Gočárova industriální perla Pardubic ožívá. Roste v ní nová kulturní čtvrť

Při návštěvě centra Pardubic kromě zámku či Zelené brány nelze přehlédnout jednu výraznou stavbu z počátku 20. století. Jsou jí Winternitzovy či Automatické mlýny, velká červenobílá industriální stavba na břehu Chrudimky od předního českého architekta Josefa Gočára.

Ještě v roce 2013 se uvnitř mlela mouka, ale pak se osud komplexu razantně změnil. Provozovatel ukončil provoz a areál nabídl k prodeji. Jen o rok později stavba získala zápis na seznam národních kulturních památek, přitom však zůstala prázdná a bez využití.

Přesně dekádu po uzavření mlýnů je vše jinak. Většina areálu je po rekonstrukci, na níž se podíleli Pardubický kraj, město Pardubice a soukromý investor – Nadace Automatické mlýny manželů Smetanových. Právě ve dnech 29. září až 1. října 2023 se komplex slavnostně otevírá v nové, kulturně laděné podobě.

Vedle sebe tu fungují krajská Gočárova galerie, městská galerie GAMPA a vzdělávací centrum Sféra spolu se soukromým kulturním prostorem Silo, obohaceným o vyhlídkovou plošinu na střeše. Na rok 2024 je pak plánovaný začátek dostavby areálu, po níž nádvoří uzavře skupina industriálně laděných novostaveb s využitím pro bydlení a gastronomii.

Pardubice tak získávají moderní kulturní čtvrť západního střihu, jaké jsou v Česku zatím výjimkou. Automatické mlýny se zároveň zařadily k hlavním lákadlům města.

Projekt, který kombinuje veřejné a soukromé investice, přitom vznikl trochu náhodou. Když areál osiřel, v roce 2016 ho koupili soukromí investoři, manželé Smetanovi. Zpočátku s ním však neměli konkrétní plány.

„Prostě nám přišlo, že je to kus krásného území v krajském městě v centru za dobrou cenu. Ani jsme nechtěli, aby se to rychle rekonstruovalo. Kupovali jsme to s tím, že se to nastaví, najde si to svoje místo a třeba to začnou rekonstruovat až naše děti,“ přibližuje Lukáš Smetana, architekt, který studoval i stavební obnovu památek.

Po vzoru podobných průmyslových budov ve světě Smetanovi nejdřív cílili na laciný pronájem prostor umělcům, aby zaplatili energie a areál ožil. Jistou inspiraci viděli v projektu rekonstrukce bývalé bavlnky v Lipsku, v níž skupina nadšenců vybudovala vyhlášený obchod s potřebami pro výtvarníky. „Nechtěli jsme ale prioritně dělat kulturní čtvrť. Chtěli jsme ten areál jen nějak oživit,“ popisuje Smetana.

Náhoda jim však určila jasný směr, přičemž impulz přišel ze dvou stran. Jednou bylo město Pardubice, které hledalo místo na stavbu polytechnického centra pro vzdělávání dětí a lepší prostory pro městskou galerii. Jako nejvhodnější se přitom jevily dobře dostupné Automatické mlýny.

Druhou stranou byl Pardubický kraj. Když si jeho představitelé pozvali přední české architekty Josefa Pleskota a Ladislava Lábuse a specialistu na rekonstrukce památek Petra Všetečku na návrh řešení, jak naložit se zámkem, ti přišli s nápadem přestěhovat Východočeskou galerii ze zámku právě do Automatických mlýnů.

Jednání s oběma institucemi nakonec manžele Smetanovy dotlačilo, aby rekonstrukci řešili hned. Založili proto nadaci a nemovitosti na ni převedli.

Lukáš Smetana věděl, že bude vhodné areál řešit komplexně, proto si najal kolegu z Pardubic, architekta Zdeňka Balíka, aby navrhl koncept. „S ním jsem všechno od začátku řešil, je to ta nejdůležitější osoba z hlediska konverze mlýnů. On mě i upozornil na koupi,“ říká.

Výslednou cestou po nezbytných jednáních bylo prodat hlavní budovu Pardubickému kraji k přestavbě na galerii a sklad ze 70. let městu Pardubice pro umístění dvou zamýšlených institucí. Předtím však Smetanovi spolu se Zdeňkem Balíkem sami vybrali architekty a zadali jim návrhy projektů.

„Prodali jsme to pak včetně projektové dokumentace. Neprodávali jsme jen objekty, ale drželi jsme si nad nimi ochrannou ruku,“ vysvětluje Smetana. Kromě sjednocení komplexu to mělo ještě druhý kladný efekt – rychlost. Kraj ani město totiž nemusely vypisovat zdlouhavé soutěže.

Sami Smetanovi do celku přidali vlastní projekt, úpravu Gočárova obilného sila na kulturní prostor s galerií a společenským sálem. Vedle toho investovali do obnovy veřejných venkovních prostor a v areálu připravují stavbu budov s byty a restauracemi.

Rekonstrukce hlavní budovy mlýnice na krajskou galerii, přejmenovanou po architektu Gočárovi, se ujal již zmiňovaný Petr Všetečka s ateliérem Transat architekti. Do velkých hal s ocelovými a dřevěnými konstrukcemi autoři umístili vstup a expozice, do železobetonových částí hlavně depozitáře.

