Češi zazářili ve světě. Karvinský sbor „zbořil“ Carnegie Hall

Říká se „vystoupit v Carnegie Hall a zemřít“. Jedna z nejznámějších koncertních síní s vyhlášenou akustikou je snem nejednoho umělce. Vystoupit v kulturním srdci newyorské Sedmé avenue se však nepoštěstí každému.

Vedle jmen o velikosti Billie Holiday, Elly Fitzgerald, Beatles či Rolling Stones se na seznamu účinkujících podepsalo už několik Čechů. Kromě Karla Gotta či Dagmar Peckové se Češi do paměti této hudební svatyně zapsali i letos. A rovnou zlatem.

Ticho síně se zlatavým klenutým stropem a červenými sedačkami protínají tóny saxofonu. Michal Žáček hraje tklivou melodii lidové písně Lásko, Bože, lásko. Do ní vplouvají dívky a chlapci odění do lidového. Dav zapletených věnečků ve vlasech vizuálně rozbíjejí sytě modré vesty kluků.

Americký sál si atmosféra české, slezské a moravské lidové písně postupně zcela podmaňuje. Publikum reaguje na změny nálad na pódiu, při tklivém Ej, Janku ani nedutá, bouřlivé Gorale je zvednou ze židlí. Soutěžní rivalové sbor odměňují ovacemi vestoje.

Carnegie Hall si zamilovává sbor, který za nimi přijel z Karviné.

Ruku na srdce, pozitivním stránkám tohoto města na východě republiky se v médiích příliš prostoru nedostává. Stejně tak nebývá zvykem celonárodně slavit české sborové úspěchy. A to ani když padnou na půdě Opera House v Sydney nebo právě slavné Carnegie Hall.

Na východě Česka je však realita, stejně jako v mnoha jiných ohledech, zcela jinde. V Karviné 56 let existuje společenství mladých umělců – Sborové studio Permoník. V roce 1966 jej spolu s manželem Ivanem založila rodačka ze Zlína Eva Šeinerová.

Na první pohled se Permoník nijak neliší od sborů působících při jakékoli jiné základní umělecké škole. S tím rozdílem, že zdejší děti už celé město „rozmlsaly“ tím, že domů přivezou nejvyšší ceny, ať už navštíví jakýkoli kout světa.

Letos vezou zlato z newyorské Carnegie Hall. Před pandemií dostaly Japonsko a Rusko, Polsko, Gruzii, Španělsko, Jižní Koreu nebo třeba Austrálii. Pod českou vlajkou se sbor do New Yorku vypravil počtvrté. Počtvrté, ale zcela jinak.

Před odjezdem bylo neoficiální mantrou „hlavně neudělat ostudu“. Pandemie covidu-19 totiž sboristy a jejich učitele mnohdy nutila k husarským kouskům. Jen pro připomenutí – snad poprvé v historii se učitelé snažili secvičovat sbor o 60 členech přes internet. Pro souhru sboru pak nebylo výhrou ani uvolnění opatření a scházení se po menších skupinkách.

„Každou chvíli bylo nějaké dítě v karanténě, takže se snad nestalo, abychom někdy měli stoprocentní účast na zkouškách,“ uvedl před výjezdem prezident Sborového studia Permoník Petr Kazík. „Původně jsme měli letět v roce 2020, což ze známých důvodů nevyšlo. Od té doby jsme měli pět termínů vycestování,“ dodal Kazík.

Zdá se však, že se na březen 2022 vyplatilo počkat. Absolutní vítězství festivalu Sounds of Spring je tak pro karvinský sbor o to větším zadostiučiněním.

„To období, které je za námi, bylo složité pro celý svět. O to víc mě těší, že děti zazpívaly bez tlaku a nervozity. Ač to zní jako fráze, opravdu jsme si to užili, čemuž pomohli hlavně ti nejstarší, kteří mezi těmi mladšími šíří pohodu. Před vstupem na jeviště jsme si pro dobrou náladu zpívali naše oblíbené písně, třeba Bohemian Rhapsody,“ říká pro Seznam Zprávy sbormistryně Koncertního sboru Permoník Martina Juríková.

Účastníci Sounds of Spring měli podle zadání povinně interpretovat světovou premiéru písně havajského skladatele. Druhou část měl vyplnit libovolný 20minutový program. Permoník vsadil na lidovou notu.

„Ze sta možných bodů jsme jich od každého porotce dostali 98. Nejvíce oceňovali program, přirozenost, zvuk, souhru, scénické ztvárnění a vyrovnanost hlasů. Pro nás byla největším oceněním věta porotkyně Heather Buchananové, která nám poděkovala, že jsme přinesli krásu českých, moravských a slezských písní do Carnegie Hall v působivém vystoupení a že se od nás leccos naučila,“ dodává Juríková s tím, že zkušenosti s tak velkým jevištěm mají jen ti nejstarší.

„Je skvělé, že i ti dvanáctiletí zvládají tu zodpovědnost tak, jak nám kladla na srdce naše zakladatelka, paní Eva Šeinerová – o těch, kteří byli v Austrálii, dvakrát v Koreji, čtyřikrát v Japonsku, v Číně, Polsku, Anglii, několikrát v Americe, se mluví nejvíc. Ale ti nejmladší přitom zažili koncert nejdál v ostravském Gongu. To je ta krása sboru, neustálá cirkulace,“ popisuje sbormistryně.

