České sankce proti Rusku se zadrhly

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už je to měsíc a půl, co Ministerstvo zahraničních věcí zapsalo se souhlasem vlády na vnitrostátní sankční seznam jméno prvního člověka, který v Česku ponese následky za to, že podporuje Putinovu válku na Ukrajině.

Jenže týdny ubíhají a Vladimir Michajlovič Gunďajev, známý též jako moskevský patriarcha Kirill, zůstává na seznamu osamocen. Jeho jméno bylo první a je také zatím poslední.

Sousední Polsko má sankční seznam už více než rok (od 26. dubna loňského roku) a na konci května tam připsalo 365 Bělorusů, k tomu 20 právnických osob a 16 podnikatelů spojených převážně s ruským kapitálem. Celkem má polský seznam už zhruba pět set položek.

Navíc je tu problém, že patriarcha Kirill jako jediná položka na českém seznamu, je sice známá figura z Putinova okruhu, nicméně zdejší státní úřady nemají žádné páky, jak jej fakticky postihnout. Finanční analytický úřad (FAU) mu nemůže zmrazit žádný majetek, jelikož Vladimiru Michajloviči Gunďajevovi v Česku nic nepatří (pokud pomineme nemovitosti pravoslavné církve). Ani jej nelze vytrestat zákazem vstupu do ČR, protože moskevský patriarcha setrvává ve vlasti.

Kvůli českému sankčnímu seznamu se tak už i v českých vládních kruzích polohlasně začíná mluvit o ostudě nebo o neschopnosti účinně postihovat osoby podporující ruskou agresi. A to navzdory tomu, že Česko jinak patří v Evropě svým postoji spíše k premiantům tvrdého postupu proti Kremlu.

Jedním z problémů je i to, že chybí personál, který by se národním sankcím soustavně věnoval. Oddělení, které bylo kvůli této problematice na Ministerstvu zahraničí zřízeno, je podle zjištění Seznam Zpráv stále prázdné, a musejí zaskakovat „externisté“ z resortu.

Co se týče zařazení patriarchy Kirilla na seznam, není ani ve vládních kruzích ojedinělý názor, že šlo o nevhodně vybraného adepta.

S opatrností se k němu vyjadřuje i vládní poslanec za TOP 09 Michal Zuna, který je členem bezpečnostního výboru a předsedou Stálé komise pro činnost Finančního analytického úřadu. „Patriarcha Kirill je osoba spíše symbolická než osoba s konkrétním významem pro naplnění účelu seznamu ve spojitosti s uplatňováním mezinárodních sankcí,“ naznačuje a dodává, že lidé, jako je Kirill, mají být pouze „doplňkem“ sankční soupisky.

Zároveň ale Michal Zuna podotýká, že vnitrostátní sankční seznam nikdy nemůže být tak robustní, jako je třeba sankční seznam Evropské unie. Má totiž posloužit jen v případě, že dotyčná osoba na seznamu EU chybí a Česko má na její zařazení z nějakého důvodu zájem.

A to případ moskevského patriarchy je – jehož zařazení na evropský seznam totiž před rokem zablokovalo Orbánovo Maďarsko.

Dramatický rozdíl mezi naplněním českého a polského sankčního seznamu je oficiálně vysvětlován hlavně jako důsledek českého právního purismu, kdy se zodpovědní čeští úředníci nechtějí dostat do důkazní nouze pro případ, že se „postižení“ lidé a firmy rozhodnou kvůli zařazení na seznam soudit.

„Jestliže existuje návrh, který neprojde schvalovacím procesem v rámci evropské mašinerie z jakýchkoliv důvodů, přemýšlíme o tom, jestli je důkazní břemeno dostatečně robustní na to, abychom ten subjekt zařadili na národní sankční seznam,“ uvedl v minulých dnech pro iRozhlas sekční šéf z Ministerstva zahraničí Martin Povejšil.

