Dojemný vzkaz Hany Zagorové: Velký dík lidem z první linie. Chci jim zazpívat

Manželská dvojice Hana Zagorová a Štefan Margita jsou mezi hosty speciálního 100. vydání pořadu Moje místa, který odvysílá Televize Seznam dnes ve 20:55. Pořad vznikal ještě před vyhlášením karantény kvůli koronavirové epidemii. Před dnešním vysíláním pořadu poskytli rozhovor, co pro ně současná situace změnila.

Autorka se s oběma zpěváky zná, proto si v rozhovoru tykají.

Jak prožíváte karanténu?

Hana Zagorová: Jsme doma, v Podolí. Je to těžká doba, naprosté vybočení z normálního života, ale to se týká všech lidí. Ale musíme mít naději, že to všechno brzy a dobře skončí.

Štefan Margita: Já si dávám do telefonu upozornění na různé věci, které se mají stát, a dneska ráno mě to upozorňovalo, že Hanka v 10:20 odlétá do Curychu a pak ve 12:20 do Chicaga. Tak jsme si na to vzpomněli…

Hanka měla letět na tvoji premiéru?

Štefan Margita: Už jsem měl v Chicagu být a zkoušet. A 13. dubna, na Velikonoční pondělí, měla být premiéra. Po ní jsem měl letět do New Yorku. Když vidím ten stav, který tam momentálně je, tak děkuji Bohu, že tam nejsme.

Vím, že jste měli oba program na letošní jaro hodně natřískaný. Co všechno jste museli odsunout?

Hana Zagorová: Když to řeknu jednou větou: oba dva jsme ze dne na den přišli o práci. O práci, kterou zbožňujeme, a tím pádem jsme se stali trochu paralyzovanými. Je to práce, která nás naplňuje a když ji děláme, tak nemáme moc času se věnovat ještě jiným věcem… Takže jsme najednou zůstali strašně obnažení. Bez možnosti dělat to, co máme rádi.

Štefan Margita: Já mám podepsané smlouvy třeba do Palerma, to má být říjen až listopad. Myslím, že to se konat nebude, protože v Itálii je ten stav opravdu velice vážný. Pak mám podepsaný Washington, takže uvidíme. Mezitím má být inscenace Káti Kabanové v Národním divadle. A to nejdůležitější, o čem teď mluvíme, a to jsou „Konečně společně“ koncerty s Hankou. Oba bychom byli pro je přeložit na příští rok. To by bylo lepší.

Vždyť mají být až na podzim.

Hana Zagorová: Víš, bylo by lepší to přeložit, protože v létě už bychom měli zkoušet, ale nejsem si jistá, jestli ta situace bude taková, abychom se do toho mohli pustit s takovou vervou, aby všechno klapalo a fungovalo na sto procent. A dělat něco polovičatě, to ani jeden nechceme.

Hanko, mezitím jsi měla mít spoustu koncertů v Česku a na Slovensku. Takže je přesouváte?

Hana Zagorová: Musím se vlastně smát, když mi skoro každý den píše šéf Boom Bandu Jirka Dvořák, jaký koncert už přeložili. Slovensko, to je na dlouho vyloučené kvůli zavřeným hranicím. Je to těžké období, ale musíme to všichni překonat. Najít v sobě sílu a optimismus, protože určitě bude líp. Nás se Štefanem mrzí, že nemáme šicí stroj a nemůžeme se aspoň naučit šít roušky, abychom mohli aspoň nějakým způsobem pomáhat. I když si myslím, že tím, že neustále telefonujeme s lidmi, s fanoušky, kteří si potřebují povídat, povzbudit, tak vlastně taky pomůžeme. Za ty telefony moc děkuji.

Jak vlastně teď vypadají vaše dny? Jaký máte řád?

Hana Zagorová: Nechodíme ven, jsme doma, to je nám ukrutně líto. A protože bychom se měli pohybovat v zájmu našeho zdraví, tak chodíme po bytě a měříme kroky. Já strašně Štefana zlobím, když mu připomínám: A už jsi dneska chodil? Počítáme to, abychom nachodili aspoň tři kilometry. Po bytě. To není zas taková legrace. Ale zaplaťpánbůh, že to děláme.

Co čtení knížek? Učení nových písniček?

