Před 300 lety kouzlil Santini s gotikou v baroku. Prohlédněte si jeho perly

Těžko hledat dva odlišnější historické slohy než gotiku a baroko. Zatímco gotické stavby jsou úzké, staticky klidné a přímočaře míří do výšky, baroko vsadilo na široce rozkročené a dynamické tvary s dramatickými efekty a barvitými kličkami.

Českému architektu Santinimu se přesto podařilo obojí přirozeně skloubit do jediného originálního stylu. Jeho barokní gotiku dnes obdivuje celý svět a Santini se díky ní zařadil mezi nejvýznamnější české architekty historie.

Jeho tvorba přitom byla dlouho polozapomenutá a jako autora ho znovu objevili až odborníci ve 20. století. Pak ovšem následovala opačná vlna – Santinimu se připsalo kdeco a dnes u řady staveb odborníci jeho autorství zpochybňují nebo vylučují.

Tvůrce z kamenické rodiny italského původu neviděl v gotice překonanou módu jako jeho současníci. Gotickou geometrii a konstrukci naopak využil v tvorbě svých barokních kompozic, do nichž hojně promítal numerologii a křesťanskou mystiku.

Kromě toho uměl stavby skvěle usadit do krajiny a tvořit interiéry s vynikajícím světlem i akustikou. Známé jsou též jeho nápadité konstrukce točitých schodišť. Na kontě má i řadu projektů, v nichž se držel čistě vrcholného baroka.

Jan Blažej Santini-Aichel sbíral zkušenosti a inspiraci i v cizině, ale tvořil pouze v Čechách a na Moravě. Zemřel 7. prosince 1723 ve věku 46 let, letos si tedy Česko připomíná výročí 300 let od této události. Jeho významné stavby jsou zvláště koncentrované na Vysočině a na Plzeňsku.

K práci u Žďáru nad Sázavou Santiniho přivedl opat tamějšího cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva. Architekt na jeho popud barokně upravil klášter, později přestavěný na zámek Kinských, a nedaleko vybudoval Dolní hřbitov na půdorysu tvaru lebky.

Nejvýznamnějším architektovým dílem na pozemcích kláštera je však areál kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře dokončený roku 1722, dnes na seznamu památek UNESCO. Má tvar pěticípé hvězdy, což odkazuje na pět ran Kristových a pět hvězd, jež se dle legendy objevily nad Vltavou při Nepomuckého utonutí. Areál prošel v posledních letech rekonstrukcí, nyní se dokončuje venkovní osvětlení a přibýt má i křížová cesta.

Středověký klášterní chrám v Sedlci, který nese řadu znaků francouzské katedrální gotiky, pobořili husité. Zdejší cisterciáci ho chtěli opravit do původního stavu, ale přizvaný architekt Santini odmítl gotiku kopírovat. Místo toho se jí inspiroval a na samém začátku 18. století na ni plynule navázal vlastní barokní konstrukcí. Originální řešení si taktéž vysloužilo zápis na seznam UNESCO. Santini stavebně stabilizoval a upravil také nedaleký gotický hřbitovní kostel, do nějž později přibyla kostnice.

Klášter na severním Plzeňsku je důkazem architektova inženýrského umu i toho, že nepřipouštěl výraz „nejde to“. Řeholníci ho přizvali, když se dozvěděli, že na vybraném místě nelze nic postavit kvůli podmáčené půdě. Santini vsadil na trik osvědčený třeba v Benátkách – základy umístil na dubové dřevo zaplavené vodou. Dalšími technickými vymoženostmi jsou přirozené větrání komínovým efektem a samonosné oválné schodiště, které předběhlo dobu. Na projektu dokončeném roku 1740 se podílel i Kilián Ignác Dientzenhofer.

Také v Kladrubech Santini v letech 1712–26 dostavoval středověký klášterní kostel, zde se však více přiblížil historismu. Přesto údajně v době dokončení vyvolal u veřejnosti šok. Naopak s obdivem se setkala jeho složitá konstrukce klenby. Zbytek kláštera je zřejmě dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Původně středověký klášter na Vysočině premonstráti barokně přebudovali. Na své si přišel i Santini, který se mezi roky 1714 a 1720 chopil úpravy vyhořelého kostela Narození Panny Marie. Také zde použil metody barokní gotiky, zvláště efektní jsou okna zasahující do kružby v klenbě bočních lodí.

Sídlo proboštství plaského kláštera v Mariánském Týnci bývalo významným poutním místem Plzeňska. U komplexu, v němž nyní sídlí Muzeum a galerie severního Plzeňska, se Santini držel čistého baroka. Kostel má centrální dispozici ve tvaru řeckého kříže a uprostřed převýšenou kupoli. Zatímco západní polovina ambitu byla hotová v polovině 18. století, ta východní se stavěla až v letech 2017–20.

Santini si liboval v centrálních půdorysech a stejný použil i v návrhu zámku Kinských v Chlumci nad Cidlinou z roku 1723. Do střední kruhové budovy se Sloupovým sálem ze tří stran zasunul čtvercová křídla. Mezi nimi tak vytvořil tři lichoběžníkové polouzavřené dvory. Při chůzi kolem zámku se stavba na pohled stále efektně proměňuje, jako by se nádvoří postupně otvírala a zavírala.

Ryze barokní poutní areál nedaleko Brna, dokončený v půlce 18. století, vypadá jinak, než ho Santini navrhl. Z navržených dvou oválných ambitů po stranách kostela Jména Panny Marie stojí pouze ten severní, půdorys jižního naznačuje vysázená zeleň a křížová cesta. Architekt si zvláště vyhrál se složitě tvarovanými střechami.

Barokní kostel Benediktinského opatství jižně od Brna má zvláštní proporce. Věže bývaly vyšší, ale kvůli nestabilnímu podloží se průčelí propadlo. Zdi potřebovaly dodatečně vyztužit, proto bylo nutné zazdít chórová okna. Další ránu areálu zasadila doba socialismu, kdy se změnil v kasárna. Řeholníci pak dostali klášter zpět v žalostném stavu a dlouhé roky ho museli opravovat. Sídlí tu i Památník písemnictví na Moravě.

Když zbraslavský klášter vyžadoval obnovu po třicetileté válce, jeho barokní podobu navrhl Jan Santini. Konvent dostavěný v roce 1732 má jen tři křídla. Rajský dvůr původně uzavíral středověký kostel, ten se však nedochoval. Santiniho dílem je i barokní úprava sousední složité stavby prelatury.

Při josefínských reformách byl klášter zrušen, změnil využití na statek a později se stal zámkem. Od 30. let budovy využívala Národní galerie, teď je areál zpátky ve šlechtických rukou Bartoňů z Dobenína a v části sídlí Náprstkovo muzeum.