Ať si je diktátor, hlavně když ne komunista. Příběhy vzniku NATO, které neznáte

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Bez norských Špicberků, portugalských Azorů, dánského Grónska, Islandu a Irska by Evropa vůbec nemohla obdržet vojenskou pomoc v patřičném množství,“ říkal během diskuzí o založení NATO americký diplomat Charles Bohlen.

Byla to strategická vize obrany před jakýmkoli nepřítelem, konkrétně samozřejmě před Sovětským svazem. A stala se základním pilířem NATO. (Jen s drobnou výjimkou, že Irsko nabídku nepřijalo).

Nebudeme tady provozovat školský dějepis o dějinách NATO. Na začátek uvedeme tři příběhy, které charakterizují rozporuplnost této organizace od samotných počátků.

První příběh má co do činění s „portugalskými Azory“.

V Portugalsku totiž v době vzniku NATO vládl diktátor António Salazar.

António Salazar se portugalským premiérem stal v roce 1932. A postupně se stal diktátorem. Jeho vize státu vycházela z katolické představy o společnosti. Nejsou důležité politické strany, není důležitý jednotlivec, nejsou důležité společenské třídy. Důležitá je víra a poslušnost.

Během následujících let tuto vizi hlídala Salazarova tajná policie, jakýkoli disent byl tvrdě stíhán. Odborníci vedou polemiky, zda to byla fašistická diktatura, zda to byl korporativistický stát. Salazar během druhé světové války zachoval neutralitu, nehlásil se ani k Hitlerovi, ani k Mussolinimu.

Byla to nicméně diktatura. A pro Spojené státy a jejich spojence po druhé světové válce bylo důležité, že Salazar byl zapřisáhlý antikomunista. Portugalsko se tedy stalo zakládajícím členem NATO. A Salazar si dokonce při podpisu Washingtonské smlouvy v roce 1949 posteskl, že v preambuli se hovoří o demokratických hodnotách.

Dobrá, byl to diktátor. Ale byl antikomunista. A měl Azory.

Řecko se k NATO připojilo v roce 1952. Po konci druhé světové války se nový režim tvrdě vypořádal s komunisty, kteří byli významnou součástí odboje během války. Antikomunismus, nejlepší vstupenka do „severoatlantické společnosti“. Lepší řecká diktatura než hrozba šíření sovětského vlivu na Balkáně.

V roce 1967 došlo v Řecku k vojenskému převratu. Diktaturu nahradila vojenská diktatura. Byla hodně konzervativní. Zakázala stávky, minisukně nebo dlouhé vlasy u mužů. A byla hodně tvrdá, nestrpěla žádný odpor, protest trestala vězením, mučením, vyhoštěním. Na spolupráci s USA to nic nezměnilo. Stejně jako na členství v NATO. Lepší než šíření komunismu…

Španělsko se stalo členem NATO až v roce 1982 po pádu frankistické diktatury. Salazarův diktátorský režim na tom byl lépe – měl Azory.

Nicméně ve Španělsku byla proti členství v NATO silná opozice. A v roce 1983 vyzval ministr kultury Javier Solana k vystoupení země z NATO. Sepsal brožuru „50 důvodů, proč říci NATO ne“ a ocitl se dokonce na americkém seznamu podvratných živlů.

V roce 1995 se Javier Solana stal generálním tajemníkem NATO. A byl generálním tajemníkem, který stvrzoval smlouvu s novými členskými zeměmi v roce 1999.

Mohlo by být svůdné shora uvedené řádky vykládat tak, že NATO je bizarní spolek antikomunistů, diktátorů a oportunistů. Jejich smysl je jiný: O smyslu NATO jeho členové a zájemci o členství diskutovali od samého začátku. A ostré diskuze se vedly i o rozšiřování Aliance.

Tak jaký mělo a má NATO smysl?

Proti vzniku NATO byla velká část veřejnosti ve všech zakládajících zemích. Je to pochopitelné – válka skončila jen před několika lety a lidé nechtěli myslet na zbrojení a další možný konflikt. Studená válka byla ještě spíš politická teorie než realita, kterou by si „normální“ lidé uvědomovali. Nacismus jsme porazili, a teď budou spojenci bojovat mezi sebou?

Americký prezident Harry Truman se o plánech na vznik NATO ve své prezidentské kampani v roce 1948 ani nezmínil. Bál se, že americká veřejnost tohle téma nepřijme.

Odpor proti NATO byl snad jediným tématem, na kterém se ve Francii shodli komunisté a nacionalisté.

