Hřiště, nebo vajglovník? Češi mohou rozhodovat o svém okolí, zájem ale nemají

Když přijde na politickou participaci, největší zapojení obyvatel hlásí dlouhodobě severské státy. Češi jsou na tom obecně hůře. Zájem jeví především o volby, chodí demonstrovat nebo podepisují petice.

„Oproti Dánsku, Švédsku nebo Belgii jsme na třetinových hodnotách, nemůžeme se s nimi srovnávat. Je to ale dáno i komunistickou minulostí. Naopak když se srovnáme s východní Evropou, tak jsme na tom z toho bloku nejlépe. Máme relativně vysokou volební účast, vysoký podíl lidí, kteří podepisují petice. Společně s Estonskem a Slovinskem se pak střídáme na prvních třech příčkách,“ říká politolog Jakub Lysek z Univerzity Palackého v Olomouci, který se politickou participací dlouhodobě zabývá.

Vedle možnosti vyjádřit svůj názor v ulicích nebo připojením podpisu k občanskému apelu se mohou lidé napřímo podílet na rozvoji veřejného prostranství. Zhruba 90 obcí v České republice totiž svým obyvatelům nabízí možnost participativních rozpočtů, díky kterým lidé rozhodují o podobě svého okolí.

V řadě obcí tak díky návrhům obyvatel vznikly třeba květnaté louky podél chodníků, hřiště pro dospělé, děti nebo dokonce psy. „Občané u nás také přišli s návrhem pořízení mobilní kamery pro městskou policii, kterou lze v případě potřeby umístit na potenciálně rizikové lokality napříč městem,“ popisuje možnou praxi starosta Litoměřic Radek Löwy s tím, že odezva od obyvatel je vesměs pozitivní.

Podobně pak mluví i Ondřej Smíšek, náměstek primátora pro rozvoj města a IT z Děčína. Zmiňuje, že někdy si občané prosadí i poměrně vtipné projekty, jako třeba „vajglovník“, tedy terč na nedopalky od cigaret. „Participativní rozpočet je důležitá součást rozvoje našeho města. Máme radost, že se do něho lidé zapojuj,í a vždy se těším, jaké návrhy pošlou,“ říká.

Při pohledu na zapojení obyvatel se ale může zdát, že jsou participativní rozpočty na okraji zájmu. Něco podobného popisuje i mluvčí Českých Budějovic Magdalena Králová. „Do hlasování se obecně zapojuje poměrně málo občanů. Trend je kolísavý i u počtu podaných projektů,“ popisuje.

Samotná účast na hlasování se pak většinou pohybuje mezi 1-6 procenty. Podle politologa Lyska ale nízká účast neznamená, že jsou Češi pozadu. „Je to standard. Například účast kolem tří procent není ničím zvláštním, lidé by měli mít splnitelná očekávaní. A představa, že se všichni sejdou jako v Gilmorových děvčatech, aby společně hlasovali, je prostě mylná. To se neděje,“ říká s tím, že podobně nízká účast je i v jiných zemích, včetně těch západních.

Vojtěch Černý, koordinátor organizace Participativní rozpočty, která pomáhá obcím se zaváděním metodiky, nicméně dodává, že kvůli nízkému zapojení ze strany občanů se pak ale může stát, že k „cílové rovince“ – tedy hlasování – ani nedojde. „Z třetiny obcí tato data nemáme vůbec, protože se o výběru návrhů nebo projektech nehlasovalo,“ říká.

V některých případech se například stává, že lidé navrhnou málo projektů, a obec je tak realizuje bez hlasování. Jindy jsou pak podle Černého důvodem i nízké, pro lidi „neatraktivní“ částky, které obce pro tento účel vyčlení. Dalším faktorem může být i nedostatečná propagace projektu ze strany obcí – ne všichni obyvatelé totiž vědí, že se mohou do něčeho podobného zapojit.

Od roku 2014, kdy se v Česku po brazilském vzoru rozjely první participativní rozpočty, si je vyzkoušelo už 150 obcí. „Zhruba padesát z nich od toho ale upustilo, což je poměrně hodně. Zase to souvisí například s výměnou politické garnitury nebo nenaplněnými očekáváními,“ konstatuje Černý s dodatkem, že účast ze strany obyvatel časem poměrně často klesá.

