„Černý huby zaměstnat nechtěj.“ Život v obci s nejvíce exekucemi v zemi

Na sídlišti v Obrnicích u Mostu posedávají před paneláky hloučky lidí. Někdo na vlastní židličce, někdo na zemi nebo na schodišti. Jinde se tu totiž člověk neposadí. Město nechalo většinu laviček z panelákového sídliště odstranit.

„Aby se na nich lidi neshlukovali a nedělali bordel,“ vysvětluje mi mladá Romka.

Exekutorská komora označila dvoutisícové Obrnice na Mostecku jako jedno ze tří měst v republice (dalšími jsou Trmice u Ústí nad Labem a Šluknov na Děčínsku), kde mají nejvíc exekucí na počet obyvatel.

Podle dat z roku 2019 tu minimálně jednu exekuci měl každý druhý dospělý (50,12 %) a každý druhý (51 %) jich má mezi třemi a devíti.

V hloučku lidí u jednoho paneláku vyzvídám, jak jsou na tom s exekucemi právě oni.

Tmavovlasá žena se představuje jako Ilona. Je jí třiatřicet, má čtyři děti ve věku od čtyř do deseti let a přiznává asi dvanáct exekucí. V jaké výši, to neví. Čtyři má pozastavené, jednu splácí a ostatní neřeší. Beztak by je prý neměla z čeho splácet.

Vedle sedí osmašedesátiletá Květoslava. Také má dluhy. Ani ona nemá ponětí kolik, komu a co dluží. „Některé dluhy mám po nebožtíkovi synovi, jiné po nebožtíkovi manželovi,“ popisuje. „Děti jsem ale vychovala dobře, takže mi sem tam vypomáhají,“ dodává.

Třiačtyřicetiletá Andrea je bez exekucí. Ale to proto, že před časem prošla osobním bankrotem neboli oddlužením. „Bylo to tvrdých pár let, kdy jsem žila s minimem, ale já jsem už v pohodě. Zato manžel…“

Ten stojí vedle ní. „Mám jich určitě přes dvacet. Celková výše dluhu nějakých 480 tisíc. Hodně mi z toho dělá sociální a zdravotní pojištění, které jsem léta neplatil,“ říká.

„Pak nějaké pokuty, telefonní paušál, povinné ručení na auto a další věci,“ pokračuje ve výčtu třiačtyřicetiletý David pod podmínkou, že v textu nebude jeho příjmení. To si ostatně vymínili všichni lidi z hloučku před panelákem.

„A rozhodně žádné fotky,“ zdůrazňují.

Jak se jim žije s exekucemi? Květoslava dostává důchod kolem jedenácti tisíc. Poplatí nájem, elektřinu, léky, telefon a ze zbytku se zvládne jakžtakž uživit i ošatit. Je i na poněkud nákladnou neřest: cigarety. „Dám tak jednu, dvě krabičky denně. Zatraceně to leze do peněz, ale nejde přestat,“ tvrdí.

S exekucemi si už hlavu moc neláme. „Jsem stará, nemám šanci ty dluhy splatit, už to s nimi nějak doklepu,“ konstatuje Květoslava.

To Ilona se čtyřmi dětmi přehazuje každou korunu dvakrát. Pobírá příspěvek na bydlení, přídavky na děti a pomoc v hmotné nouzi, což měsíčně dělá kolem sedmnácti tisíc korun. Za nájem v 3+1 zaplatí 11 tisíc, elektřina 1 300, internet 350, splátka jedné exekuce 1 100 a další drobné výdaje.

„Zbývají mi zhruba tři a půl tisíce korun na měsíc. Manžel, se kterým nežiju, posílá na alimenty jen čtyři stovky měsíčně,“ říká.

Jak pět lidí dokáže vyžít se stovkou na den? „Maso máme maximálně dvakrát týdně. Zeleninu a ovoce kupuju nepravidelně a pouze pokud je v akci. Nikam nechodíme, nikam nejezdíme. Maximálně jednou měsíčně na koupaliště. Nejdál byly děti u dědy v osmdesát kilometrů vzdálené České Lípě. Jen lístek nás tehdy vyšel na 450 korun,“ popisuje.

Už kvůli dětem by Ilona ráda svou finanční situaci vylepšila, ale práce je problém. Naposledy byla zaměstnaná ještě jako bezdětná v technických službách, kdy zametala silnice.

