Článek
Katolický kněz Tomáš Halík v rozhovoru hodnotí rok 2021. Má za to, že uplynulých dvanáct měsíců přineslo vedle špatných novinek i ty pozitivní. „Pád populistické vlády Andreje Babiše, zasloužený propad ČSSD a zejména krach KSČM, symbolicky vedené předsedkyní se jménem Konečná - to vše jsou dobré zvěsti,“ komentuje duchovní výsledek letošních voleb.
Je ochoten pustit se i do úvah o nástupci pražského arcibiskupa, kardinála Dominika Duky, který již několik let přesluhuje. Podle Halíka je výběr čelného představitele českých katolíků během na delší trať, protože současný papež má v plánu obměnit biskupskou sestavu v celém regionu.
„Praha dostane snad už velmi brzy nového primase, a během několika let se generačně obmění většina dnešní biskupské konference,“ doufá Halík. A neskrývá naději, že papež František celosvětově vytváří síť vysoce postavených duchovních, kteří podporují jeho reformní úsilí.
Agresivní tábor
Co nám dal a vzal rok 2021?
Negativa jsou pokračující covid se všemi ekonomickými, politickými a psychologickými dopady, zhoršení mezinárodní situace. Letos zemřelo několik skvělých lidí, jako Jan Sokol, Jiřina Šiklová, Jan Vodňanský, Ivan Havel, kteří budou české společnosti chybět, a i mně osobně, protože byli přes půlstoletí mými dobrými přáteli. Pozitiva roku? Výsledek parlamentních voleb: konec Agrofertu ve Strakovce a komunistů v Parlamentu.
Covid je tu stále s námi. Velkým tématem je debata o povinném očkování, byl byste pro?
Pro ty, kteří nemoc neprodělali a zejména kteří jsou v častém profesním styku s lidmi, by mělo být očkování určitě povinné. U ostatních bych ještě chvíli zkusil spoléhat na osvětu a svědomí – jakkoliv vím, že to u mnohých nezabírá.
Proč nemalá část společnosti ztrácí důvěru v elity – ať už mezi politiky, pedagogy či vědci? Objevují se weby, kde se doporučuje pít proti covidu ředidlo. Jaká „víra“ vede člověka k takovým hloupostem?
Daří se tu určitému typu člověka, u něhož najdete ve vzájemném propojení většinu z následujících charakteristik: Má odpor k intelektuálům, expertům a vzdělaným lidem vůbec; informace čerpá z titulků dezinformačních zdrojů (Parlamentní listy, Sputnik, Protiproud apod.); odmítá Evropskou unii; je mu bližší Putinovo Rusko než Bidenovy USA; popírá globální oteplování a ostatní klimatické změny; démonizuje islám a migranty (nerozlišuje islám a islamisty, ekonomickou a nelegální migraci od uprchlíků před válkou a bídou); nenávidí homosexuály; volí v parlamentních volbách SPD či podobné „vlastenecké strany“ (nerozlišuje mezi patriotismem, šovinismem a xenofobií); v prezidentských volbách volil Zemana a v příštích by rád volil Babiše; byl mu sympatický Trump a brexit; je příznivcem trestu smrti; dává přednost předlistopadovému režimu před polistopadovým; věří konspiračním teoriím; cítí se v osobním životě převážně nespokojený, často sahá k alkoholu.
Do tohoto proudu řadíte i antivaxery a odmítače covidu?
Do této diagnózy logicky zapadá paušální odmítání očkování, víra v léčení ředidly nebo zaříkáváním. Jistě že všichni jednotlivci této skupiny zdaleka nemusí mít všechny tyto charakteristiky, ale většinou se navzájem tyto rysy podporují a umocňují, tvoří poměrně hegemonní neprostupný ideologický systém, imunní vůči logickým argumentům a kritickému myšlení. Lidé tohoto typu většinou reagují pouze emocionálně na určité podněty, slova a obrazy – píší nenávistné e-maily, plné gramatických chyb a vulgarit.
