Češky tu byly žádané sekretářky. Ale mění se to, říká žena, jež dobyla Brusel

Málokterý Čech či Češka se vyzná v Bruselu lépe než Irena Moozová. Řeč není o památkách ani místopisu, ale o mocenských zákoutích Evropské unie.

Coby zástupkyně generální ředitelky pro spravedlnost a spotřebitele Evropské komise, tedy jakési úřednické ministryně spravedlnosti EU, je momentálně nejvýše postaveným euroúředníkem, který do unijních struktur přišel z Česka. Povýšila letos v říjnu, v Unii už ale působí 16 let.

„Musíte si umět získat autoritu i mimo svou geografickou bublinu a zorientovat se v multikulturním prostředí. Kulturní rozmanitost nás obohacuje, ale zároveň přináší určitá rizika. Můžete se dostat do situace, kdy v týmu máte konflikt, jen protože dva členové týmu si stejný podnět vysvětlí úplně jinak,“ popisuje specifika práce v evropských institucích. Zároveň popisuje, jak si Češi a Češky v EU neformálně pomáhají. „Je velmi důležité mít vládní strategii, ale musíte mít také tipy z místa,“ říká.

Její práce má konkrétní dopad na život Evropanů – její tým se například zásadně podílel na přípravě covidových digitálních certifikátů, které umožnily lidem během pandemie znovu cestovat.

Před tím, než se dala na dráhu euroúřednice, pracovala Moozová jako diplomatka na československém a později českém Ministerstvu zahraničních věcí a zastupovala třeba Česko v UNESCO. Vedla také zastoupení Evropské komise v Praze.

Vaše bruselská cesta začala vlastně v Česku. Kdy jste se rozhodla odejít do unijní metropole a za jakou prací to bylo?

To bylo v roce 2010. Předtím jsem měla tu čest spolupracovat s českými úřady a institucemi během prvního českého předsednictví EU (v roce 2009 - pozn. red.), zároveň se finišovala diskuze o Lisabonské smlouvě. Když se obojí dotáhlo, byla moje mise splněna. Dostala jsem tehdy nabídku přesunout se do Bruselu a starat se o všechna zastoupení Komise v Evropě, kterých bylo celkem 38.

Když se ohlédnete zpět, jak jste se dostala na dnešní vrcholnou pozici?

Je za tím hlavně tvrdá práce. Musí být za vámi vidět, musíte dokázat, že vám to určitým způsobem myslí, musíte být uznávaná jako manažer i jako týmový hráč.

Musí být složité vést týmy složené z různých národností.

Ano, samozřejmě. To je kvalita, která je u nás manažerů v evropské službě velmi ceněná. Musíte si umět získat autoritu i mimo svou geografickou bublinu a zorientovat se v multikulturním prostředí. Kulturní rozmanitost nás obohacuje, ale zároveň přináší určité výzvy. Můžete se dostat do situace, kdy v týmu máte konflikt, jen protože dva členové týmu si stejný podnět vysvětlí úplně jinak.

Jak vedle sebe poskládat třeba temperamentního Itala a seversky úspornou Finku?

Zrovna s Finy se mi pracuje skvěle, jsou pracovití, dá se na ně spolehnout, mají smysl pro humor a jsou úsporní a pragmatičtí jako my Češi. Mně je třeba finský naturel bližší než francouzský či italský, u jejichž způsobu komunikace může být někdy složité se hned dostat k podstatě věci.

Jakou pověst mají v unijních strukturách Češi?

Úřednicky máme pověst pracantů, lidí, kteří jsou schopní vzít za práci, jsou spolehliví, nekonfliktní, ale možná někdy trochu opatrní. Možná ne vždy tak otevření, ale to je samozřejmě člověk od člověka.

Říkáte opatrní Češi. Příští rok to bude dvacet let, co jsme členy EU. Pořád nemáme dost sebevědomí v Bruselu a v unijních institucích?

Myslím, že je to otázka našeho nastavení. Naší národní vlastností je přistupovat k tomu, co jsme dokázali a jací jsme, skromně. Platí to bez ohledu na to, jak třeba skvělý člověk s mimořádný přehledem a znalostmi někdo je. Nám Čechům je sebeprezentace trochu cizí. Jsme ta panenka v koutě, která doufá, že ji tam někdo najde.