Přínosem scénickému programu byli dle ní i další muzikanti. „Na koncertech s námi spolupracuje fenomenální tenorsaxofonista Michal Žáček, který naše zpívání umocňuje. Na klavír si svou soutěžní premiéru se sborem odehrál Jakub Šotkovský,“ říká Juríková.

Dětských pěveckých sborů je přitom ve světě přehršel.

Juríková si je však jistá, že ten karvinský má něco „navíc“. „Z kuloárů vím, že se víc než ostatní sbory snažíme, aby každý ze zpěváků prošel i individuální hlasovou výukou pod značkou Poznej svůj hlas. Je to jako u orchestru. Dobrý orchestr ze špatných hráčů neuděláte. Musíte znát svůj hlas a pak jej zapracovat do celku. Nejsme sbor individualit, ale hodně dbáme na souzvuk a cítění a na sdělnost. Navíc jsme si všimli, že naše holky a kluci jsou nejkrásnější tím, že vědí, o čem zpívají, vědí, o čem to je, od příchodu na jeviště po děkovačky,“ vysvětluje.

Video z koncertu v Českém domě v New Yorku. Část skladby Gorale.

O tom, v čem tkví kouzlo českého sboru a co je tou přidanou hodnotou, má jasno i její dcera, sboristka Johana Juríková. Sama patří mezi „opory“ sboru, v Carnegie Hall vystoupila potřetí.

„Myslím, že to, co na nás mají diváci rádi, je vlastně náš původ. Slezsko je na pohraničí vícero států, má pohnutou historii, mísili se tady Slováci, Němci, Poláci i Češi. Z toho vzešel náš genius loci, náš kumšt, muzikálnost. Permoník podle mě oslovuje lidi tím, že předává komplexní příběh a zpívá celým tělem. Proto si myslím, že to posluchače tak baví. Je to upřímné,“ říká pro Seznam Zprávy členka Koncertního sboru Permoník Johana Juríková.

„Člověk se naučí spoustu věcí sám o sobě. Takový kolektiv ho naučí hlavně zorganizovat si čas. Děti ve sboru jsou často dospělejší a vyspělejší než jejich vrstevníci. Je to kvalitní základ do života,“ dodává Johana Juríková.

„Stát na pódiu Carnegie Hall je splněný sen. A tím spíš stát tam se svými přáteli,“ přidává další přidanou hodnotu takovéto kolektivní činnosti další sboristka Tereza Macošková. „Strávila jsem tu většinu života, takže to společenství je pro mě druhá rodina. Vzhledem k intenzitě společných zážitků, společně prožívané trémě a zkouškám i radostem mezi sebou máme silné pouto. Člověk se tu naučí sounáležitosti. Já jsem třeba hrozně pyšná na ty nejmladší členy,“ dodává.

Ne vždy však soutěže ve světě bývají uvolněnou „americkou show“.

„Nejnáročnější soutěž byla za mě v Jižní Koreji, v Pusanu. Za mě tam byla i největší konkurence a byla jsem neskutečně nervózní, že se domů vrátíme s prázdnou. Bála jsem se, že náš výkon nebude stačit,“ popisuje Johana. A Martina Juríková ji doplňuje: „Každá soutěž je jiná, ale Korea byla úžasná, tam jsme se poměřovali s větším množstvím zpěváků. Japonsko totéž, tam bylo 159 sborů. Ale o tom to není. Soutěž je prostředek k tomu, abychom své obzory posouvali stále dál.“

Zpívání ve sboru není jen pro děvčata. „Letos soutěží i kluci, což je jako za odměnu, obzvlášť po těch dvou letech, kdy se kvůli pandemii nic nedělo. Naposledy jsme čistě s Mužským komorním sborem soutěžili v Gruzii, kde jsme vyhráli Grand Prix, a to nasazení nám vydrželo doteď, navzdory covidu,“ říká pro SZ jeden ze členů Ondřej Kočí.

„Mám takovou teorii. My kluci, co zpíváme, jsme trochu zvláštní. A tím nemyslím nic zlého, jsme lidi, kteří jen nezapadají mezi běžné vrstevníky. Vidím to hlavně na svých výukách hudební výchovy na druhém stupni základní školy, kde se často setkávám s otázkou: A k čemu nám to bude? No, klidně si říkejte, že k ničemu, ale je to krásné. Tady máme svůj malinký vesmír, kde je každý plnohodnotnou součástí společnosti, což se často třeba ve školních kolektivech neděje,“ popisuje i svou pedagogickou zkušenost.

Pro Permoník koncertní zájezd vítězstvím v Carnegie Hall nekončí. Ve středu zakotvil ve Washingtonu, kde zazpíval na českém velvyslanectví.

„Výhra je pro nás ujištěním, že sborové umění v Karviné, které Šeinerovi začali před dlouhými lety, nezhynulo ani kvůli covidu a že děti mají motivaci pokračovat dál. Je důležité vědět, že jde o smysluplnou činnost. A vidět potěšené diváky volající bravo a číst hodnocení poroty je dobrým ujištěním, že jsme na správné cestě,“ uzavírá sbormistryně Juríková.