se pravděpodobně nestane. Ostatně české zdravotnictví poslední dekády je toho přesvědčivým příkladem. Za dvojnásobné náklady jsme se k žádnému zásadnímu zlepšení nedobrali. Bohužel.
Nejprve by totiž bylo nutné zcela změnit nastavení podmínek, v nichž se tyto obory pohybují, a prosadit princip rozumné zásluhovosti, v němž se odměna dostaví teprve při určité výkonnosti. Toto nové nastavení by se možná pět, ale spíše deset let muselo kultivovat a teprve pak by se snad dostavil nějaký pozitivní výsledek. Jako drobnou vsuvku musím také uvést, že slib premiéra, že při jeho případném druhém období dotáhne české univerzity mezi ty špičkové, je podle mého názoru naprostá chiméra a pouhá politická vějička. Žádný politik za posledních 35 let v tomto úkolu neuspěl a ani činnost jeho současné vlády nenaznačila pokrok k lepšímu.
Důvodů pro určitou zdrženlivost mám řadu. Tím nejdůležitějším jsou samozřejmě lidé, jejich talent a schopnosti, způsoby práce, její intenzita a klíčový fakt, že na rozhodující místa systému se (také systémově) nedostávají osobnosti s největším potenciálem, ale ti, kteří současnému nastavení nejvíce vyhovují.
A pro lepší pochopení dalšího důležitého faktoru si pomohu přirovnáním k vrcholovému sportu. V něm považujeme za naprosto samozřejmé, že ti nejlepší čeští fotbalisté nebo hokejisté odcházejí hrát do zahraničí, kde se mohou porovnávat s nejlepšími ve svém oboru, mají k tomu nejlepší podmínky a v souladu s tím i nejlepší platy. Logicky z toho vyplývá, že borci jako Souček, Schick nebo Pastrňák či Nečas naši zemi opustí.
Podobné je to i ve vědě a není na tom nic divného. Pomůžeme-li si pohledem na kvalitu českých vysokých škol, jejichž hodnocení je na vědecké výkonnosti velmi závislé, pak žádnou špičkovou u nás nenajdeme a Karlova univerzita coby nejlepší česká škola obsazuje v různých žebříčcích obvykle místo ve čtvrté nebo páté světové stovce. Je tedy docela logické, že naše nejtalentovanější mozky odcházejí, stejně jako sportovci, do zahraničí.
Samozřejmě to neplatí zcela stoprocentně a česká věda je schopna vyjmenovat několik ústavů nebo týmů, které se na světové úrovni pohybují, ale ty nejsou potvrzením kvality systému, nýbrž mají různé individuální osudy svého vzniku a rozvoje. Ostatně, mnozí z našich posledních úspěšných olympioniků jsou také produkty rodinného nadšení pro sport a zcela unikátního a neopakovatelného balíčku okolností, nikoliv státem podporovaného rozvoje sportu.
Pro vědeckou práci jsou finanční prostředky bezesporu klíčové. Tým či jeho instituce je mohou dostávat z různých zdrojů, přičemž v hlavní roli sponzora je u nás stát. A za něj rozhodují nejrůznější výbory, komise a agentury. Nemusím tedy dlouze vysvětlovat, že se stává, že stále narážíte na ty samé lidi, a pokud se právě oni rozhodnou, že finanční podporu nedostanete, pak ji opravdu nedostanete. A to nikdy.
Vznikají relativně malé a dobře organizované skupiny obsazující celý aparát grantových komisí, výborů odborných společností, akreditačních komisí, vědeckých rad a případně i vedoucích pozic na fakultách či v Akademii věd. A k tomu si ještě někteří „povolaní“ zřídí různá centra excelence mající zvýhodněné financování a nakonec si ještě rozdají některá vědecká ocenění. Přes podobný a z hlediska personálního složení stále identický systém je těžké proniknout. I zde je podobnost se sportovním prostředím v rukou státu zcela zjevná. Tam však ruka zákona již zasahuje, v akademickém prostředí se to, pokud vím, ještě nestalo.
Česko je malá země, a tím pádem se stává, že na straně žadatelů o finanční podporu i těch, kteří rozhodují, bývají částečně stejní lidé, anebo jejich spřízněné duše. Ačkoliv se tomu můžeme bránit všelijakým zařazováním zahraničních partnerů do rozhodovacích procesů, nakonec se v praxi stejně ukáže, že po městě chodí někdo, kdo grant určitě dostane, jen k tomu potřebuje získat spolupracovníky s odpovídajícím životopisem a zázemím kvalitní výzkumné práce.
Proto by se mi z hlediska státu zdálo rozumnější rozdávat peníze nikoliv na jednotlivé soutěžící projekty, ale raději vědcům a jejich týmům platit za to, co již v posledních letech udělali. A pro ty nejmladší pak vytvořit speciální grantové soutěže. Při dobrém a transparentním nastavení podmínek by konkrétní lidé dostávali podporu za to, že už dokázali, že svoji práci opravdu umí. Ne, zdaleka by to nebylo ideální, ale pořád snad aspoň trochu spravedlivější, než je realita, kterou jsem v posledních desítkách let zažil.
To je pouze jeden příklad, ale celý systém by kromě potlačení klientelismu potřeboval rovněž zredukovat množství oborů, které v české vědě podporujeme. Jako země s necelými 11 miliony obyvatel (jen v Číně je asi 15 větších měst) bychom se měli koncentrovat pouze na to, co dobře umíme, a vše ostatní bychom měli buď přenechat, anebo sdílet s dalšími evropskými zeměmi. Tím bychom těm nejlepším mohli přidat a ty nejhorší eliminovat.
Stane se to? Nebo jinak. Chtělo by se někomu do takové nepěkné práce se spoustou hádek, vytváření si nepřátel a to vše s velmi nejistým koncem? Obávám se, že nikoliv. Bylo by to bolestivé a vyžadovalo by to velmi silného ministra pro vědu.
Nicméně platí, že až budou v médiích opět někteří spekulovat, že hlavně musíme do vědy a vysokého školství nalít více peněz a pak bude lépe, nevěřte jim. Nebude. Nejprve by musely proběhnout zásadní reformy a pak ještě dlouhá léta tvrdé a velmi bolestivé práce.
Do té doby se budeme proklamativně ujišťovat, že na tom nejsme tak zle, a naše nejtalentovanější děti budou přitom odcházet studovat na zahraniční univerzity a tam také zůstávat, aby mohly dělat excelentní vědu. Mimochodem, nejlepší americké univerzity se pyšní tím, že mají desítky, nebo dokonce více než stovku absolventů, kteří v průběhu své kariéry dostali Nobelovu cenu. Lídrem je v tomto ohledu Harvardská univerzita s více než 160 nositeli Nobelovy ceny. Jen pro představu, jak si stojíme my – Češi dostali ve své historii dvě. Jaroslav Seifert za literaturu a tu za chemii obdržel Jaroslav Heyrovský před 65 lety.
