Článek
Pokud by z covidové pandemie přežil jeden vjem, pro hodně lidí to bude typický zápach ethylalkoholové dezinfekce. „Každý autobus, každé sedadlo a každou zastávku jsme pečlivě vydezinfikovali,“ hlásily v únoru 2020 obce z celého Česka. Vyrostly tu stojany s dezinfekčními prostředky. Slavní výrobci alkoholu se dočasně přeorientovali na produkci tekutiny, která nás měla před novým nepřítelem ochránit.
V únoru 2020, kdy se virus dostal do Česka, došlo prakticky ze dne na den k vykoupení všech zásob. Dezinfikovali jsme si ruce, mobilní telefon, otírali kliky a tlačítka ve výtahu. Na doporučení některých odborníků mnozí lidé dokonce dezinfikovali potraviny koupené v obchodě.
To vše s cílem zničit nový koronavirus SARS-CoV-2 a zabránit tak nákaze. Spolu s rouškami se tak dezinfekce stala možná nejmarkantnějším prostředkem boje proti koronaviru.
První informace zněly: „Jsou dvě hlavní cesty, jak se může člověk novým koronavirem nakazit, respirace a dotek.“ Bylo logické a obezřetné přistupovat k oběma těmto cestám se stejným důrazem. Často citovaná je velká metastudie z roku 2011, která ukázala, že dezinfekce byla účinným opatřením proti předchozímu viru SARS.
Dezinfikování dětského hřiště v Praze (březen 2020)
Ale brzy začalo být jasné, že přenos dotykem – obzvláště dotekem sdílených povrchů – je u nového koronaviru okrajový. Už v březnu 2020 americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) uvádělo: „Může se stát, že se člověk nakazí virem covid-19 tak, že se dotkne povrchu nebo předmětu, na kterém se virus nachází, a pak se dotkne vlastních úst, nosu nebo případně očí. Nepředpokládá se, že by to byl hlavní způsob šíření viru, ale stále o tomto viru zjišťujeme další informace.“
Covid ve zpětném zrcátku
Je to rok od chvíle, kdy Světová zdravotnická organizace vyhlásila konec pandemie. Chceme využít tohoto výročí k tomu, abychom se znovu – s výhodou časového odstupu – podívali na důležité aspekty boje proti covidu. Co se povedlo, kde se přístup musel upravit na základě nových dat, co se nepodařilo komunikovat a kde není jasno dodnes?
Čím byl tedy způsobený ten ustavičný důraz na dezinfekci?
Opatrnost, uklidnění a síla zvyku
„Ze začátku pandemie to bylo bráno tak, že šíření přes povrchy nejde vyloučit,“ vysvětluje Jana Fialová Kučerová, odborná pracovnice Ústavu patologické fyziologie na Masarykově univerzitě. „A proto se napřed pracovalo s tím, že je vhodné povrchy proti virům ošetřovat. Pro jistotu, než budeme vědět víc.“
Protože SARS-CoV-2 je tzv. „obalený virus“ a má kolem RNA i membránu s proteiny, byla doporučení nastavena tak, aby odpovídala tomuto typu viru.
„V Národní referenční laboratoři pro dezinfekci a sterilizaci jsme během pandemie testovali velké množství dezinfekčních přípravků a různých zařízení a odpovídali na dotazy veřejnosti i MZČR,“ uvedla na náš dotaz Štěpánka Čechová, tisková mluvčí Státního zdravotního ústavu. „Pro dezinfekci související s onemocněním covid-19 se vždy doporučovalo používat dezinfekční přípravky, které deklarují virucidní účinnost. Přípravky ovšem musí splňovat minimálně virucidní účinnost proti obaleným virům, mezi které patří SARS-CoV-2.“
Částice SARS-CoV-2 pod mikroskopem.
Musíme si uvědomit, že „nový koronavirus“, jak se viru (a zpočátku i nemoci) napřed říkalo, bylo potřeba zkoumat zcela od začátku. Vědci sice mohli těžit z poznatků o viru SARS z roku 2002 až 2004, nicméně důležité bylo co nejrychleji otestovat přímo vzorky nového viru.