„Před půldruhým rokem mi skončila rodičovská. Jsem na pracáku, chodím na pohovory, xkrát mi po telefonu řekli, že mě vezmou jako uklízečku, prodavačku nebo pomocnou sílu do kuchyně, ale když jsem pak přijela osobně, tak prý bohužel…“ krčí rameny.

Do řeči jí skočí Květoslava. „Černý huby nechtěj. Jak vidí Cikána, práci nemaj,“ stěžuje si. „Tak to prostě je. Klidně to tam napište.“ A Ilona jí dává za pravdu.

Světlovlasý David problém se sháněním práce nemá. Kvůli exekucím dělal roky na černo, teď to zkouší legálně. Jako skladník si v Teplicích vydělá 25 tisíc hrubého. Po srážkách na mzdu mu zůstane kolem patnácti tisíc. Je s tím smířený. „Žena to zvládla, já to taky zvládnu,“ drží si palce třiačtyřicetiletý otec malé holčičky.

„Jsou dvě Obrnice. V rodinných domcích žijí především starší lidé, v panelácích na sídlišti romské rodiny s mnoha dětmi,“ představuje obec místostarosta za ODS, bývalý lékař Josef Karas.

Krom počtu exekucí drží Obrnice v rámci Mostecka další prim. Dle výsledků loňského sčítání obyvatel tu žije nejvíce dětí do čtrnácti let – tvoří skoro čtvrtinu obyvatel.

„Jsme jedno z mála míst, kde poměr sociálně slabých Romů je tak velký, že nehovoříme o minoritě. U nás je to obráceně. Minorita je majorita. Tady je integrace už bezpředmětná,“ dodává Drahomíra Karasová, zastupitelka Ústeckého kraje z ODS a bývalá mnohaletá starostka Obrnic. Právě za jejího vedení – v roce 2013 – ocenila Rada Evropy Obrnice jako první českou obec za integraci Romů. Odhaduje, že Romové tu tvoří 70 až 80 procent obyvatel.

Že by se za ta léta věci pohnuly k razantně lepšímu, to si Karasová nemyslí. Stále je v obci největší problém s obchodníky s chudobou, kteří sem vábí „přistěhovalce“, a vznikají tak problémy mezi staro- a novousedlíky. Vysoká nezaměstnanost, práce na černo, již zmíněné exekuce a malá motivace ke vzdělání.

Její manžel Josef Karas dává příklad: letos končilo v místní základní škole 35 deváťáků, jen 22 pokračuje ve vzdělávání dál. Zbytek míří rovnou na pracák. „Děti mají za to, že pro peníze se chodí na poštu nebo na úřad. Vidí to u svých rodičů,“ popisuje čerstvou zkušenost.

„Tady si podávají dveře všichni politici. Levice, pravice. Všichni to tu obejdou, všem se tu líbí. Slíbí, že s tím něco udělají, pak ale odjedou a jako by zapomněli,“ vypráví Josef Karas a nabízí i vysvětlení, proč tomu tak je: „V sociálně vyloučených lokalitách, jako je ta naše, žije jen 5 procent obyvatelstva a to je hrozně málo na to, aby to politiky opravdu zajímalo.“

Minulý měsíc obec navštívil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL). „Tak uvidíme,“ neztrácí místostarosta naději.

Vedle základní školy v Obrnicích sídlí firma Eduard. Jeden z nejvýznamnějších zaměstnavatelů v okolí tu od devadesátých let vyrábí modely letadel. Roční obrat firmy atakuje sto milionů a zaměstnává kolem 140 lidí. Zhruba dvacet procent je místních.

„Lidi s exekucemi jsme měli, máme a budeme mít, protože Ústecký kraj je tímto fenoménem značně zatížený,“ říká produktový manažer Martin Férkl.

Vedoucí ekonomického a právního úseku Klára Pádárová hovoří o zkušenostech z praxe. „Je to s prominutím vopruz,“ shrnuje v jedné větě. „My se o exekucích dozvíme, až když zaměstnanec nastoupí do práce a začnou chodit exekuční výměry.“

Momentálně mají pouze tři zaměstnance s exekucemi, ti jich ale zato mají hodně – dvanáct až patnáct.