Snažili se maximálně zachovat a přiznat původní konstrukce, ale byly nutné i kompromisy. „Obnova mlýnů mi potvrdila tušený předpoklad, že dům nemůže být zároveň opuštěným mlýnem i plnohodnotnou galerií. Rozhodnutí pro galerii znamenalo i obětovat něco z mlynářských stop,“ popisuje architekt Všetečka.

Na oplátku autoři na několika místech nechali volné prostupy podlahami mezi patry jako náznak vysokých obilných sil. A z původních vyřezaných stropních trámů vytvořili schodiště ve vstupní hale.

Zvenčí stavbu zbavili menších přístaveb, aby vynikl dominantní prvek fungující jako hlavní vstup – vysoký oblouk mezi hlavní budovou a silem. Právě ten dle architekta Všetečky dává stavbě jedinečnost. Stavba díky němu může připomenout babylonskou Ištařinu bránu. „Hypotéza o inspiraci mlýnů Ištařinou bránou se nabízí. Oblouk ale provázel Gočárovo dílo ve více návrzích, kde již tak silná podobnost není,“ uvažuje Petr Všetečka.

Při všech úpravách s kolegy důsledně respektoval a rozvíjel Gočárovu kompozici. „I užití černé keramiky na nových vstupních portálech odkazuje k architektovu oblíbenému materiálu,“ vysvětluje architekt.

Galerie po přestěhování získala více místa v depozitářích, pro návštěvníky je tu větší komfort díky rozlehlé vstupní hale, knihovně, odpočinkové zóně a kavárně. „Výstavní prostory v nové budově jsou s těmi na zámku srovnatelné dle metrů čtverečních, přinášejí však vyšší variabilitu – například výškou prostor a jejich propojením napříč patry,“ srovnává ředitelka Gočárovy galerie Klára Zářecká.

Rekonstrukce vyšla na 400 milionů korun, něco přes čtvrtinu pokryly evropské fondy.

Interiéry jsou návštěvníkům přístupné ve zkušebním provozu už od června. Během té doby bylo nutné například vyladit vzduchotechniku. Od 29. září je otevřeno naplno, ale stěhování pokračuje. „Galerie zatím vystěhovala ze zámku výstavní sály, během následujících měsíců bude stěhovat depozitáře a hned potom i kanceláře, které vznikají v dostavbě hlavní budovy mlýnů z 50. let, která zatím nebyla celkově rekonstruována,“ informuje Roman Línek (KDU-ČSL), náměstek hejtmana Pardubického kraje pro investice a kulturu. Dle Lukáše Smetany kraj uvažuje o vypsání architektonické soutěže na renovaci této přístavby.

Vstupní portál spojuje hlavní budovu s Gočárovým silem z 20. let minulého století. To pro nadaci manželů Smetanových upravila kancelář mladých architektů Martina Prokše a Marka Přikryla. „Dodatečně jsme ho podsklepili, dole jsme udělali veřejný prostor – jsou tam toalety, sklad mobiliáře, zázemí tepelných čerpadel. Velkou část přízemí jsme otevřeli veřejnosti, tam se dostáváte pod betonové výsypníky,“ popisuje Lukáš Smetana.

V prvním patře architekti probourali otvory do betonových násypek a vytvořili 13 metrů vysoké výstavní prostory. Vložením železobetonové konstrukce do nejvyššího patra předělali původní sloupovou síň na multifunkční sál pro divadla a společenské akce. Na střeše je veřejně přístupná vyhlídková terasa. Sami architekti popisují adaptaci jako výměnu původní mlynářské technologie za technologii divadelní.

Silo je zatím prázdné, výstavy tu začnou příští rok. V přízemí sídlí nadace Smetanových a pobočka městského informačního centra.

Nově upravené nádvoří ze severu uzavírá část, do níž investovalo město Pardubice a kterou si vzala na starost kancelář profesora Jana Šépky. „Papírově to je rekonstrukce, ale ve skutečnosti je to novostavba. Tam stál sklad balené mouky ze 70. let, ošklivá betonovo-plechová přízemní hala,“ vzpomíná Lukáš Smetana.

Nová struktura vypadá jako jedna budova, ale ve skutečnosti jsou zde dvě nad sebou. V horní části, na dvou betonových nohách, je vyzdvižená dvoupodlažní novostavba vzdělávacího polytechnického centra Sféra, obložená rezavým cortenem. Má špičkově vybavené učebny a laboratoře, určené hlavně pro žáky základních a středních škol. Srdcem Sféry je promítací prostor s centrálně umístěnou koulí, na kterou je možné promítat a simulovat přírodní jevy naší planety.

Vespod je v podobě cihlového soklu umístěná galerie GAMPA. Má přístupnou střechu a architekti zde vytvořili i krytý venkovní amfiteátr pro 250 lidí. Uvnitř je kromě výstavních prostor také lektorská místnost pro práci s dětmi a rezidenční ateliér pro umělce, kteří tvoří pro galerii.

Kancelář architekta Šépky navrhla také podobu nově vytvořeného Mlýnského nádvoří mezi budovami a parkově upraveného náměstí před areálem. Připravované budovy, které nádvoří uzavřou, se budou stavět na půdorysech zbouraných staveb. Navržené jsou v kombinaci cihel, červeného betonu a rezavého cortenu. Vše tak navazuje na barevnost Automatických mlýnů a zachovává industriální charakter místa.