Byla to právě jedna z prvních studií – publikovaná už v březnu 2020 v prestižním The New England Journal of Medicine –, která přišla s konkrétními čísly. „Virus v aerosolech zůstává infekčním po dobu několika hodin, a na povrchu dokonce i několik dní,“ píše se v závěru měření.
Nejdéle podle měření virus přežíval na plastech a kovu.
Každé měření má ale svou metodiku, která výrazně určuje, k čemu je vhodné. V tomto případě laboratorní měření zaznamenalo teoretickou možnost nákazy. Vědci v této studii neměřili reálné případy, což v té době ani nebylo dost dobře možné.
Počáteční důraz na dezinfekci tak byl pochopitelný. Navíc šlo o něco evidentního, hmatatelného a nepřehlédnutelného. Kdokoli – města, vlády, státy, letiště, školy, firmy i jednotlivci – mohl ukázat, že tváří v tvář hrozbě není nečinný, ale jedná. A tak se po celém světě dezinfikovalo i dávno poté, co už bylo jasné, že to nemá až takový význam.
Praxe podle profesorky Linsey Marrové ukázala, že přenos viru skrze nakažený povrch byla skutečně spíše teoretická možnost. „Viděno zpětně, důraz na dezinfekce povrchů byl naprosto přehnaný. Veškeré důkazy ukazují, že vdechnutí viru z ovzduší je nejdůležitější a nejčastější způsob infekce,“ uvedla v prosinci roku 2020.
Škody napáchané dezinfekcí
„Vzhledem k tomu, že samotný virus z povrchů odstraní řada látek, dávalo tak pro veřejnost smysl použít to, co je nejméně dráždivé a také snadno dostupné,“ popisuje Fialová Kučerová. „Řada odborníků už tehdy ale komentovala, že účinnost mýdla je taktéž dostačující.“ Dezinfekce podle nich měla být primárně používaná tam, kde nebylo možné ruce umýt mýdlem, například na cestách.
Pro mnoho lidí ale byla dezinfekce symbolem „jistoty“, a používali tak dezinfekci i tam, kde bylo umyvadlo s teplou vodou a mýdlem šetrnější volba.
Protože „profesionálních“ dezinfekčních prostředků byl kvůli ohromné poptávce naprostý nedostatek, začaly se (různě svépomocí i průmyslově ve velkém) vyrábět alternativní dezinfekce například z denaturovaného alkoholu. Pokud neměla například dezinfekce mírně namodralou barvu, zřejmě šlo o denaturaci typu „1b“, s naftou, petrolejem a technickým benzínem, připomíná Fialová Kučerová.
Dezinfikování povrchů se stalo nejjednodušším způsobem, jak mohly instituce i firmy ukázat, že „bojují proti infekci“. Často na úkor jiných metod, které by mohly mít řádově vyšší účinek.
„Osobně považuju za chybu, že se masově používaly tyto denaturované dezinfekce i v době, kdy už nebyl kritický nedostatek surovin,“ říká Fialová Kučerová. Lidem byly takové prostředky nepohodlné, a postupně se tak vůči dezinfekci vymezili. „Pokud měla pandemie třeba naučit Čechy používat pravidelně dezinfekci na ruce, tak to do značné míry selhalo.“
Přitom dezinfekce samozřejmě při omezení šíření řady infekčních nemocí, virových i bakteriálních, funguje. Jen zrovna u SARS-CoV-2 to měl být spíše doplňkový způsob.
Megalomanské pokusy a dlouhodobé následky
Kromě osobních dezinfekcí do kapsy se objevila i vynalézavější – a často nesmírně nákladná – řešení. V Česku se řada budov, škola, autobusů a vagonů dočkala pokročilé dezinfekce prostředky, které využívaly alkohol, ozón, nebo dokonce různé nanomateriály slibující dlouhodobou odolnost vůči virům.
Dezinfekce vozů Dopravního podniku hlavního města Prahy ozónem.
V Dubaji zase experimentovali s dezinfekčními rámy, kterými by zákazníci procházeli třeba před vstupem do obchodního centra.
Dezinfekční rám používal „suchou dezinfekční mlhu“ a měl zneškodnit 99,9 % virů i bakterií.
