Byznys s nelegálními billboardy. Soud popsal, jak podnikatel využil bílé koně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stovky nebezpečných nelegálních billboardů, které lemují české silnice, mají společného jmenovatele. Je jím českobudějovický podnikatel slovenského původu jménem Anton Fischer. Seznam Zprávy nedávno popsaly, jako jeho byznys funguje – s pomocí bílých koní a pomalého rozhodování úřadů se Fischer už dlouhé roky vyhýbá odpovědnosti.

Po vydání článku se redakci ozvali někteří z těch, kdo pro Fischera plní úlohu nastrčených majitelů jeho firem.

„Podvedl mě. Slíbil, že mi bude pravidelně platit, ale zaplatil jenom jednou. Teď z toho mám problémy s úřady,“ popsal jeden z nich. Nepřál si zveřejnit své jméno, protože s Fischerem nyní vede právní spor. Redakce ale jeho identitu zná.

Anton Fischer byl ještě před několika lety největším dealerem vozů Hyundai v Česku. Dnes se na stránce fischerholding.cz chlubí širokým podnikatelským portfoliem – od pronájmu billboardů přes obchod s realitami, bezpečnostní služby a provoz penzionu až po půjčování stavebních strojů. Přesto ale Anton Fischer, alespoň formálně, dnes v žádné společnosti nefiguruje, v klíčových firmách ho nahradil jeho syn Oliver.

Při mapování Fischerovi podnikatelské činnosti redakce narazila na pravděpodobné vysvětlení: Anton Fischer má soudní zákaz podnikání. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z března 2022 navíc podrobně popisuje, jak se Fischer s pomocí nastrčených bílých koní vyhýbá placení daní a finančních pohledávek.

Soudkyně Danuše Ehrenbergerová uložila Fischerovi letos na jaře tříletý podmíněný trest za to, že převedl společnosti Imperial Club a Secure Home na nezaměstnaného Jaroslava P. Podle soudu to udělal proto, aby se vyhnul placení daní a stotisícovým pohledávkám za nezaplacené faktury. Rozsudek, který si redakce vyžádala podle zákona o svobodném přístupu k informacím, detailně popisuje roli bílého koně – pana Jaroslava.

V dubnu 2018 měla společnost Imperial Club, na kterou Anton Fischer provozoval stejnojmennou diskotéku v Českých Budějovicích, závazky za neuhrazené faktury vůči dvaceti třem věřitelům v hodnotě 622 192 korun. Například Pivovarům Staropramen a firmě Kofola dlužil Fischer čtvrt milionu korun za nápoje.

Jeho bezpečnostní agentura Secure Home zároveň v té době dlužila 244 851 korun osmi dalším věřitelům. Obě firmy měly navíc zaplatit daně – u Secure Home je soud vypočítal na 67 070 korun.

Jenže místo toho Fischer v roce 2018 obě společnosti převedl na nezaměstnaného muže s bydlištěm na obecním úřadě. Zaplatil mu za to 20 tisíc korun na ruku.

Jaroslav P., který se živí jako zedník, u soudu odvyprávěl svůj příběh. Do roku 2014, tedy skoro deset let, pracoval na živnostenský list, během pěti let dokonce zaměstnával několik dalších lidí. Potom ale přišla krize. Jaroslav o živnostenské oprávnění přišel a od té doby pracuje na černo. Trvalé bydliště má na obecním úřadu a přespává tam, kde mu zrovna dají práci.

S Fischerem se poznal asi před deseti lety, procházel tehdy těžkým životním obdobím. Jihočeský podnikatel mu pomohl, ubytoval ho ve svém penzionu v Lišově a dal mu práci. Zedník Jaroslav pomáhal s opravou pokojů v penzionu Fischer i ve Fischerově diskotéce Imperial Club. V roce 2018 ale na oplátku Anton Fischer požádal o laskavost jeho. Poprosil ho, aby podepsal několik dokumentů.

„Listiny byly sepsány jinou osobou, neví kým, pravděpodobně mu je dala k podpisu paní ████████. K jejich podpisu svědka nikdo nenutil. Je možné, že při podpisu svědkovi bylo vysvětleno, co a proč podepisuje, obžalovaný Anton Fischer mu asi vysvětlil, že se týkají nějakého převodu, ale svědek to pustil z hlavy, protože dál se po něm nic nechtělo činit,“ popisuje tuto událost soudkyně.