Vyzdvihl přitom, že už samotná existence sankčního zákona má odstrašující účinky. „To, že nakonec (lidé ohrožení sankcemi) své majetky převedou někam do daňových rájů a ti lidé odsud zmizí, je pro bezpečnost České republiky žádoucí efekt,“ vidí Povejšil pozitivní výsledek i v seznamu s jedinou položkou.

V případě majetkových převodů jde však často jen o převod na „bílé koně“ – s cílem majetek před zmrazením zamaskovat.

Kromě české obezřetnosti je tu ještě jeden důvod, proč sankční seznam zatím vůbec nenaplňuje původní očekávání. A to ten, že Ministerstvo zahraniční na sankční politiku fakticky nemá žádné specializované pracovníky.

Čtyři úřednická místa, která byla zkraje roku naplánována pro nově vytvořené oddělení sankční politiky, zůstávají podle informací Seznam Zpráv stále neobsazena. Vnitroresortní výběrové řízení, kde byla podmínkou znalost ruštiny, zatím nepřineslo kýžené výsledky. Nikdo se zatím nepřihlásil, patrně i kvůli relativně nízkému platu.

A tak se sankcím nad rámec svých běžných povinností zatím věnuje několik pracovníků ministerstva z jiných pracovišť.

Na dotaz Seznam Zpráv to nepřímo připustil i mluvčí ministerstva Daniel Drake, když uvedl, že úkol nyní dočasně plní speciálně vytvořená pracovní skupina (použil anglický výraz „task force“) v rámci bezpečnostní a multilaterální sekce.

„Detailní obsazení útvaru nesdělujeme, oddělení (sankční politiky) se ustavuje s ohledem na letní rotaci diplomatů,“ uvedl Drake.

Na zcela konkrétně formulované otázky – kolik má mít sankční oddělení lidí podle tabulek, jaké jsou skutečné personální poměry a jaké jsou důvody „podstavu“ – mluvčí neodpověděl.

Nad situací se pozastavují i představitelé nevládního sektoru, kteří se o sankční politiku dlouhodobě zajímají.

„Je chvályhodné, že Česko zastává ke konfliktu na Ukrajině tak principiální postoje, ale nestačí jen gesta, jsou třeba i reálné činy,“ podotýká třeba právník a vedoucí analytického týmu z platformy Rekonstrukce státu Lukáš Kraus. Podle něj je zjevné, že vnitrostátní sankční seznam zatím výrazně zaostává za očekáváním veřejnosti i původními plány ministerstva, které odhadovalo, že by se letos na soupisce měly objevit „nižší desítky osob“.

Jako jeden z klíčových důvodů i Kraus vidí nedostatek vhodných a zkušených úředníků, nicméně se také domnívá, že brzda spočívá i v chybějících analytických nástrojích.

Nástroje k dohledávání skrytých vazeb na kremelskou kliku už od loňska vyvíjí společnost Datlab, spolupracuje i s řadou veřejných institucí, včetně zahraničních. Její zakladatel Jiří Skuhrovec usuzuje, že státní správa v tuto chvíli naráží především na nedostatek peněz. Od toho se podle něj odvíjí vše ostatní.

Sám přitom neví o tom, že by se obdobné majetkové analýzy, jako umí jejich firma, dělaly i na úrovni státního aparátu nebo jeho složek odpovědných za sankce. Přitom si Jiří Skuhrovec myslí, že by pořízení analýz nemuselo být extra nákladné. Jak uvádí, řádově za několik milionů korun by bylo možné získat příslušné nástroje, včetně potřebných licencí k práci s databázemi a vyškoleného analytika.

Ani Jiří Skuhrovec však nevidí jako vhodné soutěžit s Poláky o co nejvyšší počet sankcionovaných osob. Polsko v rámci Evropy považuje za jistý unikát (řada zemí ani své ryze národní sankce neuplatňuje).

„Čistě teoreticky bychom na náš sankční seznam mohli zařadit třeba i všechny vojáky, kteří se loni podíleli na masakru civilistů v Buči, ale k čemu by to bylo dobré?“ pokládá otázku, ale zároveň je jediné jméno na sankční soupisce málo. „Toho majetku a lidí vhodných k zapsání na seznam samozřejmě už není tolik jako loni, ale pořád si myslím, že je tu řádově několik desítek adeptů,“ dodává majitel analytické firmy Datlab.