To už by se ale mělo také trochu měnit s mladší generací. Pozorujete to i v Bruselu?

Ano, přichází nová generace, která studovala v zahraničí, byla na Erasmech, absolvovala vysoké školy bez nánosu ideologie, se kterým jsme sem přišli ještě my starší. To je otevřená generace, mladá, má vizi, nebojí se prezentovat se se vší energií. Mám z toho obrovskou radost.

Pomáhají si tu Češi navzájem? Radíte mladším jako autorita, jak tu uspět, jak kariérně postoupit?

Jako mentorka či koučka naposledy včera. A nejen pro Čechy, ale i další kolegy. Jako česká komunita tu pracujeme velmi aktivně. Je velmi důležité mít strategii na úrovni Ministerstva zahraničních věcí a Úřadu vlády, ale musíte mít také tipy z místa.

Takže jste také trochu taková síť agentů?

My z institucí dáváme k dobru svoje zkušenosti a svoje informace, naším spolehlivým partnerem je stálé zastoupení při EU (česká ambasáda při EU, pozn. red.). Je tu z naší strany podpora, doporučení, v některých případech i přímluva. A má to konkrétní výsledky. Když se podíváte na statistiky, jak na tom české zastoupení v institucích bylo před deseti lety, tak dnes jsme někde jinde. Pořád ale nejsme na těch úrovních, které nám náleží. Česká republika je země střední velikosti a významu a měla by mít odpovídající zastoupení. Další problém pak je, že jsme jako Češi podzastoupení na nejvyšších patrech, ale to je dané i historicky.

Jak ovlivnilo naši pověst české předsednictví Evropské unii v loňském roce? Z Česka se zdá, že to byl celkem úspěch - zejména ve srovnání s nepovedenou premiérou v roce 2009. Je to znát i v Bruselu? Jak se to projevuje?

Dramaticky nám zvedlo kredit, je to opravdu znát. Řekla bych, že od českého předsednictví se příliš nečekalo. Už proto, že Česká republika nepatří k velkým eurooptimistům. Ale profesionalita, s níž bylo na politické i technokratické úrovni předsednictví zvládnuto, České republice vysloužila velké ostruhy. Na tom je teď možné pracovat dál.

Jak jsme tedy jako Češi nyní vnímaní politicky?

Jako ti, co pracují na evropském konsenzu. Mají někdy jiné názory, ale to k tomu patří. Je strašně důležité, že jsme ukázali, že umíme zabrat. To je samozřejmě pro nás úředníky, kteří tu působíme, úleva a zároveň teď mohu být ještě více hrdá na to, že jsem Češka.

Dopadá na vás, lidi pracující v institucích, když se vaši národní politici projevují euroskepticky?

Pokud přicházíte z členského státu s představiteli, kteří přicházejí z různými neortodoxními náměty a nepřispívají ke konsenzu, dostáváte spoustu dotazů, proč to tak je. V mém případě, proč jsou Češi tak euroskeptičtí, proč nepřispívají k posouvání věcí žádoucím směrem. Ale jak jsem říkala, české předsednictví to změnilo.

Mohlo to přispět i k vašemu povýšení? Případně to pomoct dalším Čechům v unijních institucích?

Já v Evropské komisi působím už 16 let. Ale samozřejmě i české předsednictví přispělo k tomu, že se na Českou republiku pohlíží jako na spolehlivého partnera, kterému je občas potřeba vyjít vstříc.

Je nějak příznačné, že ta dvě výrazná povýšení „pro Česko“ jsou dvě ženy (ve stejný čas se na ředitelské místo v Evropské komisi posunula Lenka Filípková - pozn. red.)? Odráží to zvýšený zájem Češek o práci v EU?

Myslím, že ne. Je to plus minus na půl. Brusel ale je místem pro ženy zaslíbeným, protože tu máte opravdu rovné příležitosti. Tady jsou stereotypy a předsudky, se kterými se občas ještě setkáváme jinde, potlačeny.

Češky tu mimochodem vždy bývaly velmi oblíbené jako sekretářky. Protože když máte sekretářku se dvěma vysokoškolskými tituly, je to fajn. Češkám nevadilo začínat na podpůrných pozicích a jsou velmi flexibilní, pracovité a spolehlivé.

