Babiš tvrdí, že není součástí „polistopadového kartelu“. Realita je ale jiná

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už řadu týdnů se šéf hnutí ANO Andrej Babiš vymezuje vůči svým soupeřům tím, že je souhrnně častuje výrazem „polistopadový kartel“. Sousloví používá při různých příležitostech – když zpochybňuje svou obžalobu v kauze Čapí hnízdo, když komentuje porážku kandidátů za ANO v senátních volbách, nebo v poslední době v souvislosti s prezidentskou volbou, kde stále zvažuje účast.

Sebe Babiš pasuje do role odpůrce, který neměl s kartelem nikdy nic společného a naopak proti němu vždy bojoval.

„Polistopadový kartel pochopil, že na tom jejich systému se nikdy nebudu podílet, a naopak se ho budu snažit rozbít, tak ze mě udělal veřejného nepřítele číslo jedna,“ řekl začátkem září v Poslanecké sněmovně.

Realita však byla jiná. Vzestup Babišova holdingu Agrofert byl od 90. let doprovázen a zřejmě i v nemalé míře podmíněn jeho osobními styky s tehdejšími vlivnými politiky, především z největších „tradičních“ stran ODS a ČSSD. I když se Babiš nyní ke svým dřívějším vazbám a politickému lobbingu nezná, dokládají je dobové záznamy v médiích nebo stále ještě živé vzpomínky některých pamětníků.

Milan Velek se při zmínce o Babišových výrocích o „politickém kartelu“ jen usmívá. „Vždyť on byl toho součástí,“ poznamenává protřelý pražský byznysmen a lobbista, který se stejně jako Babiš třicet let pohybuje v těsné blízkosti českých politiků. V Babišových výrocích vidí hlavně práci jeho poradců – expertů na politický marketing – kteří se snaží miliardářův příběh prezentovat v téměř mučednické podobě.

Tak jako mnozí jiní si totiž i Velek dobře vzpomíná třeba na doby, kdy se byznysmen slovenského původu už v raných 90. letech pohyboval mezi tehdejšími českými politickými elitami.

Hlavně přes tenis měl kontakt i na tehdejšího premiéra a šéfa ODS Václava Klause. Velek to ví lépe než kdo jiný. Patřil vždy do Klausova podnikatelského okolí, kolem tenisu se pohybuje celou dobu, řídil chod privátního tenisového klubu v pražských Záběhlicích, kde se špičky politiky i byznysu často potkávaly. Při rozhovoru v klubové místnosti záběhlického areálu si vybavuje i někdejší vztah Babiš-Klaus. „Chovali se k sobě korektně,“ líčí v rozhovoru.

Sám Klaus zdůrazňuje, že s Babišem nikdy nepěstoval čilejší styky. Nevzpomíná si ani, že by s ním hrál tenis. „Občas se asi mohli protnout při nějakých společenských příležitostech,“ tlumočil Klausovo vyjádření Petr Macinka, mluvčí Institutu Václava Klause.

Faktem ovšem je, že Babišův holding Agrofert byl léta hlavním partnerem někdejšího Klausova domovského pražského klubu I. ČLTK na Štvanici. Babiš na tamní kurty podle pamětníků moc nechodil, v klubovém časopisu z roku 2007 je nicméně citován jako jeden z účastníků tradičního V.I.P. turnaje v deblu. Kromě Klause se ho zúčastnili například i premiér Mirek Topolánek nebo ministr dopravy Aleš Řebíček. Babiš si zahrál ve skupině C mimo jiné proti primátorovi Pavlu Bémovi.

Tenisové prostředí bylo pro Babiše vždy osvědčenou platformou, sám tento sport od mládí hrál a později pomáhal financovat tenisový klub Slávia v Bratislavě.

Jeho cesta k českým vrcholným politikům ale nezačala na tenisových kurtech v Praze, nýbrž v moravském Prostějově.