Za převod dvou zadlužených společnosti na své jméno dostal Jaroslav dvacet tisíc korun na ruku a tím pro něj celá záležitost skončila. Nepřevzal si ani účetnictví, ani pokladnu či přístup k bankovním účtům.

„K dotazu, zda s obžalovaným po podpisu dokumentů řešil zřízení dispozičního práva k bankovním účtům společností nebo přístup k datovým schránkám společností, uvedl, že na otázku nedokáže odpovědět, neví, co znamená dispoziční právo k bankovním účtům, nemá ani internet,“ popsala soudkyně Danuše Ehrenbergerová.

Z dotazování u soudu vyšlo najevo, že zedník Jaroslav nemá tušení, jak se vede firemní účetnictví. V době, kdy sám podnikal, dával všechny papíry do krabice, a tu potom předal účetní. Podle soudu je jasné, že se Fischer chtěl převodem společností na zedníka Jaroslava pouze zbavit povinnosti zaplatit nejen pohledávky, ale i daně.

„K dotazu, zda převzal účetnictví obou společností, Jaroslav P. uvedl, že od Fischera dostal jenom složku nějakých papírů, ale v té době přespával v autě, podařilo se mu je polít limonádou, a proto je znehodnotil,“ píše se v rozsudku.

Před soudem se řešilo i to, kde vlastně skončilo účetnictví obou firem. S vysvětlením přispěchal Antonův syn Oliver Fischer. V účetní firmě si vyzvedl krabici s dokumenty, aby ji předal novému majiteli Jaroslavu P. a domluvil si s ním schůzku na parkovišti u ZOO v Hluboké nad Vltavou.

Když na místo schůzky přijel, krabici s pěti nebo šesti šanony dokumentů položil na korbu auta a šel se projít. Než se vrátil, krabici podle jeho slov někdo ukradl. Zavolal policii a podal trestní oznámení, policisté ale pachatele nevypátrali.

Případ zedníka Jaroslava je pro Fischerovo podnikání typický. Jak Seznam Zprávy popsaly, na jeho billboardech se postupně střídají nálepky s názvy společností, kterým údajně kovové konstrukce billboardů patří. Jakmile nastřádají větší množství pohledávek, končí v likvidaci.

V současnosti je to firma Reklam Reality dvaadvacetiletého Tomáše P. z Českých Budějovic. Polovinu vlastní přímo a polovinu přes firmu Secure Home Private, která dřív patřila Antonu Fischerovi. Jde o další z několika firem, které mají v názvu Secure Home a které sídlí ve Fischerově penzionu. Takto popsal u soudu Fischerův modus operandi jeden ze svědků:

„Obžalovaný Anton Fischer z firmy Secure Home vytáhl veškeré aktivní obchodní styky a vše, co mělo nějakou hodnotu, převedl do společnosti Secure Home CB, kterou vlastní se svým synem Oliverem Fischerem.“

Soud popsal i to, že Anton Fischer i po přepisu na bílého koně dál společnosti ovládal. Nechal si podepsat generální plnou moc pro zastupování před úřady i soudy. Veškerou poštu, která chodila na adresu ve Fischerově penzionu, vozila Fischerovi domů sekretářka.

Soudkyně Fischerovi za zkreslování údajů o hospodaření vyměřila tříletý podmíněný trest, k tomu zákaz podnikání na čtyři roky a šestisettisícovou pokutu. Trest přitom mohl být i přísnější. Fischer byl v té době v podmínce za několik jiných trestných činů, mimo jiné i za vydírání.

Soudkyně ale vzala v potaz jako polehčující okolnost to, že Fischer ve svém penzionu ubytoval válečné uprchlíky z Ukrajiny.

„Je třeba vzít v úvahu skutečnosti podrobně doložené obžalovaným u hlavního líčení týkající se jeho aktivní pomoci válečným uprchlíkům z Ukrajiny, kdy soud věří, že se jedná o upřímně míněnou snahu o pomoc, nikoliv o vypočítavý kalkul směřující k odvrácení hrozícího nepodmíněného trestu,“ konstatovala soudkyně.