Tyto skupiny existují prakticky v každé společnosti, zejména v těch, kde je nižší úroveň vzdělání, celkové kulturnosti a morálního klimatu. Narůstají v krizových dobách, kdy populističtí politici a ideologové tyto skupiny pěstují a využívají. Ve 20. století z podobných kruhů vzešly totalitní režimy a byly jejich hlavní oporou. Míra agresivity těchto skupin se liší jak v závislosti na individuálních rysech jednotlivců, tak na společenské situaci.
Překvapuje vás něco na těchto skupinách v dnešní české společnosti?
To, co mne nejvíce šokuje a mrzí, je fakt, že nezanedbatelné procento těchto lidí se hlásí k náboženství, u nás ke křesťanské víře, ačkoliv se jedná o postoje, které jsou ve většině bodů v naprostém rozporu s hodnotami křesťanství. Pokud tito lidé zjistí, že náboženské autority (například papež František) jejich postoje a ideje odmítají, nevede je to k pochybnostem o správnosti jejich ideologie, nýbrž ony náboženské autority se stávají terčem jejich hlavní nenávisti.
Pokud u nich vzácně dojde k změně jejich postoje, je to spíš v důsledku celkového zrání osobnosti (u mladých „kulturních válečníků“) nebo dramatických osobních zkušeností (úmrtí blízkých neočkovaných lidí na covid, zkušeností s korupcí a pokrytectvím u vůdců takových skupin), než na základě věcných racionálních argumentů. Ty na ně neplatí.
Zaznamenal jste, že by se v covidové době zvýšil zájem lidí o duchovní témata? Vyhledávají lidé více odbornou psychologickou pomoc?
Ano, celosvětově máme výsledky výzkumů, že v této době roste jak zájem o duchovní témata, tak o odborné poradenství, ať pastorační nebo na rovině psychoterapie. Nastala inflace duchovních témat na sociálních sítích, ovšem velice rozdílné kvality. Má osobní zkušenost s pravidelnými týdenními promluvami na YouTube naší akademické farnosti byla pro mne velice překvapující – původně jsem tuto službu chtěl ukončit se znovuotevřením kostelů, ale sledovanost těchto promluv a pozitivní ohlasy i od lidí, kteří kostely nenavštěvují, byla tak enormní, že v této službě pokračuji.
Prezident na lopatě
Jakou emoci ve vás vyvolal výsledek voleb do Poslanecké sněmovny? Co si slibujete od vlády Petra Fialy?
Měl jsem ohromnou radost, že záslužná aktivizace občanské společnosti velmi sympatickým hnutím Milion chvilek pro demokracii jistě nemálo přispěla ke spolupráci opozice a volebnímu vítězství obou koalicí demokratických stran. Pád Babiše, který zpupně prohlašoval „nikdy neodstoupím“ a jeho nezodpovědné populistické vlády, zasloužený výprask ČSSD a zejména to, že pro KSČM vzplála a fatálně dopadla ta „poslední bitva“ a tento relikt minulosti se vydal tam, kam už dlouho patřil, veden předsedkyní se symbolickým jménem Konečná – to vše jsou dobré zprávy.
Od nové vlády očekávám více zodpovědnosti, slušnosti a odbornosti. Avšak zároveň mám obavy – předchozí vláda svou amorální korupcí voličů tragicky zadlužila náš stát na generace a tato vláda bude muset dělat velmi nepopulární opatření. Od stran, které nyní jdou do opozice, nečekám sebereflexi a zodpovědnou politiku loajality v těžké chvíli země. Bohužel čekám to, že těžkosti, které z velké části sami zavinily, budou zneužívat s vidinou, že demagogií se znovu dostanou ke korytům moci.
Prezident Miloš Zeman Vás napadl hned ve svém prvním vyjádření z nemocnice. Vy jste jeho výpad označil za lživý. Nemyslel jste si, že vážná nemoc u něho probudí nějakou pokoru?
Když Zeman ležel v kómatu, odpověděl jsem na otázku jednoho moderátora, že se jeho okolí už dlouho chová tak, jako by už zemřel a oni mu to jen zapomněli říct. Když se Zeman probral, hned v prvním televizním vystoupení naprosto zkreslil má slova a obvinil mne, že jsem mu přál smrt, že jsem řekl, že by měl zemřít - to bylo samozřejmě zcela zlovolné a lživé převrácení mých slov, vytržených z kontextu. Chvíli jsem uvažoval, zda ho mám žalovat, ale ohledem na jeho zdravotní stav jsem od toho upustil.
Nikdy jsem nikomu, ani jemu, nepřál smrt, přál bych mu brzký dlouhý šťastný důchod. Ovšem nepřekvapilo mne, že sotva utekl z čertovy lopaty a trochu se otřepal, byl to hned ten starý lhář a pábitel, jak ho po léta známe. Ovčáčkovy modlitby mu zřejmě vyprosily poslední šanci k pokání a nápravě, a já bych mu přál, aby ji dokázal využít. Ale vím, že za zázraky je možné se modlit, ale není možné s nimi kalkulovat. Když jsem v době komunismu nesměl vykonávat svou práci, působil jsem jako psychoterapeut protialkoholní kliniky v pražském Apolináři. Tam se říkalo, že svědomí je část osobnosti, rozpustitelná v alkoholu. Ani nevím, proč jsem si teď tu větu vybavil.
V příštím roce se rozběhne i prezidentská kampaň. O vás se v minulosti hovořilo v souvislosti s prezidentskými volbami, proč jste prezidentské úvahy nerozvíjel a kdo je pro vás dobrým kandidátem?
Mé místo už je jinde: mezinárodní ocenění typu Templetonovy ceny a čestného doktorátu Oxfordské univerzity mi zjednaly určité postavení a úlohy na mezinárodním intelektuálním poli a tam mohu Českou republiku dobře reprezentovat a také to dělám. Pokoušet se teď o angažmá v české politice by byl pro mne krok zpět.
Nemá smysl se bavit o tom, kdo by byl nejlepším prezidentem, nýbrž o tom, kdo je za stávajícího stavu společnosti volitelný. To znamená, kdo může ukrojit také alespoň pár procent z množiny lidí toho typu, o nichž jsem v tomto rozhovoru mluvil a kteří rozhodli o obou neblahých nástupcích Václava Havla.
Stále si nedovedu představit, že by soudní lidé dopustili, aby na stolec Masaryka a Havla usedl člověk, který ve své husákovské českoslovenštině nedá dohromady jednu gramaticky správnou českou větu a nad nímž se doma i v zahraničí stahují mračna žalob za vážné trestné činy.
Ale domácí i světový politický vývoj připomíná velmi pohyblivé písky, takže o konkrétních jménech nebudu mluvit. Chování a vystupování několika možných kandidátů však bedlivě sleduji.
Učme se od papeže
Bude mít v příštím roce česká katolická církev svého nového „šéfa“? Proč tak trvá vybrat nového pražského arcibiskupa?
Praha dostane snad už velmi brzy nového arcibiskupa a během několika let se generačně obmění většina dnešní biskupské konference. Nyní se jmenování táhne asi hlavně proto, že papež František celosvětově vytváří síť arcibiskupů a kardinálů, kteří podporují jeho reformní úsilí (tzv. synodální cestu) a je velmi dobře informován o stavu církví (a zejména kléru) v postkomunistických zemích. Stručně řečeno, až na výjimky není ve střední generaci kněží, která prošla teologickou formací, v níž dlouho doznívaly důsledky doby nesvobody a izolace, příliš z čeho vybírat.
Někteří bláhově kalkulují s vysokým věkem papeže Františka a rádi by, aby jeho nástupce církev vrátil zpátky, avšak reformní proces, který on nastartoval, už není možné zastavit – vrátit se není kam.
Vyšla vám nová kniha „Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně.“ Pracoval jste na ni sedm let, je to vaše klíčové dílo?
