Blog: Chudoba. Týká se vás nejpoužívanější slovo dneška?

Na konci tohoto textu si konkrétně ukážeme, kdo je dnes vlastně v Česku oficiálně považován za chudého.

Nejprve se ale vraťme o více než století zpět.

„Primární chudoba znamená být bez výdělku nezbytného k zachování stavu fyzické funkčnosti. Sekundární chudoba znamená život ve zjevném nedostatku a bídě z důvodu neefektivního využívání dostupných prostředků,“ definoval možná poprvé model moderní chudoby sociální reformátor Seebohm Rowntree v knize Poverty, A Study of Town Life z roku 1901.

Jinak řečeno: primární chudoba je taková, kdy si společenská jednotka, říkejme jí pro zjednodušení rodina, nedokáže vydělat tolik, aby měla na jídlo, bydlení, oblečení a další základní potřeby. Sekundární chudoba je pak taková, kdy rodina dostatkem peněz – byť i hraničním – disponuje, ale někdo z jejích členů je investuje chybně. Třeba otec alkoholik nebo gambler, který tak zbytek rodiny vrhá do bídy.

Vedle pojmů, jako jsou primární a sekundární chudoba, existuje i mnoho dalších. Nás budou zajímat ty nejdůležitější, totiž subjektivní a objektivní chudoba.

Máme-li rozvést pojem subjektivní chudoby, odvíjí se od toho, jak své ekonomické postavení vnímá jednotlivec. Jistou roli v chápání vlastní chudoby hraje srovnávání se s okolím. Což, jak už dnes ví mnohé dítě s instagramovým profilem, je přímá cesta k depresi, sebeznechucení a závisti.

Což nic nemění na faktu, že je subjektivní vnímání pro vědce velmi důležité. Badatelé například zjišťují, jaký příjem považují lidé za minimální pro vlastní domácnost, do jaké míry zvládají finanční těžkosti nebo zda a jak silný mají pocit chudoby své rodiny. Logicky je ovšem nemožné dobrat se jen na základě dotazování verdiktu, zda je daný člověk skutečně chudý, nebo nikoliv.

Což se může podařit v kombinaci se zkoumáním objektivní chudoby. Rozsáhlou práci na toto téma zpracovaly před časem například Eva Nedomová a Marie Špiláčková. „Objektivita znamená měřitelnost dle kritérií, která se stanoví nejčastěji normativně nebo společenským konsenzem v každém státě individuálně. (…) Každá země má svá vlastní kritéria – nejčastěji procenta mediánu z příjmu nebo životní minimum,“ uvádějí.

Co je medián? Jednoduše řečeno: je-li ve firmě průměrná mzda 40 tisíc korun, neznamená to, že všichni zaměstnanci dostávají právě čtyřicet tisíc. Zatímco generální ředitel bere například sto padesát tisíc, vrátný dostává dvacet. Od těchto výkyvů je mediánová mzda očištěná. Počítá se tak, že dělí zaměstnance na dvě stejně početné části – jednu s nižší a druhou s vyšší mzdou, než je průměr. Je to mzda člověka, který stojí přesně uprostřed těchto dvou množin. Mediánová mzda je vždy nižší než průměrná a je také pro představu, kolik lidé ve skutečnosti berou, přesnější. Průměrná mzda je totiž ovlivněná směrem vzhůru vysokými příjmy méně početné skupiny pracujících.

Příjmový medián se mezi evropskými státy silně liší. Lze předpokládat, že chudí ve státech s vysokým příjmovým mediánem budou mít příznivější životní podmínky než ve státech s nízkým mediánem. Tedy: jste-li za chudého považován ve Švýcarsku, máte se patrně výrazně lépe než chudý člověk dejme tomu v Moldávii.

Používání příjmového mediánu je z tohoto důvodu čím dál více kritizováno. Například Tomáš Tožička z Tax Justice Network na oficiálním portálu Českomoravské konfederace odborových svazů označuje stanovení hranice chudoby jako 60 % mediánu příjmu za pofiderní. Dokládá to právě skutečností, že dle tohoto výpočtu vychází chudému člověku v Lucembursku příjem ve výši půl milionu korun ročně, zatímco v Rumunsku jen 20 tisíc.

Vraťme se ale k chudobě jako takové, přesněji řečeno k definici, co všechno obnáší. Absolutní chudoba je podle Evy Nedomové a Marie Špiláčkové stavem, kdy je nedostatkem základních prostředků – jídlo, oděv, střecha nad hlavou – ohrožena samotná existence člověka. „Vyskytuje se především v rozvojových zemích. (…) Relativní chudoba je stav, v němž člověk uspokojuje své potřeby na výrazně nižší úrovni, než je průměrná úroveň v dané společnosti. S výskytem relativní chudoby je spojena hlavně Evropa.“ Tedy i Česko.

