Článek
Milena Wilhelmová stojí před domem na rohu Vinohradské ulice, kousek od budovy Českého rozhlasu. Ukazuje své vnučce Sáře dveře, které jí v srpnu 1968 zachránily život.
„Tady jsme s dědou utíkali po chodníku. A tamhle na rohu stál nějaký ruský maník se samopalem. My jsme si ho hned nevšimli. Najednou po nás začal střílet. Naštěstí nám tady lidé otevřeli dveře a rychle vtáhli dovnitř,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá žena.
Ukazuje také, kudy jezdily tanky, jejichž rachot vzbudil celý dům kolem čtvrté hodiny ráno osudného 21. srpna 1968. A kde pak lidé bránící rozhlas převrátili autobus jako barikádu před okupanty. Právě tady na ulici, kde se odehrávalo největší drama a zemřelo 17 lidí, tehdy s manželem strávili celý den.
„Černá kronika”
Milena Wilhelmová má doma dodnes schovanou tlustou knihu, kterou si tenkrát nechal svázat její manžel pod názvem Černá kronika 1968.
„Jsou v ní fotografie z bojů před rozhlasem, které Arnošt pořídil. A pak také nejrůznější dobové dokumenty - různé letáky, projevy nebo novinové výstřižky. Ale i básničky a písničky, které tehdy byly docela oblíbenou formou protestu.“
Padesáté výročí srpnové invaze
Wilhelmová se ani po 50 letech s invazí „spřátelených armád“ nesmířila. Říká, že Rusové celé její generaci sebrali ty nejlepší roky života, mezi třicítkou a padesátkou.
„Ta nenávist ve mně zůstane do smrti. Ať jsou to Rusové nebo komunisti, já se s tím prostě nesrovnám. To z mozku nevymažete. Stačí, když třeba jedu autobusem a slyším ruštinu... Nemohu se přes to přenést. To se nedá zapomenout, to nejde odpustit.“