Ano, je. Po čtvrtstoletí jsem během letních prázdnin psal knihy esejů, což je však hodně náročný styl: má spojit kvalitu myšlenek s čtivostí, uměleckou kvalitou jazyka. Tato má nová kniha vykazuje i formální kritéria akademické knihy, v prvních dvou třetinách prohlubuji závěry, k nimž jsem došel na své dosavadní myšlenkové cestě a v poslední třetině nabízím nové odpovědi na nové otázky, novou situaci církve i společnosti. Avšak první čtenáři a recenze mne ujišťují, že i tato kniha je přesto čtivá pro širší publikum přemýšlivých čtenářů i z jiných oborů.
Kniha se právě překládá do sedmi světových jazyků a brzy vyjde i v dalších, vnímám ji jako český vklad do dnešní globální diskuse o současných společenských proměnách včetně proměn světové náboženské a duchovní scény. Moderní doba náboženství neodstranila, nýbrž transformovala: určité dosavadní podoby náboženství skomírají, avšak jiné jsou stále vitálnější. Naše civilizace potřebuje hlavně prohloubení kultury duchovního života, spirituality. Po ní je opravdu velká poptávka.
V knize píšete, že katolická církev se nachází v systémové krizi, která vyžaduje hlubokou reformu. Jak by taková proměna měla vypadat?
Píšu o tom, že křesťanství zanechalo za sebou v dějinách dvě dnes už přežilé podoby náboženství: náboženství jako integrující kulturně-politické síly celé společnosti (jako byla středověká „křesťanská říše“ – zejména v představách romantismu) a pak dosud přežívající novověkou podobu náboženství jako jednoho ze světových názorů. Od konfesionální podoby („katolicismu“, „protestantismu“) jako baště odporu proti moderní kultuře a vědě se na 2. vatikánském koncilu začala cesta přechodu ke „katolicitě“, ekumenické otevřenosti.
V návaznosti na vize papeže Františka a na jeho výzvu k „synodalitě“ (společné cestě) rozvíjím myšlenku církve jako společenství „nového čtení“ poselství evangelia i „znamení této doby“: pochopení změn kulturních a společenských paradigmat jako příležitosti k prohloubení. Žádoucí reforma církve není laciná modernizace a přizpůsobení módním trendům, nýbrž spirituální a myšlenkové prohloubení – teprve na jeho základě může dojít ke změnám institucionálních struktur. Ty však zdaleka nejsou tak důležité – hlavní je změna mentality.
V knize se zabýváte polední krizí křesťanství, věříte, že skončí a nastane jeho „odpoledne“? Jak bude vypadat?
„Dopolednem“ křesťanství nazývám premoderní dobu budování institucionálních a naukových struktur církve, moderní doba (nástup sekularizace, ateismu, dohadování mezi vírou a vědeckou racionalitou atd.) znamenala „polední krizi“ (něco jako „krizi středního věku“). Postmoderní a postsekulární věk otvírá prostor pro nové chápání víry.
Po otřesu tradičních náboženských hodnot přišel – i v důsledku pandémií chorob a ekologických ohrožení – také otřes jistot novověkého ateistického humanismu. Stojíme na křižovatce – buď půjdeme směrem ke střetu civilizací (kde může být zneužit i emocionální potenciál náboženství) anebo k „ekumenické civilizaci“, která rozvine terapeutický a morálně-duchovní potenciál náboženství.
Současnou krizi liberální demokracie nevyřeší ani extrémní liberalismus, ani přechod k autoritativnímu státu, jaký vidíme v Putinově Rusku, v Orbánově Maďarsku nebo Polsku pod nacionalisticko-populistickou vládou. Tím morálním doplněním liberální demokracie mohou být myšlenky prorockých sociálních encyklik papeže Františka: Laudato si (o ekologii) a Fratelli tutti (o solidaritě a spolupráci různých kultur a náboženství).
Co byste popřál čtenářům a veřejnosti do roku 2022?
Umění kriticky myslet a pečlivě rozlišovat hodnoty.