Na letišti v Hongkongu zase v dubnu 2020 představili speciální dezinfekční budku: „Bezpečnost a blaho zaměstnanců a cestujících jsou pro nás na prvním místě. Nešetříme úsilím, aby letiště bylo bezpečným prostředím pro všechny uživatele. Budeme i nadále hledat nová opatření ke zlepšení naší čisticí a dezinfekční práce,“ uvedl tehdy zástupce ředitele.
Budka pro kompletní dezinfekci celého člověka…
Budka nejprve člověku zkontrolovala tělesnou teplotu, pak jej vpustila dovnitř a během 40sekundové procedury jej pokryla „sprejem obsahujícím nano-jehličky, které virus zneškodní, a také dezinfekčním sprejem“.
„Vůbec nechápu, jak někoho napadlo, že by dezinfikování celého člověka mohlo nějak omezit šíření viru,“ podivila se ve vyjádření pro New York Times Shelly Millerová, která na University of Colorado Boulder studuje aerosoly. Tedy malé částečky poletující vzduchem, kterými se virus SARS-CoV-2 skutečně šířil. Jenže dezinfekce povrchů je výrazně jednodušší opatření než úprava proudění vzduchu v budovách. I to zřejmě přispělo k tomu, že přenos viru vzduchem byl překvapivě podceňován.
Poučení pro příště?
Dnes víme, že naprostá většina lidí se nakazila skrze přímý kontakt s jiným nakaženým. Dlouhodobá studie z roku 2021 odhadla, že nákaza dotykem představovala zcela marginální vektor přenosu: „Odhadované riziko nákazy při dotyku kontaminovaného povrchu bylo na základě kvantitativního hodnocení mikrobiálního rizika nízké, méně než 5 z deseti tisíc. To naznačuje, že virus na povrchu hrál při komunitním přenosu SARS-CoV-2 minimální roli.“
Americké středisko CDC tentýž rok dokonce pravděpodobnost přenosu přes dotek infikovaného povrchu označilo za „nižší než jedna z deseti tisíc“. Tedy velmi malé, prakticky zanedbatelné procento.
Otázky a odpovědi ohledně dezinfekce
Proč byl na začátku pandemie kladen tak velký důraz na dezinfekci povrchů?
Zpočátku nebylo jasné, jak významný je přenos dotykem nebo skrze kontaminované povrchy. Proto se z preventivních důvodů postupovalo s maximální opatrností.
Dnes víme, že naprostá většina lidí se nakazila tak, že byli vystaveni virovým částicím, které do vzduchu vydechli jiní nakažení lidé při mluvení, zpěvu nebo zkrátka během pobytu ve společných uzavřených prostorách.
Většina lidí se covidem nenakazí skrze dotek. Znamená to snad, že dezinfekce není proti covidu účinná?
Dezinfekce by neměla být jediné ani hlavní opatření proti šíření covidu. Může to být vhodné doplňkové opatření, protože účinnost opatření se sčítá (tzv. princip ementálu).
Ementálový model klade důraz na nutnost kombinovat různá opatření.
Zároveň to neznamená, že by dezinfekce nebyla účinná proti jiným nákazám, které se naopak přes kontaminované povrchy šíří často.
Mohlo by se zdát, že dezinfekce – byť třeba nadbytečná nebo přehnaná – přece nemohla nikomu ublížit. To ale není úplně přesné. Jednak lze mluvit o určitém poškození materiálů, které byly „ošetřeny“ agresivní dezinfekcí, aniž k tomu byl pragmatický důvod.
Problém byl ale i v tom, že důraz na dezinfekci mohl odčerpat prostředky, které bylo možné využít lépe. Třeba na zajištění ventilace ve školách nebo na osvětu ohledně fungování respirátorů, což bylo z hlediska šíření covidu desettisíckrát důležitější.
Dezinfekce měla velký smysl v nemocnicích a dalších zařízeních, kde byla ale už dříve standardem. Také osobní dezinfekce – jako prostředek na cesty, tam, kde není možné si ruce umýt mýdlem – dává smysl, a to nejen proti covidu, ale především proti celé řadě dalších nákaz.
Naopak plošné dezinfikování povrchů nebo omývání ovoce koupeného v obchodě denaturovaným lihem nám nijak nepomohlo. Jen v nás zanechalo ošklivou pachuť.