Upozorňuje například na to, že je zde stále řada významných ruských oligarchů, kteří jsou už na celé řadě národních sankčních seznamů zapsáni, ale na seznamu EU jejich jména nejsou. A právě ty by Česko mohlo zařadit.

Takovým adeptem je podle něj například „hliníkový baron“ Viktor Vekselberg, majitel skupiny Renova Group. Na národním sankčním seznamu figuruje v USA, Velké Británii, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandě i na Ukrajině. Muže s vazbami na Putina i ruského exprezidenta Medveděva si na konci dubna přidali na svůj i opakovaně skloňovaní Poláci.

Také v Česku by přitom jeho „zalistování“ přicházelo v úvahu, jelikož Vekselberg má dlouholeté vlastnické vazby na firmu Safina, která se v průmyslovém areálu ve Vestci u Prahy zabývá výrobou produktů z drahých a neželezných kovů. Jak Seznam Zprávy loni popsaly, Safina je dle evidence skutečných majitelů nyní napsána na jiného Rusa jménem Alexander Okatov, jde ovšem o člověka z Vekselbergova okruhu.

Mnohé může překvapit, že na rozsáhlém sankčním seznamu EU, který má i s firmami už kolem 1700 položek, stále chybí třeba manželka ministra zahraničí Sergeje Lavrova či ruský vicepremiér Jurij Trutnev. I ti by mohli být adepti na národní sankce.

Velký ohlas v minulých týdnech vyvolal i případ Borise Obnosova, který je generálním ředitelem ruského zbrojního koncernu KTRV. Šéf firmy, jejíž rakety zabíjejí ukrajinské civilisty, má přímé vazby k Česku. Obnosovův zeť Rostislav Zorikov zde nakoupil hned několik nemovitostí a má i trvalé bydliště. Protikorupční fond vězněného ruského opozičního politika Alexeje Navalného tvrdí, že Zorikov svůj nápadně luxusní život financuje právě z raketového byznysu řízeného tchánem.

Ten je už také na řadě národních sankčních seznamů, na evropském i českém Obnosov není. Ministerstvo zahraničí uvádí, že je vše odvislé od změny politiky EU, aby se sankce mohly vztahovat také na manažery prokremelských firem a případně i jejich rodinné příslušníky. Změna se ale už údajně chystá.

O trochu lepší výsledky má Česko na evropském poli. Nejsou sice žádné informace o tom, že by se našim diplomatům už někdy podařilo konkrétní osobu „prolobbovat“ na seznam EU (i sekční šéf Martin Povejšil se k této věci odmítá vyjádřit), ale Česká republika se nyní alespoň viditelně připojuje k aktivitám jiných států.

Tím nejvýraznějším počinem z poslední doby je rozhodnutí o uvalení evropských sankcí vůči devíti osobám, které mají na svědomí uvěznění ruského opozičního aktivisty Vladimira Kara-Murzy na 25 let za údajnou vlastizradu.

Návrh dle dostupných informací vzešel z Pobaltí a Česko se k němu připojilo, jak oznámil ministr zahraničí Jan Lipavský.

Vedení Ministerstva zahraničí stále zdůrazňuje, že prioritní je dostat kandidáty právě na seznam EU. Český je až záložní varianta.

„Primárně Ministerstvo zahraničí navrhuje subjekty na sankční seznam EU, a to proto, aby dopady opatření byly co nejefektivnější a napříč celou EU. Od začátku ruské agrese na Ukrajině tak činíme, podporujeme i některé návrhy dalších unijních zemí a jsme úspěšní. Na vnitrostátní sankční seznam zařazujeme subjekty až poté, co na unijní úrovni návrh neuspěje,“ uvádí mluvčí českého Ministerstva zahraničí Daniel Drake.

S přispěním Tomáše Perglera.