Obsah pojmu chudoba se v posledním století výrazně změnil. Dnes je vnímaná – a nyní se nezalekněme cizích slov – jako multidimenzionální deprivace. „Je vysvětlována omezením možnosti dosahovat na životní standard nebo průměrnou životní úroveň většiny obyvatel z dané společnosti. Společným znakem konceptů chudoby a deprivace je ohrožení sociálním vyloučením.“

Vědci se každopádně shodnou, že nejhorší je chudoba dlouhodobá. Sociálně děděná. Rada Evropy v kontextu Evropské unie přijala definici, podle níž se za chudé považují „osoby, jejichž zdroje – materiální, kulturní a sociální – jsou tak omezené, že je vylučují z jejich minimálního přijatelného způsobu života v členském státě, ve kterém žijí“.

Ještě jednou si připomeňme, že již není řeč výhradně o penězích. Badatelé naopak přístup zaměřený čistě na příjem, jako na ukazatel chudoby, považují čím dál častěji za nevhodný. Neboť kromě jiného nezohledňuje sociální kontext, kupříkladu nepeněžní podporu státu nebo pomoc přátel a širší rodiny.

Chudoba tak dnes neznamená jen fakt, že nemáte peníze, ale že vám vaše celkové životní postavení brání v naplňování vašich původních životních cílů.

Upírá vám například přístup k dobrému vzdělání, kvalitní zdravotnické péči, důstojnému bydlení a zdravému životnímu prostředí, staví vás do nevýhodné pozice na trhu práce, se špatnými pracovními poměry a nízkou kvalitou pracovního prostředí. Své situaci navíc často člověk postupně přizpůsobí vlastní životní strategie, jinak řečeno svůj životní styl a výši svých očekávání. Někdy rezignuje. Načež je pravděpodobné, že týž úděl čeká i jeho děti. Bezvýchodný kruh je zpečetěn.

Nyní se podívejme na poslední dostupnou studii Českého statistického úřadu. Pomineme-li výhrady sociologů a lidí pracujících v sociální sféře k této metodě, oficiálně je v současné době v Česku za chudého považován ten, kdo nedosahuje 60 procent mediánu průměrného příjmu. Pro připomenutí: mluvíme nikoliv o relativně vysokém průměrném příjmu, nýbrž o prostřední hodnotě mezd, jež je nižší.

Dvě třetiny zaměstnanců v Česku totiž na průměrnou mzdu nedosáhnou.

Podle v úterý zveřejněných čísel průměrná mzda sice v letošním druhém čtvrtletí podle Českého statistického úřadu stoupla proti stejnému období předchozího roku o 4,4 procenta na 40 086 korun, reálná ale klesá už tři čtvrtletí. Ve druhém kvartálu se propadla nejvýrazněji z okolních zemí. Po zahrnutí inflace tak v Česku klesla v letošním druhém čtvrtletí meziročně o 9,8 procenta. Češi tak podle analytiků zchudli nejvíce v historii země od roku 1993.

Vysoká inflace bude podle ekonomů, které oslovila agentura ČTK, růst mezd znehodnocovat po celý letošní rok. Nárůst reálné mzdy očekávají až během příštího roku.

Statistický úřad Evropské unie Eurostat zveřejnil studii, podle které bylo v roce 2020 ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením přibližně 96,5 milionu lidí Unie, což činilo 21,9 procenta populace.

V Česku chudoba aktuálně podle statistiků ohrožuje 900 tisíc lidí. Podle složení domácností tvoří nejohroženější skupinu domácnosti tvořené samotným rodičem s jedním či více dětmi. Na druhém místě jsou osamělí lidé starší 65 let, a to především důchodkyně.

Ale zpět k penězům. V Česku nyní platí, že medián vzrostl proti loňsku o 5,3 procenta, a to na 34 111 korun.

Pokud tedy v hrubém dostáváte v práci měsíčně méně než 20 tisíc, což není ani oněch 60 procent mediánu, patříte oficiálně mezi lidi chudobou ohrožené. Pro jednotlivce skutečná příjmová chudoba přichází podle Českého statistického úřadu, nemá-li na měsíc k dispozici 14 055 korun. Rodina se dvěma malými dětmi padá do chudoby, pokud nemá na měsíc 29 515 korun.

Abychom nekončili malomyslně, je dobré říci, že v Česku chudých lidí setrvale ubývá. Příjmová chudoba se loni týkala 8,1 procenta populace. V roce 2020 to bylo 9,5 procenta.

Věřme, že tenhle příznivý trend neobrátí letošní podzim a zima. Nepříjemné totiž je, že ekonomické, v našem případě energetické, krize nejhůře dopadají právě na ty nejchudší.