„Dárky? Chci hlavně vidět tátu.“ Ukrajinci na první Vánoce v Česku

Velká část Ukrajinců slaví pravoslavné Vánoce – Rizdvo – podle juliánského církevního kalendáře. Svátky tak připadají na první týden v lednu. V Česku je nově bude prožívat několik stovek tisíc uprchlíků.

Patří mezi ně Oksana. S příbuznými si běžně dávala kuťu, tedy sladkou obdobu českého kuby. Pekli makové koláče, pirožky. „Nedávno jsem se zeptala synka, co si přeje k Vánocům. Řekl mi, že chce domů, že chce, aby ho navštívili bratři a kamarádi, aby si společně hráli, zatímco dospělí sedí u stolu. To tady ale nejde,“ vysvětluje.

Oksana chce zkusit alespoň krátký výlet do zahraničí. „Pojedeme na vídeňské vánoční trhy. Doufám, že si navodíme vánoční náladu,“ dodává.

Olga Volynetsová na jaře unikla z mariupolského pekla. Do Brna se dostala za dramatických okolností na začátku května. (Její příběh jsme popsali tady.) Kvůli otevřené zlomenině bérce jí hrozila amputace nohy a pohybovala se na invalidním vozíku.

Na konci roku, který jí převrátil život, myslí stále pozitivně. „Za půl roku se změnilo hodně věcí k lepšímu. Zase můžu chodit. Když jsem byla u pana doktora v nemocnici, řekl, že to je naše společné vítězství,“ říká po pěti operacích.

V Brně si zvyká na nový život s přítelem a dospělou dcerou, která se dostala na Vysoké učení technické a přivydělává si jako číšnice v čajovně.

Ukrajinské svátky začínají už v noci na 19. prosince, kdy podle tradice nosí dětem dárky Mikuláš. „Dala jsem dceři pod polštář sladké cukroví,“ vypráví.

Vánoce v Mariupolu měli spojené s širokým rodinným kruhem. „Když ještě žil můj první manžel, scházela se na Vánoce vždycky celá velká rodina. U velkého tradičního stromku se střídali i naši známí. Takže vánoční atmosféru a pohodu mám spojenou s bližními,“ popisuje.

Šestého ledna je na Ukrajině den Svaté večeře, obdoba Štědrého dne. Na svátečním stole se vystřídá dvanáct postních jídel. „Vždycky jsme se sešli s celou rodinou už na snídani a šli jsme do kostela. Jídlo má dvanáct chodů. Z oběda se tak stává i večeře. Dcera taky peče zázvorové perníčky,“ představuje Olga zvyklosti rodiny.

Letošní svátky poprvé stráví bez maminky, která zemřela při jarním obléhání Mariupolu. „V duši jsem stále malá holčička. Vánoce jsou pro mě pohádka, zázraky. Vždycky jsem měla tajná přání, o nichž jsem tušila, že se neuskuteční. Před každým novým rokem si říkám, co na tom předešlém bylo špatného. Na to špatné chci vždycky zapomenout a do toho nového si vzít jen pozitivní věci,“ říká odhodlaně.

V Mariupolu nechala všechen předešlý život. Okupanti tam rozdávají lidem ruské pasy. Olga o návratu neuvažuje. Když vidí videa ze zničeného města, vždycky jí to drásá srdce. „Válkou poničený byt a dům jsou zase částečně opravené. Dovolila jsem, aby tam bydlela rodina známých se třemi dětmi. Přišli o své bydlení, neměli kam jít,“ objasňuje.

Jednou by se však přece jen chtěla vrátit. „Ani nevím, kde je pohřbena moje maminka. Ráda bych našla její hrob a umístila tam její náhrobek,“ říká.

Při bilancování roku 2022 bude vzpomínat i na ni. „Navzdory všem těm událostem chci myslet jen na to dobré. Mám ráda Českou republiku. Už jsem si tady zvykla. Byli jsme na výletě v Praze, ale když jsme pak vystoupili v Brně na nádraží, řekla jsem si: Jsem doma,“ směje se.

Proto chce částečně oslavit i Štědrý den v českém termínu. „Koupíme stromeček. Uvařím skvělou večeři pro rodinu. Tento rok budeme slavit obojí svátky,“ říká.

Ukrajinské Vánoce nejsou tak spojené s nakupováním. Blízcí si nechávají dárky pod stromkem přes silvestra. Olze přichystal velké překvapení přítel. Na přelomu roku odjedou na tři dny do Paříže. „Uděláme si romantiku,“ těší se.

