Dobrovský & Šídlo: Deset tisíc hlasů a osudů této země

Autoři Podcastu Paměti národa se tentokrát sešli před publikem Letní filmové školy a pozvali na pódium vzácného hosta a oslavence. Je jím ředitel Post Bellum a spoluzakladatel Paměti národa Mikuláš Kroupa. Proč Post Bellum s přáteli před dvaceti lety založil?

Mít dobrý nápad, který vás chytne a obklopí vás nadšenými spolupracovníky? Ten nápad neustále rozvíjet a dokonce mít po letech jistotu, že o vaši práci je pořád zájem a váš úkol tím pádem zdaleka nekončí? Sen každého byznysmena. Ale Mikuláši Kroupovi se to povedlo v oblasti budování jedné neziskovky. V roce 2001 založil s několika přáteli sdružení Post Bellum, které si dalo za cíl zachytit a novinářsky zpracovat vzpomínky válečných veteránů, a ze kterého se o pár let později vyvinula audiovizuální sbírka Paměť národa.

Veteráni a estébáci

První nadšenci okolo Mikuláše Kroupy natáčeli převážně hrdiny druhé světové války a protikomunistického odboje. Postupně se ukazovalo, že bude stejně dobrodružné a smysluplné odkrývat i příběhy lidí, jejichž život občas připomínal horskou dráhu a vedle skvělých momentů přinesl i takové, na které by člověk raději zapomněl, třeba i proto, že se za ně stydí. Tedy příběhy lidí podobné životům většiny z nás. Post Bellum dnes vlastní i sbírku výpovědí bývalých agentů StB, tedy těch, kdo byli schopni sebereflexe. Získat takového respondenta je pochopitelně oříšek, a i když se to povede, bývá nutné ho případně konfrontovat s archivními prameny. Vždycky ale platí zásada, že redaktoři Paměti národa nejsou soudci ani vyšetřovatelé, jsou to lidé, kteří především zasazují každý příběh do kontextu.

I v gaunerovi najdeš kus člověka

Mikuláš Kroupa s oblibou uvádí příklad krvavého prokurátora z konce 40. a počátku 50. let Karla Vaše, k jehož „zářezům“ patřilo, že poslal na popraviště generála Heliodora Píku. Kroupa byl jedním z mála lidí, kterým dal Vaš rozhovor, novinářům se jinak systematicky vyhýbal. A přestože o padesátých letech nakonec lhal očekávatelným způsobem, jeho zkušenosti z válečných bojů a pobytů v sovětských lágrech možná odkryly v osobní historii této mimořádně temné figury jakési útržky lidskosti. Proto i tenhle rozhovor měl smysl, stejně jako tisíce dalších, které můžete najít na stránkách Paměti národa.

Za sousedem s mobilem v ruce

Dnes vytvořila Paměť národa třetí největší sbírku vzpomínek na uplynulé 20. století na světě. Je to už přes deset tisíc hlasů a osudů, které by jinak upadly do beznadějného zapomenutí. Tím to ale nekončí - Paměť národa má své výukové programy, muzeální aktivity, zakládá gymnázium, udílí své výroční ceny, vytváří televizní a rozhlasové dokumenty, dokonce můžete s Pamětí národa sportovat.

A jedním z nejzáslužnějších počinů je projekt Příběhy našich sousedů, který pomocí jednoduché výzvy - vezměte si své mobily a běžte točit pamětníky - probouzí ve studentech touhu poznat osudy těch, kdo se narodili před nimi a zažili divoké dvacáté století. A stejně tak se učí schopnosti tyto příběhy interpretovat a ověřovat si pamětnické výpovědi, protože jak víme, paměť bývá děravá, selektivní a idealistická.

A jak říká Mikuláš Kroupa: Pokud jde o letopočty 1938, 1948 a 1968, žáci a studenti si je po absolvování vzdělávacích programů pořádaných Pamětí národa přestávají většinou plést…

A o čem ještě bude v tomto díle podcastu Dobrovský & Šídlo řeč?

V debatě pořádané ve stanu Českého rozhlasu zazněla i řada podnětných otázek z publika, dotkli jsme se neuvěřitelných historek spjatých s ověřováním dávných výpovědí na StB, Jindřich Šídlo se podělí o zkušenost z dávné cesty za Aloisem Grebeníčkem a Jan Dobrovský se lehce rozčílí nad revizionistickými historiky.

Jak se ředitel Post Bellum a spoluzakladatel Paměti národa Mikuláš Kroupa dostal k obrovské databázi československých válečných veteránů? Co ho fascinovalo na výpovědích pamětníků? A proč jsou vyprávěné příběhy zdánlivě obyčejných lidí tou nejlepší vakcínou proti ztrátě paměti?

Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.