70 let ve vědě. Profesor Mourek i po devadesátce zkoumá následky hladovění

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to právě sedmdesát let, kdy Jindřich Mourek začal pracovat ve Fyziologickém ústavu Univerzity Karlovy na pražském Albertově jako odborný asistent. Od roku 1957 vedl výzkumnou laboratoř další čtyři desítky let.

Po 40 letech výzkumu v laboratořích sumarizuje veškeré minulé i současné výsledky do širších souvislostí v oblasti biologie. Zabývá se vývojem mozku a fyziologií a patofyziologií výživy. Například poslední přednášku měl o významu kyseliny máselné pro mozek. Nyní mu vyjde článek v České fyziologii s názvem Similarita molekul a bytí. „Jsou to témata s širším záběrem, dotýkající se naší existence,“ říká profesor Mourek.

„Zabývám se vývojem, ke kterému jsem přišel už jako student medicíny,“ začíná vzpomínat čtyřiadevadesátiletý muž, který bude ve čtvrtek 29. června v Karolinu oceněn Zlatou medailí Univerzity Karlovy.

Navzdory svému věku dodnes na půdě Fyziologického ústavu 1. lékařské fakulty UK přednáší pro obor výživový terapeut, na přednášky si ho zve i Laktační liga, která podporuje, chrání a prosazuje kojení. Chystá se také na 66. česko-slovenskou psychofarmalokogickou konferenci v lednu 2024.

Jeho otec byl chirurg i ředitel nemocnice v Bohumíně a pak v Kroměříži. Právě on Jindřicha seznámil s faktem, že když přijdete do nemocnice, každý doktor nebo hlavní sestra s vámi udělá takzvanou anamnézu. Což prý není nic jiného než popis vývoje nemoci. „Najednou se opakovaně setkáváte s pojmem vývoj – development, což je pojem, který se týká všeho. Vše má svůj vývoj, i Země a vesmír,“ popisuje profesor Mourek.

Cesta k vývojové fyziologii podle pana profesora byla, ale zároveň nebyla náhodou. Jeho otec ho k ní přistrčil díky zmíněné anamnéze pacientů. Když Jindřich Mourek po studiu vysoké školy nastoupil v roce 1953 do fyziologického ústavu, dostal od nadřízeného úkol, aby zkoumal vliv nedostatku kyslíku na chování dospělých krys. „Byl jsem však už tehdy prodchnutý vývojovou myšlenkou. Poslechl jsem sice a udělal to, ale zároveň jsem začal dělat tajně to stejné na malinkých krysách ve vývoji. Najednou se ukázalo, že je to ohromně perspektivní záležitost. Můj začátek s vývojovou fyziologií byl takto spontánní,“ vypráví.

Na otce dodnes vzpomíná jenom v dobrém. „Zaprvé byl vynikající chirurg. Když operoval, nebyla pod operačním stolem ani kapka krve. Znal perfektně topografickou anatomii – věděl, co je v těle pod čím, když do něj říznete – takže operoval ohromně čistě,“ říká a zasměje se při vzpomínce na své studium anatomie. „Někdy mě večer přišel zkoušet. Z toho jsem měl větší hrůzu, než kdyby mě přišel zkoušet náš pan profesor Borovanský.“

Otec profesora Jindřicha Mourka byl oddaný historii, filozofii i různým druhům umění. Doma měli velkou knihovnu. „Dodneška ty knížky mám. V patnácti, šestnácti letech jsem četl Kanta, Schopenhauera. Vyrůstal jsem ve velmi intelektuálním prostředí a i díky mamince získával morální zásady. Bylo to fajn. Prožil jsem v tomto směru šťastné dětství,“ podotýká.

V jejich rodině se pěstovala hudba. „Učil jsem se také pět roků na klavír a – s překvapením pro mnohé – ještě čtyři roky na varhany. Umím hrát na varhany!“ Dodnes také maluje, vaří a dobře prý jezdil autem. S nadsázkou dodává, že by se určitě uživil i jako taxikář nebo kuchař.

V 60. letech 20. století začal zvát na svoje přednášky pro studenty i odborníky z oboru sexuologie a rozmnožování. „Tenkrát jsem se tím projevil téměř jako revolucionář. Bylo z toho dokonce lehké pobouření. Starý režim byl falešně prudérní, erotice a sexuologii moc nepřál. Jenže když jsem začal přednášet, zjistil jsem, že v učebnicích od pana profesora Karáska – dej mu pánbůh slávu na nebesích – byly o rozmnožování asi tak včeličky, květinky a pestík. Fyziologie žádná,“ zmiňuje.

Už tehdy měl ale spoustu známých lékařů, kteří tématu skvěle rozuměli, a tak si je pozval. Jak vzpomíná, například přednáška docenta Hynieho byla nabitá, přitom šlo o dnes normální sexuologii. „Pan docent na to později moc rád vzpomínal. Kdežto mě si hned pozval pan profesor Karásek a vybafl na mě: Mourku, co to znamená? – Musel jsem se hájit, že to tam patří, a on to uznal. Od té doby se přednáší část fyziologie rozmnožování. Svým způsobem jsem se stal průkopníkem,“ směje se profesor Mourek.

