Dobrovský & Šídlo: Zemanovy jaderné kufříky. Proč prezident válčí se zpravodajci?

Vztah lásky a nenávisti – tak se dá popsat příběh Miloše Zemana a jeho postoj k tajným službám. Jeho útoky na BIS nejsou nic nového. Zeman se zpravodajskými službami po léta válčí a zároveň je využívá a zneužívá. Jak to dělá a co ho k tomu vede?

Už jako opoziční lídr měl Zeman jednu zásadní obsesi. Většinou netázán, zdůrazňoval při každé vhodné příležitosti, koho nechá zavřít, až se dostane k moci. Ať už šlo o Viktora Koženého, další skutečné či smyšlené tuneláře nebo ředitelku mateřské školy s vysokým školným. Do Zemanova světa jako by vůbec nepatřila myšlenka, že na něco takového nemá premiér pravomoci.

Zeman okolo sebe dokázal vzbudit poprask, když v roce 1996 vyrukoval s informací, že agenti BIS sledují jeho matku. Nebyla to pravda. Brzy přišly závažnější kauzy. Vycházely z toho, že tehdejšímu předsedovi ČSSD připadalo normální začít pro svůj úspěch využívat podivné figury z galerky, které mu tam či onde vypomohly s naplněním jeho privátních složek se zpravodajskými a hlavně diskreditujícími materiály na politické soupeře. Ne že by v tom byl sám, ale de facto se tím nejvíc chlubil.

Se svým nejslavnějším kufříkem se Miloš Zeman vypravil v lednu 1997 i za Václavem Havlem. Sbírka dehonestujících dokumentů sice Václava Havla zaujala, ale nikoli svou informační kvalitou. Prezident tehdy s náznakem jízlivosti prohlásil v Hovorech z Lán, že materiály obratem předsedovi ČSSD vrátil, neboť se jedná o „jeho vlastnictví“. Jemu jako prezidentovi nepřísluší zkoumat pravost dokumentů, to že je na příslušných orgánech parlamentní kontroly jako komise pro BIS nebo výboru pro obranu a bezpečnost.

Co bylo ale nejdůležitější: Především z dokumentů nevyplývala pohádka, kterou Zeman šířil – totiž, že kvůli údajně nezákonné činnosti ministra Jana Rumla a dalších vysokých představitelů Ministerstva vnitra a zpravodajských služeb má Česká republika našlápnuto k policejnímu státu tím, že dochází ke sledování a diskreditaci opozičních politiků, tedy hlavně jeho, Miloše Zemana. Přehánění bylo vždycky jeho slabou stránkou.

Hrátky Miloše Zemana s tajnými službami a informacemi ovšem nepřestaly ani po jeho nástupu do premiérské a později prezidentské funkce. Extrémně třaskavou informaci pustil do oběhu ve Washingtonu v listopadu 2001. V krajně napjaté době po teroristických útocích na newyorská dvojčata zveřejnil v rozhovoru pro televizi CNN informaci, že atentátník z 11. září Muhammad Atta už dříve v Praze plánoval útok na tehdejší sídlo Rádia Svobodná Evropa.

Jak upozorňuje Jindřich Šídlo, šlo o typickou zemanovskou zprávu ve stylu „Rádia Jerevan“. Atta v Praze sice v roce 2000 skutečně byl, ale jeho plány na útok na budovu RFE byly čistá smyšlenka. A naopak jistý irácký diplomat se tu sešel s jistým pákistánským obchodníkem, který skutečně byl Attovi podobný, ale tím to také končilo. Jan Dobrovský k tomu dodává: Informace to byly sice falešné, ale mohly se stát jedním ze střípků do mozaiky důvodů, proč Američané následně zaútočili na Irák. Zahraniční zájmy prezidenta Zemana a jeho okolí jsou ovšem dnes zcela jinde, v Rusku a Číně.

U Miloše Zemana nejde jen o jeho osobu, ale hlavně o to, jakými lidmi se po léta obklopuje. Koho ze svých spolupracovníků a proč někdy podrží a jindy obětuje. Poučný je příběh Miroslava Šloufa, bývalého aparátčíka Socialistického svazu mládeže a dlouholetého komunistického funkcionáře okresní úrovně, který se po roce 1989 vypracoval v mocnou šedou eminenci. Výrazně pomohl Miloši Zemanovi ve volební kampani 1996 (autobus Zemák byl jeho nápad) a víc než patnáct let poté se stal hlavním architektem Zemanovy cesty na Hrad.

Co čert nechtěl, před prezidentskými volbami 2013 ovšem Zeman na Šloufa zanevřel, zřejmě proto, že vyplavaly podrobnosti o kontaktech jeho bývalého poradce (nejen) se zavražděným mafiánským bossem Františkem Mrázkem. Šlouf vypadl ze hry a na Hrad už novopečenou hlavu státu doprovodila dodnes bezpečnostními prověrkami nepolíbená dvojice - „ekonomický poradce“ Martin Nejedlý a kancléř Vratislav Mynář.

Excesy Zemanovy hradní sestavy jsou ovšem pro Česko daleko závažnější než dnes už téměř zapomenuté úlety bývalého premiéra a tvůrce porevolučního úspěchu sociální demokracie. Důvody, proč prezident trvale útočí na bezpečnostní služby vlastní země a v čí prospěch tak činí, si můžeme domyslet. Ale míra proniknutí lidí Hradu do útrob státu a jejich skutečné motivace by možná překonaly naše nejdivočejší představy.

Poslechněte si celý díl oblíbeného podcastu, tentokrát na téma politické naděje a politická zklamání, v přehrávači v úvodu článku.