Bylo to už v první polovině 90. let, kdy tamní dříve druhořadý klub začal rozvíjet pozdější tenisový guru Miroslav Černošek. Přes své kontakty z něj udělal místo, kde se hraje nejen špičkový tenis, ale setkávají i vlivní lidé z celostátní politiky.

Před časem si Miroslav Černošek v rozhovoru s nynějším redaktorem Seznam Zpráv vybavil situaci z roku 1993, kdy se údajně s Babišem poprvé potkal v původním sídle Agrofertu na Václavském náměstí. V Prostějově se prý zrovna chystal ženský tenisový turnaj a Babiš prosil o divokou kartu pro dceru svého tehdejšího šéfa ze slovenského podniku zahraničního obchodu Petrimex Antona Rakického.

Jindy Černošek zase vzpomínal, jak Babiš zařídil pro prostějovský klub první sponzorský dar půl milionu korun na ženský turnaj Nokia Cup, na kterém hrála jako vycházející hvězda pozdější světová jednička Martina Hingisová.

„Pak začala naše společná cesta, na které jsem se snažil panu Babišovi pomáhat poznávat některé významné osobnosti ve světě byznysu a politiky,“ napsal Černošek v roce 2007 do svého klubového magazínu.

Agrofert, který Babiš mezitím ovládl a odštěpil od mateřského Petrimexu, se koncem 90. let stal dokonce titulárním partnerem prostějovského klubu. V názvu zůstává dodnes, byť osobní vazby s Černoškem výrazně ochably.

Prostějovský tenis se stal vztahovou základnou, přes níž se Babiš sblížil například s bývalým místopředsedou a ministrem vnitra ODS Ivanem Langerem, který pochází z nedaleké Olomouce a byl dlouhá léta jednou z nejvýraznějších osobností strany.

„Já jej znám už z první poloviny 90. let, kdy se přestěhoval ze Slovenska do České republiky a měl kancelář někde na Václaváku s jednou sekretářkou. Seznámili nás přátelé ze sportovního prostředí. Bral jsem to tehdy tak, že i náš vztah je přátelský. Projevoval jsem jistou dávku respektu k tomu, jak on podniká a jak se mu daří, aniž bych znal podrobnosti,“ uvedl sám Langer v roce 2018 v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Babiš byl i na Langerově svatbě, kde prý politikovi nabídl hodnotný dar v podobě „krásné svatební cesty“. Langer podle vlastních slov odmítl, protože nechtěl, aby vzájemný vztah překročil mez, kterou si nastavil.

Mimochodem, z Černoškovy prostějovské stáje pochází i manažer Tomáš Rak, který se stal prvním ředitelem Farmy Čapí hnízdo, kvůli které Babiš nyní sedí na lavici obžalovaných. Rak byl totiž celých sedm let (2001 až 2008) ředitelem hotelu Tennis Club Prostějov, který je součástí Černoškova sportovního areálu. Právě sem se podle pamětníků ještě před Čapím hnízdem sjížděli i zaměstnanci firem z Babišovy skupiny Agrofert na různá školení, ale i akce společenského charakteru.

Mezi tenisovou a zároveň politickou a byznysovou smetánku pak Babiše podle vlastních slov uvedl zmíněný Milan Velek, který jezdil i do Prostějova. Firma Centrotex, v níž byl svého času prokuristou, se v roce 1994 stala hlavním partnerem prostějovského turnaje mužů. „To já jsem jej tam přivedl,“ říká Velek o Babišových začátcích ve V.I.P. tenisovém prostředí.

Ve druhé polovině 90. let se Babiš neomezoval jen na vládní politiky z ODS, ale postupně rozvíjel styky také na druhé straně politického spektra, se vzmáhající se ČSSD vedenou Milošem Zemanem. Ten se stal v roce 1996 předsedou Poslanecké sněmovny.