Hana Zagorová: Mám-li být upřímná, tak na učení nových písniček zatím ještě moc nemám. Teď pomalinku začnu otevírat knížky a zkusím se soustředit na čtení. Ale zatím jsem asi moc přecitlivělá, trochu paralyzovaná. Posloucháme zprávy, i když už se snažíme ne tak často. Všímám si, že kultura naprosto vymizela ze zájmů nebo optiky lidí i veřejných činitelů. O ní se vůbec nemluví. Ale o práci přišli taky muzikanti, a to jsou všechno živitelé rodin. Technici, kteří staví jeviště… To není málo lidí a o těch se teď nemluví. Samozřejmě že to nejsou lidé v první linii, doktoři a sestry a lidé ze služeb, jich si nesmírně vážíme. A někdy nás mrzí, že takhle pomáhat nemůžeme. Bohužel to, co my děláme a umíme, tedy rozdávat lidem radost, posilovat je tím, taky dělat nemůžeme.

Štefan Margita: Když ses, Blanko, ptala na to, jak trávíme dny, tak občas taky využíváme videohovory. Aspoň tak vidím rodinu v Košicích. Můj brácha teď říkal docela vtipně: No co, ještě třikrát se dostaneme ven a budou Vánoce!

Hana Zagorová: Ježíši, to bych nestrašila! To není možné. Jsem optimista a věřím, že teď už se to všechno začne obracet k lepšímu a přestaneme být – kdybych teď měla být osobní – tou ohroženou skupinou kvůli našemu věku. A že se zase budeme moci všichni nadechnout, chodit do práce, sednout si do hospůdky a dát si třeba dvojku vína a třeba smažák… Popovídat si se sousedem. Na to se moc těším a věřím, že to není v nedohlednu, že se to zase brzy vrátí.

Hanko, ty tak přísným způsobem dodržuješ karanténu, přímo domácí izolaci, i kvůli svým zdravotním problémům, které tě trápí už od dob vysokoškolských studií?

Hana Zagorová: Je to tak. Nechci být zase tak osobní, abych si nějak přehnaně stěžovala, ale ano – nejsem zdravý člověk a je mi tolik, kolik mi je. Takže je i v mém zájmu, abych na to dávala pozor. Samozřejmě jsem musela vyloučit všechny prohlídky a kontroly, ale věřím, že všechno dobře dopadne! A že se zase všichni v dobrém shledáme na jevišti, budeme se smát na lidi a lidé se budou smát na nás. A budou mít chuť si poslechnout krásné písničky.

Řeknete si občas, že všechno zlé je k něčemu dobré? Že jste třeba tolik času spolu?

Štefan Margita: Ne. Jindy to člověka napadne, že něco nevyjde a že to tedy asi nemělo být. Ale tady v tomto případě mi to tak nepřipadá. S tím moc nesouhlasím. Já jsem věřící člověk, než jdu na jeviště, tak se pomodlím. Říká se: Pán Bůh nám pomůže. Ale proč Pán Bůh trestá ty nevinné lidi? Já v tom smysl nevidím.

Hana Zagorová: Já v tom taky žádný hlubší smysl nevidím. Kdybychom věřili na nějaké teorie, nějaké nesmysly… Ale ve chvíli, kdy nemůžeš žít normální život, tak je prostě strašná škoda toho času, který máš, a přitom nemůžeš udělat krásné a úspěšné věci.

Věřím, že brzy je uděláte. Držme nám všem palce!

Štefan Margita: Přesně tak!

Hana Zagorová: Jak tady teď mluvíme o sobě, tak jsme ani nepoděkovali všem těm lidem, kteří se o nás starají, všem těm zdravotníkům a službám a lidem, kteří nám prodávají potraviny, abychom neumřeli hlady, lidem, kteří jsou opravdu v první linii a jsou na ráně a kteří zasluhují takovou pochvalu jako nikdo jiný. Strašně moc si jich vážíme a těšíme se, až jim budeme moci zazpívat to, co mají rádi!

Štefan Margita: A já se, Blani, těším, až si sedneme a dáme si grappu.

A ty halušky, které jsi nám slíbil při natáčení.

Štefan Margita: A halušky, samozřejmě. Ty vám uvařím moc rád.

Hana Zagorová: Věřím, že brzy.

Podívejte se na upoutávku na narozeninový speciál pořadu Moje místa, který vysílá Televize Seznam dnes ve 20:55: