Tvrdé boje v Bachmutu: „Viděl jsem kluka, který měl v sobě 17 děr,“ říká Čech

Na věšáku tři maskáčové bundy, na parapetu komínek khaki oblečení, v rohu neprůstřelná vesta a kevlarová helma. „Vrátil jsem se z pekla, ale nelituju jediného dne, který jsem tam strávil,“ říká v malém bytě na předměstí jednoho severočeského města devětačtyřicetiletý profesionální řidič Daniel.

Je oholený, nakrátko ostříhaný, hubenější a vrásčitější. „Zesílil jsem a zhubl tři dílky na pásku,“ hodnotí svůj bezmála tříměsíční pobyt na Ukrajině. „Ale neslyším na pravé ucho. Praskl mi bubínek. Moje blbost. Stalo se to při protitankovém výcviku, kdy jsem vystřelil z RPG (protitankový granátomet) a bubínek nevydržel. Dnes jdu k doktorovi, ať se mi na to podívá,“ říká dobrovolník.

Ještě před týdnem byl Daniel v Bachmutu v Doněcké oblasti. Dvanáct dnů vozil raněné vojáky z frontové linie do polní nemocnice. Rozstřihával zkrvavené maskáče a zastavoval krvácení. Do města, kde se odehrávají ty nejtvrdší boje, přijel po několikatýdenních výcvicích počátkem prosince se skupinou pěti Čechů včetně jedenadvacetileté ženy. „Ta holka z nás měla největší koule,“ dodává uznale a omlouvá se za přirovnání.

„Můj primární úkol byl autem stahovat raněné vojáky do nemocnice v Bachmutu. Spíš bych to nazval ošetřovnou, do nemocnice to mělo daleko.“ V mobilu ukazuje fotografie. Na bílé stěně špinavé cákance, u nemocniční postele držák na infuze, regál se základním lékařským vybavením, pár přístrojů, špína.

„Zde dostávají ranění vojáci jen tu nejzákladnější pomoc, aby přežili transport do třicet kilometrů vzdálené regulérní nemocnice hlouběji ve vnitrozemí,“ vysvětluje.

„Tady se nedělaly žádné operace, žádné vytahování střepin, nic takového. Jen elementární ošetření: zašpuntovat rány, nacpat do nich gázy s hemostatiky, aby ten člověk nevykrvácel, ovázat, napíchat něco do žíly a jelo se,“ popisuje Daniel náplň své práce, kterou nečekal. Na Ukrajinu přijel s úmyslem bojovat. Netušil, že se bude nakonec starat o raněné. Největší obavy měl z toho, jak zvládne pohled na krev.

„Postupně jsem si zvykal a nakonec jsem byl schopný pomáhat i těm, kteří byli brutálně rozsekaní. Když jim třeba chyběl kus ruky, noha nebo měli zničený obličej. Naprostá většina zranění pocházela od artilerie nebo minometů. Zranění nemají v těle jen jeden šrapnel, ale několik. Viděl jsem kluka, který měl 17 děr. Doktorovi jsem hlásil: šrapnel v lýtku, dva ve stehně na pravé noze, další na levé. Pak jsem mu sundal botu a další tři šrapnely měl v kotníku. Noha úplně gumová, kosti roztříštěné. Hrozný,“ vypráví.

Do ošetřovny přiváželi denně nižší desítky zraněných. Především ráno. Nejvíc traumatizující pro Daniela ale bylo, že většině vojáků řidiči nedokázali pomoci.

„Rusáci strašně dobře všechno ruší. Signál tam neexistuje. Vysílačky mají dosah sotva pár set metrů, takže 90 procent zraněných zemře, protože my se k nim nedostaneme. Nevíme o nich. Nejsou schopni se s námi spojit a říct: Skočte do auta, přijeďte sem, máme tady tři zraněné,“ popisuje.

A další problém je k nim vůbec dojet. Takzvané „točky“, tedy místa, kam se z fronty svážejí zranění, jsou pod neustálou palbou. V noci, rozbitými silnicemi, bez světla se tam vůbec nedá jezdit, je to příliš velké riziko. Mnoho raněných se tak rána nedožije.

„To nefunguje tak, že by ses jel na točky, které jsou zhruba 600 metrů od lajny, každou hodinku podívat, jestli tam někdo není. Silnice k nim je pod neustálým odstřelem. Jedeš a befka (bojová vozidla pěchoty) to do tebe šijou hlava nehlava. Je to tam opravdu brutální,“ popisuje Daniel. Na linii prý leží desítky stovky těl padlých vojáků, která zatím nikdo neodvezl.

„Nebezpečné je to i ve městě. Bachmut je ostřelován ze tří stran, takže i když se kryješ, nevíš, odkud to přilítne,“ upozorňuje. Řízení v takové oblasti je mimořádně náročné.

„Nevidíš chybějící víka od kanálů nebo troleje. Dráty tam visí na silnice, občas tam o ně cinkneš. V noci se snažíš jezdit bez světel, abys nebyl vidět z dronů. Myslel jsem si, že jsem dobrý řidič, řidič z povolání, ale tam permanentně jezdíš na hraně. Brzda–plyn. Jenom když musíš projet Bachmutem, to jsou dva kilometry po rozbitých silnicích, tak se snažíš minimalizovat dobu, kdy tě můžou zasáhnout. Jedeš na krev. Na hranicích možností,“ popisuje Daniel. Tomu odpovídá i spotřeba vozů. Jsou jich plné příkopy. Technický stav automobilu je otázka života a smrti.