Znám spoustu úžasných kolegyň, které působí v podpůrných pozicích, přitom by měly na mnohem víc. Ale například z rodinných důvodů nebo protože následovaly manžela, se s tím spokojí. Ale i to se mění. Znám také spoustu kolegyň, které mají dvě tři děti, osvědčují se v manažerských pozicích a dál rostou. To mi dělá obrovskou radost.

Dá se říct, že v unijních institucích funguje pozitivní diskriminace, aby se vyrovnala historická nerovnost v zastoupení žen a mužů?

Tato Komise se zavázala, že do konce mandátu bude mít na manažerských pozicích 50 procent žen, a myslím, že už tam jsme. Řekněme, že bylo určité okno příležitosti, kdy v případě dvou stejně kvalitních kandidátů – a ta výběrová řízení jsou v Komsi mimořádně náročná – dostává přednost kandidát, který je z podzastoupeného ranku.

Komise nabízí také celou řadu podpůrných programů, podporovala první budoucí manažerky různými kurzy, například. Zajímavé je, že od příštího roku budou otevřeny oběma pohlavím, protože už se ten rozdíl srovnal. Což považuji za správné.

Co byste poradila mladým Čechům, kteří přemýšlejí o kariéře v EU a jejích institucích?

Doporučila bych hlavně takzvané bluebook stáže, které jsou otevřené všem občanům. Je to pro mladé lidi s ukončeným vzděláním, jsou placené a na pár měsíců. Člověk si to tu může osahat a zjistit, jestli to pro něj či pro ni je cesta. Já bych to určitě doporučila. Je to něco, co vás povznese nad národní rybník, Brusel je plný skvělých mladých lidí ze všech koutů Evropy, kteří se tu schází. Otevře vám to obzory a pomůže vám to pochopit i Českou republiku z určitého nadhledu.

Jak těžký je přechod do Bruselu? Zorientovat se v unijních institucích, v novém městě.

Když přijdete poprvé do Evropské komise, první fáze, kdy poznáváte nové prostředí, nové lidi a zároveň pracovní metody, které jsou často byrokraticky složité, není úplně snadná. Navíc se člověk dostane z krásné Prahy do Bruselu, kde v době, kdy jsem sem přišla já, pršelo téměř každý první den. To se ale s klimatickou změnou výrazně změnilo, máme tu tak čtyři měsíce, kdy svítí slunce…

To jsem nevěděla, že v Bruselu by někdo mohl vítat klimatickou změnu, samozřejmě s nadsázkou řečeno. Zároveň ale není Brusel „cizí“ město, je to město úředníků z 27 zemí, je tu česká komunita.

Stěhovala jsem se sem s rodinou, měli jsme děti ve školním věku, takže to byla velká změna pro všechny. Ale nebylo to pro nás poprvé a našli jsme tu velice dobré zázemí mezi Čechy a Slováky. Je tu velmi aktivní komunita, ať už jde o kulturu, či sport. Je tu také československý skaut, který si oblíbily obě mé dcery. Jakkoli tady nebudu zůstávat na důchod, zapustila jsem tu kořeny. Život v Bruselu a v Belgii je zajímavý a určitě by zajímavý připadal zejména mladým Čechům.

Před svým povýšením jste byla na vašem generálním ředitelství šéfkou pro rovné příležitosti a občanství EU. Jaký konkrétní projekt, který považujete za úspěch, si má česká veřejnost za vaším pracovním titulem představit?

V nesmírně obtížné době covidu se nám podařilo vrátit práva občanům EU, zejména na volný pohyb po EU. Připravili jsme a přijali legislativu, na základě které se začaly vydávat digitální certifikáty. To považuji za mimořádně úspěšný výsledek společné práce celé řady kolegů s velkým dopadem na každého občana. Díky tomu jsme uchránili volný pohyb, v těch mnoha různých vlnách pandemie. Certifikáty respektovaly i přání lidí, kteří se nechtěli nechat očkovat. Pokud měli test nebo doklad o prodělání covid, mohli volně cestovat. Podařilo se nám také uzavřít smlouvy s 49 nečlenskými státy, takže bylo možné cestovat i mimo zahraničí.