Podobnou roli jako Černošek v Prostějově sehrál v případě ČSSD advokát Miroslav Jansta. Babiše znal nejméně od poloviny 90. let a podle některých pramenů ho seznámil i s nejdůležitějším kontaktem v ČSSD, mladou hvězdou a pozdějším ministrem vnitra a premiérem Stanislavem Grossem.

„Nejsem si jist, že bych je seznamoval, ale rozhodně jsem pana Babiše popsal panu Grossovi jako zkušeného odborníka v oboru chemie a zemědělství, který buduje chemicko-potravinářský komplex,“ uvedl Jansta v červnu 2014, tedy po Babišově vstupu do Sobotkovy vlády.

Jansta měl blízko také k bývalému ministrovi financí Ivo Svobodovi, který se před nástupem ČSSD do vlády staral o příjmy strany. Sociální demokracie tehdy řešila zapeklitý problém, měla úředně zablokované účty kvůli nejasnostem s placením daní. I kvůli tomu vznikl zvláštní mechanismus, kdy peníze pro ČSSD směřovaly nejprve do firem TIA nebo Zora Euro, a z nich následně do společnosti Cíl, pod kterou patřilo sídlo strany Lidový dům.

Právě s „alternativním“ způsobem financováním ČSSD v tomto krizovém období je spojen i dosud nevyjasněný případ jednoho tajného sponzorského příspěvku, u kterého figuroval i Andrej Babiš.

Podle dokumentů, které v minulosti zveřejnily magazín Reportér a deník Echo24.cz, byl Babiš spoluvlastníkem panamské společnosti Beltomate, jež v roce 1997 poslala 220 tisíc švýcarských franků (v přepočtu tehdy asi pět milionů korun) zmíněné české společnosti Zora Euro. Tu ovládali Ivo Svoboda se svojí partnerkou Barborou Snopkovou, řídili přes ni mělnickou továrnu na kočárky Liberta, za jejíž tunelování byli později oba odsouzeni. Společnost však zřejmě používali také ke skrytému financování ČSSD.

Panamská firma Beltomate měla stejnojmennou mateřskou společnost ve Švýcarsku. Babiš ji založil spolu se svými bývalými kolegy ze slovenského Petrimexu.

Jaký mohl mít Babiš zájem na financování ČSSD v době, kdy byla ještě v opozici? Šlo nejspíš o investici do budoucna. Strana měla vysokou podporu, v následujícím roce vyhrála volby a díky „opoziční“ dohodě s ODS sestavila pod Zemanovým vedením jednobarevnou menšinovou vládu.

Levicový kabinet, který měl původně především napravovat a trestat přešlapy z předchozí hospodářské transformace, nakonec privatizoval největší české banky a podnítil také velké změny v průmyslu, včetně chemie, tedy klíčovém oboru Agrofertu.

Jestliže za Klausových vlád nebyl Babišův vliv na politiku zřetelný, za éry ČSSD jeho „výtlak“ zmohutněl a stal se nepřehlédnutelným.

Ukázalo se to především v rozhodnutích Zemanovy vlády ohledně petrochemické skupiny Unipetrol. Už v roce 1999, ještě před zahájením privatizace, se Babišovi podařilo získat v Unipetrolu významný vliv.

Rozhodujícím způsobem k tomu pomohl adresát finančního daru z Panamy Ivo Svoboda, který jako ministr financí prosadil své kandidáty do představenstva firmy. Generálním ředitelem Unipetrolu se stal Petr Švarc, který do té doby šéfoval chemičce Lovochemie ze skupiny Agrofert.

V následujícím roce, kdy už Svoboda ve vládě neseděl, se Babiš mohl spolehnout na přízeň jiného člena sociálnědemokratického kabinetu, ministra průmyslu Miroslava Grégra a jeho náměstkyně Milady Vlasákové.