„Viděli jsme tam dělostřelectvem rozstřílené auto, které vezlo do Bachmutu chleba. Auto na hadry, všude se válely bochníky chleba, protože mu to nejelo dost rychle a zaměřili ho. Nebo ukrajinští kluci. Začalo bombardování, jeli na krev, vjeli do nějakého výmolu, vystřelily jim airbagy, zastavili a Rusáci je vybombardovali. Zemřeli proto, že zapomněli vypnout airbagy,“ vypráví.

Pro raněné jezdili v neoznačených vozech. Červený kříž přitahoval pozornost. „To jsou prioritní cíle. Rusáci je likvidují cíleně.“

Daniel také velmi špatně snášel, když vozili civilisty, kteří v Bachmutu a jeho okolí stále žijí. Někteří jsou proruští, jiní odmítají opustit své domy, nechce se jim pryč. Živoří ve sklepích a o jejich existenci svědčí jen roury od kamen čouhající zpod rozbitých baráků.

„Ošetřovali jsme pána, tak pětašedesát let, měl šrapnel v noze. Nejvíc byl smutný z toho, že přišel o botu. Byly to prý jeho jediné boty. Obyčejné šlupky, polobotky z umělé kůže,“ vysvětluje. Absurdní? Vůbec. Tak to tam podle Daniela chodí.

Důchodce prý dobrovolníky přemluvil, aby se před odvozem do nemocnice ve vnitrozemí zastavili u něj doma. Chtěl uklidnit ženu, že je víceméně v pořádku.

„Když manželka viděla přijíždět vojenské auto, tak se složila. Myslela si, že je mrtvej. Pak ale pána viděla v okýnku, tak skákala tři metry do výšky, brečela radostí a nakonec do nemocnice jela s ním. To byl hrozně dojemný moment,“ popisuje Daniel.

On a další čtyři čeští dobrovolníci spali ve sklepě. „Bordel, zima, vlhko a průvan,“ popisuje jejich základnu. „Zajímají tě tři věci: Chceš se vyspat, chceš se najíst a chceš se zahřát. Nic jiného není důležité. Dvanáct dní jsem měl na sobě jedny a ty samé hadry. Ve dne, v noci. Po třech dnech si člověk říká, já musím asi smrdět. Po pěti dnech už to neřešíš. Denně si měníš ponožky, vymácháš se v ledové vodě, čistíš zuby a to je vše,“ vypráví. Stále je to ale luxus proti tomu, jak tvrdý je život vojáka na linii.

„Ti kluci zažívají neskutečné peklo. V zákopu, když vystrčíš hlavu, tak ti ji někdo ustřelí. A když zalezeš dolů, tak mrzneš, protože tam je takhle vody a venku dva stupně nad nulou,“ vypráví.

Věci, na které byl z domova zvyklý, dostávají ve válce docela jiný rozměr. „Třeba obyčejné kafe. Tam si ho nemůžeš dát kdy a jaké chceš. Pamatuju si, že tam přijeli dobrovolníci s kávovarem a udělali nám fakt dobrý kafe. To tě tak hrozně nakopne, že to je úplně neuvěřitelné,“ říká Daniel a usrkává v teplém obýváku rozpustnou kávu s mlékem.

Na stěně a na poličkách visí rodinné fotografie. Jak vnímá jeho ukrajinskou misi přítelkyně, čerstvě dospělý syn a jedenáctiletá dcera? „Nejdřív byla radost, že jsem zpátky, potom zklamání, že se tam chci vrátit,“ usmívá se poněkud trpce.

„Když to řeknu diplomaticky, přítelkyně z toho radost nemá. Klukovi a dceři jsem to vysvětlil. Mám jednoduché životní heslo: Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. V případě Ukrajiny platí, že když oni nyní potřebují pomoc, pomůžu. Když my budeme potřebovat, pomůžou zas oni nám,“ vysvětluje.

Na Ukrajině prý nejčastěji dostával banální otázku: Proč tam je. „Říkal jsem, že to považuju za správné. Protože chceme zastavit Putina u nich, ne u nás, a protože chci, aby Ukrajinci věděli, že v tom nejsou sami, že my Češi jsme s nimi,“ vysvětluje, jak tamním lidem odpovídal.

Daniel podal v práci výpověď a usiluje o to, aby podepsal kontrakt (smlouvu) s ukrajinskou armádou. Chce dostávat plat, aby mohl platit v ČR nájem, platit alimenty a alespoň nějak finančně zabezpečit rodinu. Je odhodlán se do Bachmutu vrátit a jít na linii. Bez kontraktu se mu ale nechce. „Říkali mi, že když nemáš kontrakt, vojenské číslo, tak na linii rozhodně nechoď. Nikdo ti nepomůže, nikdo tě nebude hledat,“ a to hodlá dodržet. Na jak dlouho smlouvu podepíše? „Do konce války,“ odpovídá s odhodláním v hlase.