Těžké období pro něj nastalo kvůli odmítnutí okupace v roce 1968. „Když se vám něco takového postaví do cesty, samozřejmě dojde k rozhodování. A rozhodování v případě roku 1968 a okupace bylo něco strašného. Mladá nebo i střední generace, která to nezažila, si to vůbec nedovede představit. Najednou nám soused v noci mlátí na dveře: Tanky jedou, je válka! – V době míru, nic nevíte, a ty tanky jedou údajně ze spřátelených a bratrských zemí,“ vypráví.

V té době už měl rodinu, v rozhodování nešlo jen o něj samotného. Doba jím otřásla, stejně jako následná normalizace za tehdejšího prezidenta a generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka. „Na univerzitách seděly komise. Hrozné, že v nich byli i lidé vám dobře známí. Jiní zase byli neznámí, snad estébáci, nebo kdo,“ vzpomíná na začátek 70. let profesor Mourek. Rovnou na něj vyrukovali: „Soudruhu, co říkáš této pomoci?“ Řekl jim, že je to konec socialismu, který se tímto krokem totálně dehonestoval.

Nezůstalo to bez následků. Tehdejší komunistický režim mu zakázal publikovat, nesměl jezdit do zahraničí, děti se nedostaly na vysokou školu, i když měly na gymnáziu vyznamenání.

Přes to všechno se mu podařilo zůstat na stejném pracovním místě. „Zřejmě někdo tehdejšímu děkanovi Balážovi řekl, že Mourek publikuje a je hodně známý. Nejspíš si řekl – dobře, ještě ho nevyhodíme, ještě to zkusíme. I v tomto režimu to fungovalo stejně jako vždy v minulosti. Když se něco opakovaně odkládá, tak se na to nakonec zapomene,“ krčí rameny.

Když ale udělal doktorát věd, byl mu přidělen až v roce 1988. „Tenkrát doktorát znamenal dost i prakticky. Když byl někdo DrSc., automaticky dostal pět set až tisíc korun k platu. To ale říkám spíš pro zajímavost, jaké to mělo důsledky,“ podotýká. Profesorem v oboru fyziologie byl jmenován v roce 1990. Před třiceti lety pak získal patent na návrh obohacení umělého mateřského mléka důležitými nenasycenými mastnými kyselinami Omega–3.

Na to, co se dělo do té doby, nevzpomíná rád. „Víte, když jsou takové průšvihy, začnete víc pracovat. A jde vám to lépe, protože jste alespoň víc koncentrovaný,“ říká s tím, že se věnoval hlavně výzkumu následků hladovění: „Zajímavé je, že zrovna v Husákových letech přišlo pozvání indické vlády, abych u nich na univerzitách přednášel na téma svého výzkumu.“ To bylo v roce 1978.

Jindřich Mourek tehdy podle svých slov prochodil snad dvacet institucí, kde musel dokola vysvětlovat, že ho prostě jenom pozvali: „Asi mě museli pustit, jinak by to byla ostuda, když mě na přednáškové turné o hladovění pozvala zrovna indická vláda.“

A čím se udržuje fit v tak požehnaném věku? „Máte různé druhy vášní. Může to být vášeň sběratelská, erotická – tedy milostná, ale i cestovatelská. Já za tu největší považuji vášeň poznávat, tou jsem postižený. Je to vášeň faustovská, což napsal Goethe. Jen to málo vynáší,“ směje se.

Ve všech ohledech je podle něj důležitá fantazie, výjimkou není ani jeho malování. Dnes namaluje jeden dva obrázky za rok, jak říká, téma ho musí chytnout. Například Petřín. „Mám okna, která se koukají rovnou na Petřín, který není nikdy stejný. Přijdou mraky, trochu slunce, najednou jedna polovička zrůžoví, druhá zfialoví, a mám téma,“ vysvětluje.

Kdyby měl doporučit jednu knihu, kterou by si měl člověk v životě přečíst, chvíli se zamyslí. „Existují takové standardní odpovědi, můžete si přečíst Bibli. Po pravdě, na to odpovědět neumím, knih je strašně moc. Navíc každý věk má tu svoji. Když je vám deset let, čtete Robinsona. Vy už asi neznáte kapitána Korkorána a jeho tygřici Jiskru. Máte knihy, které vás doprovází dětstvím, pak přejdete na Tři mušketýry, dobu skvělých kordů. Mým hrdinou byl v patnácti letech Cyrano z Bergeracu! Teď čtu všechno možné, takže jen jednu knihu vybrat nemohu.“

Přiznává, že někdy zapomene děj známé knihy, i když je to klasika. „Tak si ji přečtu znovu, teď to byla jedna kniha od Sartra,“ směje se. Čas si umí najít, chuť má. I když ho i nadále pohání vpřed jeho vášeň po poznání. Momentálně je sice v Praze na Malé Straně, ale vrátil se z přednášky v Prachaticích, další ho čeká v Luhačovicích. To je pan profesor – vpravdě renesanční člověk.