Grégr prosadil vizi „velké chemie“, tedy privatizace Unipetrolu vcelku namísto rozprodeje jednotlivých dceřiných firem zvlášť. Grégr se také postaral o to, že se poradce pro privatizaci nevybíral v soutěži, ale napřímo. Poradcem se stala banka HSBC, v jejímž vedení měl Babiš dobré konexe, a která později sehrála důležitou roli při financování Farmy Čapí hnízda.

Koncem roku 2001 pak Zemanova vláda přiklepla Babišovi akcie Unipetrolu, ačkoli za ně nenabídl nejvíce peněz. Vyšší sumu navrhl britský zájemce Rotch Energy, za nímž stál arabský kapitál. Premiér Zeman zdůvodnil výběr tím, že Rotch ve skutečnosti není strategickým investorem, ale jen překupníkem.

Babišův vliv na Grégra a současně i na Zemana se mezitím projevil u vládou kontrolovaného přesunu jiných chemických aktiv ze zkrachovalé společnosti Chemapol. Lukrativní část chemické výroby této skupiny se soustředila pod společnost Aliachem.

Babiš měl o firmy z Aliachemu eminentní zájem. Největším věřitelem Chemapolu i samotného Aliachemu však byla státem zřízená Konsolidační banka. Její nároky ve vládě hájil místopředseda vlády Pavel Mertlík, ministr Grégr byl ale proti účasti banky v tendru.

Mertlík s odstupem více než dvaceti let vzpomínal, jak ještě na jednání předsednictva vlády jeho názor sdílel i Zeman, krátce poté na schůzi kabinetu však premiér otočil a přidal se ke Grégrovi.

„Byl to pro mě velký šok. Řekl jsem si, že Zemanovi definitivně nemůžu důvěřovat,“ řekl pro Seznam Zprávy Mertlík, který je nyní rektorem vysoké školy mladoboleslavské Škody Auto. Nabyl přesvědčení, že Grégr i Zeman chtěli Babišovi v případě Aliachemu i Unipetrolu vyhovět. „Z pohledu českého občana to nebylo rozumné, racionální rozhodnutí,“ uvedl bývalý vicepremiér.

Přes Aliachem Babiš díky postoji Zemanovy vlády ovládl pardubickou továrnu Synthesia nebo Fatru Napajedla. Navíc se mu díky podpoře ministra obrany Jaroslava Tvrdíka podařilo výhodně přenechat státu závod na výrobu výbušnin Explosia s tím, že se Aliachemu výrazně snížil dluh u Konsolidační banky.

Hůře nakonec dopadl Babiš u Unipetrolu. Kvůli různým důvodům požadoval snížení privatizační ceny, s tím ovšem narazil a vláda Vladimíra Špidly rozhodla o vyhlášení nové soutěže. I poté Babiš ukázal, že stále umí tahat za nitky. Pomáhal vítěznému polskému PKN Orlen, s nímž byl předběžně domluven, že od něj získá některé podniky.

Tento plán se nakonec neuskutečnil. I proto, že se rozjela aféra o údajně korupci při privatizaci. Nicméně vyšetřování vyznělo do ztracena.

Druhou privatizaci Unipetrolu doprovázely aféry, v nichž se prolínaly osoby z podsvětí jako František Mrázek, jeho partner Tomáš Pitr a hrály se různé lobbistické a zpravodajské hry. V této době se také odkryl Babišův úzký vztah s ministrem a pozdějším premiérem z ČSSD Stanislavem Grossem.

Týdeník Respekt v dubnu 2003 napsal, že Bezpečnostní informační služba zachytila při odposleších telefonáty mezi Grosem a Babišem. Gross – dnes již zesnulý – později v rozhovorech přiznal, že si často volali.

Už předtím vyšlo najevo, že Grossova manželka Šárka shání sponzory pro agenturu GOJA Františka Janečka. Jedním se sponzorů, který měl zájem na úzké spolupráci s vládou, byl také Agrofert.