Masové protesty proti vstupu do NATO zažila Itálie.

A NATO vyvolalo největší nepokoje v moderních islandských dějinách. Symbolem je kniha pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Halldóra Laxnesse Atomová stanice. Je o farizejství islandských politiků, kteří zaprodali svoji zemi.

Ze zpětného pohledu se zdá, že západní politici tehdy viděli dál než válkou a strádáním unavení občané. Mělo by to tak ostatně být, proto si je lidé volí.

Bylo to tak?

K první vážné krizi uvnitř NATO došlo v roce 1955. Ostatně ta krize předznamenala i ty aktuální. Šlo o připojení Západního Německa k Alianci. Pro Francii, Británii i země Beneluxu byla opětovná militarizace Německa velký problém. Bylo to teprve deset let po konci druhé světové války. Vše zapomenuto, spojenci, plná důvěra?

Spojeným státům se to zpoza Atlantiku organizovalo mnohem snadněji.

Převážila ale strohá logika studené války: Pokud nebude Německo součástí Aliance, nebude obrana Evropy před případným útokem sovětské armády možná.

Pro Sovětský svaz byl tento krok nepřijatelný a v reakci na něj vytvořil vlastní vojenský pakt složený ze „satelitů“ – Varšavskou smlouvu. Jeho členem bylo samozřejmě i Československo.

Další velká krize přišla v době, kdy byl francouzským prezidentem Charles de Gaulle (v úřadu byl v letech 1959–1969).

Odmítal dominantní pozici Spojených států a Británie a chtěl, aby Francie byla postavena těmto velmocím naroveň. Se svým apelem neuspěl. Francie postupně stáhla všechny své jednotky z bojových sil NATO a zakázala rozmísťování cizích jaderných zbraní na svém území.

De Gaulle tesknil po velmocenském postavení Francie. Zároveň poukazoval na dvě podstatná témata, která opět předznamenávají dnešní krize.

Zaprvé: Nechtěl, aby se střet mezi Západem a Východem vyostřoval. Volal po možnosti mírové dohody mezi oběma bloky. A zadruhé: Chtěl, aby Evropa vytvořila vlastní obranný systém a nebyla závislá na Spojených státech.

Nestalo se. A tak paradoxně začala největší krize ve vztahu NATO a zbytku světa poté, co Západ vyhrál studenou válku, Sovětský svaz se rozpadl a Varšavská smlouva zanikla.

V roce 1989 se sovětské impérium začalo drolit. 9 listopadu padl jeden z nejvýznamnějších symbolů studené války – Berlínská zeď. Tou v roce 1961 nechali sovětští a východoněmečtí politici rozdělit Berlín na východní a západní část. Nyní bylo na pořadu dne opětovné sjednocení nejenom Berlína, ale i celého Německa.

V rámci vyjednávání mezi Spojenými státy, jejich spojenci v NATO a Sovětským svazem se tehdy otevřely zásadní otázky, které ovlivňují světovou politiku dodnes. Za jakou cenu bude tehdy ještě existující Sovětský svaz ochoten stáhnout své jednotky z Východního Německa a souhlasit se sjednocením? Bude tou cenou závazek Západu, že se NATO nebude rozšiřovat na východ?

Neexistuje žádná písemná smlouva, v níž by se NATO zavazovalo k tomu, že nebude expandovat na východ. A naopak existuje mnoho spekulací a různých interpretací toho, o čem tehdy sovětský prezident Michail Gorbačov a západní politici jednali.

Došlo k ústním slibům, že NATO se nebude rozšiřovat? Bylo to jen přání Sovětského svazu? Taktizovali západní politici? Na oko odmítli rozšíření NATO, ale už ho začínali plánovat?

Není to jasné, svědectví politiků a odborníků se liší. Navíc je otázka, zda vůbec tehdy o rozšiřování NATO někdo uvažoval. Pozdější ministryně zahraničí Condoleezza Riceová například říká, že tehdy si vůbec nikdo přijetí Československa, Maďarska a Polska neuměl představit.

Jisté je tedy pouze to, že Gorbačov nakonec souhlasil se stažením sovětských vojáků z Východního Německa s tím, že Západ na to přispěje částkou téměř 10 miliard dolarů.

Jisté je také to, že NATO se od roku 1999 rozšiřuje dále na východ až k hranicím Ruska. A že o tomto procesu diskutují odborníci a politici jako o jedné z příčin války na Ukrajině.