Příkladem může být Příbram, která participativní rozpočet spustila v roce 2018. Po čtyřech letech od něj ale upustila. „Viditelným důvodem je mimo jiné klesající zájem veřejnosti o participativní rozpočet,“ potvrzuje starosta Jan Konvalinka s tím, že během čtyř let zaznamenali pokles hlasujících o více než polovinu.

Že počet hlasujících časem klesá, potvrzuje i Černý. „Prvních pár let je tam vidět nárůst, ale okolo třetího ročníku se to většinou začne lámat. Proces totiž nepřináší nic nového a města to nijak neposouvají a zájem se pak vytrácí,“ říká.

Černý pak dodává, že problémem může být i nedostatečná propagace. „Ne všichni totiž chodí aktivně na stránky úřadů a o této možnosti pak ani nemusejí vědět,“ podotýká. Pomoci by mohlo třeba zacílení jednotlivých ročníků na nějaké téma.

Že je nutné inovovat, si uvědomili třeba v Krnově, kde proběhlo už sedm ročníků. „Měli jsme pro letošek připravené nějaké novinky, abychom tuto aktivitu udělali zajímavější a přitáhli do ní větší množství našich občanů,“ popisuje Kristýna Kutálková, koordinátorka Zdravého města Krnov.

Kvůli povodním se ale projekt musel pozastavit. „Energie i finance jsou potřeba na jiné priority. Doufáme ale, že v příštím roce se k tomuto projektu opět vrátíme,“ dodává.

Důvodem, proč některé obce od participativních rozpočtů upouštějí, je pak i náročnost procesu, shodují se Lysek s Černým. Úředníci se totiž musejí na participativní rozpočty připravit, je nutné vyčlenit peníze, nastavit harmonogram, zavést způsob přihlašování projektů do soutěže a následného hlasování.

Podobnou zkušenost má i Karel Hošek, druhž místostarosta Šumperka. Ten má před sebou teprve druhý ročník participativního rozpočtu s tím, že ten první nebyl z pohledu zapojení příliš „úspěšný“.

„Byl to ale záměr. Moc jsme o tom nemluvili, protože jsme právě neměli osahané všechny postupy a nechtěli jsme čelit silnému náporu přihlášených projektů. Teď už víme, že jsme systém nastavili vesměs dobře, některé věci jsme ještě poupravili, ale jsme připraveni na letošní, plnohodnotný ročník,“ říká Hošek.

Zároveň zmiňuje, že v Šumperku zavádějí i participativní rozpočty na školách. Průběh je prakticky stejný – obec vyčlení peníze pro školy, jejichž studenti pak hlasují o tom, na co je chtějí použít.

„Je to vlastně způsob, jak vést mladé lidi k demokracii. Vychováváme si tak vlastně budoucí občany, kteří by se pak mohli více angažovat, i třeba skrze ty participativní rozpočty,“ dodává Hošek.

Některé obce se nicméně rozhodují „vychovávat“ mladé lidi přímo na obecním hlasování. To většinou probíhá skrze online formuláře či platformy jako je mobilní rozhlas. Lidé pak většinou udělují celkem tři hlasy – dva kladné a jeden záporný.

„Projekt mohou přihlašovat lidé, kteří dosáhli plnoletosti. V hlasování ale o vítězném projektu rozhodují lidé starší patnácti let,“ přibližuje například Králová z Českých Budějovic. Tamní radnice navíc používá ověřování totožnosti, podobně je tomu i na Praze 4 nebo v Benešově.

V jiných obcích zase není vyloženě zakázáno, aby se hlasování účastnili i mladší občané. „U nás je ten formát natolik bezbariérový, že se může zapojit prakticky kdokoliv. Naše aplikace totiž nevyžaduje ověření totožnosti, což některá města mají, ale my jsme se vydali cestou menší byrokracie. Více než na věku nám ale záleží na kvalitě projektu,“ dodává Hošek ze Šumperka.

Podle politologa Lyska je zapojení mladých lidí pozitivní věcí. „Kde jinde začít s demokratickými procesy než na lokální úrovni mezi mladými lidmi? I když jsou ti lidé mládí, tak tam žijí a rozumí svému okolí, takže tohle určitě dává smysl,’ říká.

Zároveň pak dodává, že vedle motivování mladších občanů k zájmu o své okolí se participativní rozpočty projevují i na volební účasti. „Studie ukazují, že v těch daných městech dochází i k nárůstu volební účasti v komunálních volbách,“ dodává. Možnost podílet se na rozhodování o podobě svého okolí tak může pomoci podpořit demokratické procesy.