Když pak Gross v roce 2005 už coby premiér nedokázal vysvětlit, odkud vzal peníze na nákup bytu v Praze, rozšířila se spekulace, že peníze dostal od Babiše. Po této aféře nakonec odstoupil z čela vlády.

Když po volbách v roce 2006 skončila ČSSD v opozici, znamenalo to ztrátu i pro Babiše. S nástupem premiéra Mirka Topolánka z ODS přišel o své dřívější postavení. Tehdy se poprvé začal vymezovat proti politickým elitám.

„Byl jsem první, kdo mu neumožnil krást,“ tvrdí pro Seznam Zprávy Topolánek, podrobnosti však neuvedl. Další vysvětlení může být, že Babiš narazil na rostoucí vliv „kmotrů“, jako byl například Ivo Rittig.

Z toho, co občas uniklo na veřejnost, bylo nicméně patrné, že alespoň u některých nejvyšších míst Babiš v lobbování nepřestal. Televizní nahrávka z léta 2008 odhalila, jak se potají setkal s tehdejším šéfem protimonopolního úřadu (ÚOHS) Martinem Pecinou. Na schůzce si měl stěžovat na zdlouhavé posuzování nákupu severočeské zemědělské společnosti Agrofertem.

Předtím než zanevřel na „tradiční“ politiky, vsadil Babiš ještě jednou na ČSSD. Grossův ambiciózní nástupce v čele strany Jiří Paroubek, který byl v letech 2005 až 2006 premiérem, v minulosti sám potvrdil, že se jednu dobu s Babišem celkem často osobně stýkal.

Společnou řeč našli například u tématu biopaliv. Když totiž Babiš neuspěl v letité snaze o získání ústeckého podniku Setuza, kterou ovládali zmínění Mrázek a Pitr (první byl v lednu 2006 zastřelen a druhý uprchl do zahraničí, přičemž byl Paroubkem označen jako „nepřítel státu“), rozhodl se postavit vlastní fabriku na zpracování řepkového oleje u Lovosic. V červnu 2009, kdy se Paroubek coby opoziční lídr chystal kandidovat v podzimních předčasných volbách, se předseda ČSSD objevil vedle Babiše na slavnostním otevření závodu.

Ústavní soud však předčasné volby zrušil. Volilo se nakonec až v řádném termínu v květnu 2010 a Paroubek navzdory vítězství nebyl schopen sestavit vládu. Většinovou koalici sestavila opět ODS, tentokrát pod vedením Petra Nečase.

Ještě těsně před volbami v roce 2010 se odehrála událost, která pravděpodobně zapříčinila Babišovo definitivní odvrácení od „tradiční“ politiků. Zároveň se zapsala jako jeho lobbystický majstrštyk.

Prezident Václav Klaus tehdy vetoval novelu o zvýšení podílu biosložek v pohonných hmotách, na které Agrofertu coby producentovi i zpracovateli řepky velmi záleželo. Babišův holding reagoval nebývale ostrým prohlášením, ve kterém Klause obvinil, že poškodil zemědělce i pověst celé České republiky. Následně však spolu s Agrární komorou dokázal přimět politiky napříč stranami, aby ještě krátce před volbami svolali mimořádnou schůzi, na které bylo prezidentovo veto přehlasováno.

Od té doby začal Babiš veřejně pohrdat politickou reprezentací. Stal se jedním z podnikatelů, kteří v médiích vyzývali k zastavení přebujelé korupce. Mluvil o „Palermu“ a vládě mafie, ukazoval přitom na Topolánka, jeho poradce Marka Dalíka, pražského primátora Pavla Béma, šéfa ČEZ Martina Romana a také prezidenta Klause a jeho okolí. Začal propagovat vlastní občanské hnutí, později stranu ANO 2011. 

Na to, že do kritizovaného „politopadového kartelu“ sám zhruba 15 let jako aktivní hráč patřil, se mělo navždy zapomenout.