Dobrovský & Šídlo: Čtyři roky s vládou odborníků, parašutistů a multiministrů

Co všechno jsme zažili s vládou Andreje Babiše? Na co všechno jsme si zvykli? Vyměnil víc ministrů než Petr Nečas? Všechno, co potřebujete vědět před volbami a co jste možná už radši zapomněli.

Žába se pomalu vaří v hrnci. I tak lze popsat poslední čtyři roky České republiky s premiérem Andrejem Babišem v čele. Podcast Dobrovský & Šídlo tentokrát bilancuje také velmi nedávnou historii.

Nejde o nic menšího, než že jsme si zvykli na způsoby vládnutí a správy státu, které by za předbabišovských vlád prostě neprošly. Vzpomínáte na ministry Kocourka, Drobila nebo nedej bože JUDr. Jana Kalvodu, který odstoupil proto, že tehdy ten titul ještě neměl? Byla to jiná doba, jiná politická civilizace.

„Vždy jsem razil tezi, že politické skandály jsou kořením demokracie, protože vyřešení skandálu přináší poučení pro voliče do budoucna. To už přestává platit, všechno je ‚kampaň‘. U politiků už neplatí presumpce viny, tento princip od roku 2013 postupně mizí,“ připomíná Jan Dobrovský v podcastu.

Výsledkem Babišova vládnutí, podporovaného prezidentem Zemanem a extremistickou úderkou ve Sněmovně, je prostě chaos, přičemž ČSSD se nemůže z této éry vyvinit. Ať už prosadila cokoli, co považovala za důležité, náklady za to ve formě metastází babišismu do organismu státu a společnosti jsou prostě příliš velké.

„Babišova vláda přinesla několik prvenství. Měli jsme poprvé trestně stíhaného předsedu vlády. Poprvé měli komunisté přímý dosah na vládu. Poprvé se stal místopředsedou Sněmovny představitel komerčního rasismu Tomio Okamura. Poprvé jsme měli čtyři ministry zdravotnictví,“ vyjmenovává Jindřich Šídlo.

Chaos se stal novým státním řádem. Jeho průvodním jevem je mimo jiné otevřené pohrdání právem, což mimochodem v novém průzkumu Paměti národa vnímá jako velký problém výrazná skupina respondentů - o ztrátu života v právním státě se podle něj obává 42 % respondentů.

A tomu všemu vévodí neuvěřitelně drzá premiérova rétorika, kdy obviňuje menšinovou opozici ve Sněmovně z toho, že ona může za těch minimálně patnáct tisíc zbytečně mrtvých lidí. Jako zlatý hřeb přijede z Budapešti Viktor Orbán, poplácá českého premiéra po ramenou, nepustí do sálu nepohodlné novináře včetně těch zahraničních a ještě je ochoten tvrdit, že tu nedělá kampaň. Jsme zkrátka na jiné politické planetě než před sedmi nebo deseti lety.

Podobným rébusem popírajícím veškeré předchozí zvyklosti je způsob vybírání členů vlády pod Andrejem Babišem. Nejde jen o to, že například ministryně financí Schillerová se rozhodne si po třech letech vládního angažmá takzvaně „říct o mandát“ ve volbách, dobrá, lépe pozdě než nikdy. Málokdo z Babišových ministrů před vstupem do vlády napsal byť jediný článek o politice, o vedení státu, o vizi, kterou má moderní Česká republika mít. To, že Karel Havlíček dlouhodobě vede dvě ministerstva najednou, přičemž v tom jednom resortu se mu léto co léto srážejí vlaky, je příklad personálního i politického zoufalství.

Následkem je pak vládnutí ve stylu Pata a Mata, kteří běhají okolo prasklého vodovodu, ucpávají díry a létají s kyblíkem, aby pak stejně všechno skončilo destrukcí bytu jako takového. Takže se pak před volbami sbírají body na „dokončené“ rekonstrukci dálnice Praha–Brno nebo na podchodu pod Hlavním nádražím.

Ano, pár věcí by se podle Jana Dobrovského a Jindřicha Šídla našlo. Řekněme heslovitě – Dukovany, Vrbětice, ruští „diplomaté“, Sputnik. Mohlo to dopadnou hůř, ale podstatná je otázka, zda se v těchto případech zachoval Andrej Babiš principiálně sám od sebe nebo spíš pod tlakem okolností. Ale tyto věci dopadly tak, jak měly, a za to se sluší projevit respekt. Podivné však je, že právě tyto řídké úspěchy vlády premiér ve svých předvolebních diskusích prakticky nezmiňuje, jakoby k němu ani nepatřily.

Místo toho mává několika vytištěnými fotkami s Ivanem Bartošem, řve do kamer a do publika, neustále se naváží do svých soupeřů, a jeho prodávání vlastních úspěchů často budí posměch, ačkoliv by přece mělo být neprůstřelné. Nerespektování sebemenších pravidel diskuze pak bohužel způsobuje, že její úroveň sklouzává k diskuznímu wrestlingu. Nikdo už nikoho nejen neposlouchá, ale ani nemůže slyšet.

Poslechněte si celý díl podcastu v přehrávači v úvodu článku. Podcast Paměti národa získal nominaci v anketě Křišťálová Lupa 2021 v kategorii Podcast roku – hlasovat můžete zde.