Dcera zůstane v Brně. „Dárky jí necháme pod stromkem. Přála si parfémy,“ naznačuje Olga, která se dříve starala o autodílnu po svém manželovi nebo pracovala jako účetní.

Do nového roku si přeje další pokroky v novém domově. Od ledna nastupuje na kurzy češtiny od úřadu práce. S rodinou by si chtěla najít byt a také práci blízkou její dřívější profesi. „Největším přáním každého Ukrajince je, ať válka co nejdřív skončí. Věřím, že to tak bude,“ hledí směrem k roku 2023.

Už s předstihem si splnila cíl a znovu se postavila na nohy. „Chtěla jsem invalidní vozík přenechat někomu, kdo to bude potřebovat. Nakonec jsem ho dala ukrajinské běženkyni, která trpí rakovinou ve čtvrtém stadiu,“ dodává.

Nataliia Melnyková je profesorka na ústavu histologie a embryologie. Na výzvu Masarykovy univerzity přijela s devítiletým synem 30. března do Česka. „Můj otec je nemocný, musel zůstat i s matkou na Ukrajině. Snažíme si volat.“

Vrcholem Vánoc je pro ni šestý leden, kdy se sejde celá rodina ke štědré večeři. Se září v očích popisuje první a nejdůležitější pokrm – kuťu. „Mezi chody je sladké i slané, chléb i boršč,“ říká.

Čtyřicet dní před tímto dnem se mají postit. Přiznává, že to ani ona, ani syn nedělají. Přestože pro ni samotnou zůstává nejdůležitější leden, posunutí svátků chápe. „Snažíme se od Rusů distancovat, být nezávislí na ruské církevní autoritě.“

Vánoce z dětství má spojené především se sovětským tlakem vymazat ukrajinské tradice. „Pro mě jsou tradiční Vánoce ty ukrajinské,“ říká a dodává, že ne všichni v rodině to měli stejně.

„Vůbec jsme nekoledovali. Žili jsme ve Viliči, 120 kilometrů od Kyjeva. Slavit po sovětsku bylo bezpečnější,“ vzpomíná Nataliia.

Ukrajinské děti nejsou o dárky ochuzené. Nosí je Mikuláš v noci na 19. prosince. Tradičně najdou ráno děti nějakou tu drobnost. „Nejsou to vždy malé symbolické dárky,“ směje se. Podle ní záleží především na tom, k čemu děti přemluví rodiče. Jejímu synovi dává Mikuláš dárek pod polštář.

Českému vánočnímu pobíhání po obchodech nerozumí. „Nepřijde mi to jako šťastný způsob slavení svátků. Vánoce mají být o rodinné pohodě. Určitě se v tomto nehodlám inspirovat,“ vrtí hlavou.

Připouští, že její syn ve škole začal řešit Ježíška. „Vánoce ale jinak vnímá stále stejně. Vánoce jsou pro něj štědrá večeře, koledy (štědrivky, pozn. red.) a vertep. Vertep jsou jesličky a zároveň představení mládeže v kostýmech. Mladí vystupují jako pastýři, tři králové či třeba jako Smrtka,“ jmenuje.

Se synem se připojí k prosincovým oslavám s dalšími ukrajinskými dětmi. Plánuje také zpívat ukrajinské koledy v kostele. „Většinu složil ukrajinský skladatel Mykola Leontovyč,“ říká s hrdostí. Jak přesně bude slavit v lednu, zatím neví. Ví pouze to, že si nepřestane volat s rodinou.

Ne všichni uprchlíci zůstanou na první Vánoce v Česku. Další Natalia na předešlé svátky jen smutně vzpomíná.

„Vždy jsme slavili u dvanácti chodů, s rodinou u stolu, se svátečním televizním programem, první hvězdou za oknem, se sněhem a tichem,“ jmenuje.

O letošních Vánocích rozhodly děti. Načas opustí Česko a vrátí se do rodné země.

„Když jsem se dětí zeptala, co by si přály od Mikuláše, řekly: Vidět tátu. Můj muž zůstal na Ukrajině, jen s ním můžeme zažít skutečné Vánoce. Vánoce bez světla, bez tepla, bez vyšyvanek (ukrajinská vyšívaná košile, pozn. red.), které shořely s bytem… ale děti alespoň na dva dny uvidí svého otce.“