„Je to administrativně složitější, protože exekuční příkazy přicházejí od různých právníků a ne vždy jsou správně sepsané. Někdy detektivně dohledáváme, zda a kdy nabyly právní moci a jak k nim máme vlastně přistupovat,“ říká Klára Pádárová.

Martin Férkl zmiňuje ještě další specifikum. „Lidé s exekucí se špatně motivují. Když slíbím vyšší finanční odměnu třeba za přesčasy, tak na to nereagují, protože peníze stejně shrábne exekutor. On tu tisícovku chce a potřebuje teď a já mu ji dát nemůžu,“ vysvětluje.

„Běžte k paní Cincibusové, to je příběh,“ radí mi v obrnickém centru sociálních služeb. Malý, čistý, ale nuzně vybavený přízemní panelákový byt. Nad kuchyní se loupe omítka. „Sousedi mě vytopili snad padesátkrát, ani jednou se neomluvili,“ vysvětluje jednasedmdesátiletá Daniela Cincibusová. Nabízí kávu a kukuřici se solí a máslem.

„Takže vy píšete o exekucích? To se musím pochlubit. Vychovala jsem 22 dětí, většina z nich byli Romové a žádné z nich není na dávkách, všechny pracují a krom jednoho exekuce nemají,“ pronáší s hrdostí v hlase pěstounka a kantorka, která nemohla mít vlastní děti, a tak se celý život starala o ty, které nikdo nechtěl.

Daniela Cincibusová studovala geodézii, ale zběhla z ní, protože víc toužila učit nebo vychovávat děti. Koncem 70. let nastoupila do SOS vesničky ve Chvalčově.

„Pediatři věděli, že bych chtěla mít děti, a tak mi nabídli k adopci tříapůlletou retardovanou Terezku,“ vypráví seniorka. „Pak jsem se dozvěděla o čtyřapůlletém Patrikovi, který měl na fotkách hrozně smutné oči. Všichni pěstouni ho odmítali, doktoři mě od něj odrazovali, že nemá nohu, že je tělesně postižený. Přesto jsme se na něj s Terezkou jely podívat. Padli jsme si do oka a já si ho odvezla.“

To bylo její druhé dítě.

Krátce poté následovaly tři sestřičky Andrejka (4,5 roku), Jana (3,5 roku) a Helenka (2 roky), desetiletý Mirek, dvouletý Kamil, čtyřměsíční Tomášek a téměř desetiletý Josef.

„Jediný Josef, taky lehce postižený, je bílý kluk. Jinak všechny mé děti jsou romského původu,“ podotýká Daniela, která prý má v sobě také kapku romské krve – po dědovi.

Během péče o devět dětí se vdala za psychiatra a po nocích zvládla vystudovat speciální pedagogiku na Palackého universitě v Olomouci. Muž jí ale za nevyjasněných okolností zemřel. „Jeho tělo našli v řece. Já si myslím, že ho zabil nějaký jeho pacient,“ domnívá se Daniela.

O pár let později se na srazu pěstounů seznámila s vdovcem Josefem Cincibusem a vzali se. „On měl šest vlastních dětí a sedm v pěstounské péči. De facto jsme tedy vychovávali dvaadvacet dětí,“ vzpomíná.

Když děti takzvaně vylétávaly z hnízda, začala Daniela trpět depresemi, přidaly se zdravotní komplikace a manželství se rozpadlo. V roce 2014 jí selhaly ledviny, od té doby dojíždí na dialýzy. Zkoušela podnikat, ale nešlo to. „Byla jsem blbka. Podlehla jsem podomním prodejcům. Zkoušela prodávat ty jejich produkty, jako třeba červený světlo nebo zelený ječmen, ale neuměla jsem to.“

Daniela se zadlužila a přišly exekuce. Ty má doteď. „Kolik? Nevím, ale už je to jedno. Nedá se s tím nic dělat,“ krčí rameny.

Do Obrnic se před čtyřmi lety přestěhovala proto, že ji tu majitel domu nechává bydlet zdarma. Žije sice v chudobě, ale na život nezanevřela. Sílu jí dává víra. V prosinci 2015 získala Cenu Roma Spirit, která se uděluje osobnostem aktivně se zasazujícím o lepší život Romů.

„Děti jsem vychovala tak, že dluhy nemají, ale sama je mám,“ žertuje Daniela a tvrdí, že je v rámci možností spokojená. „Až na sousedy o patro výš.“