Dobrovský & Šídlo: Chtějí Češi ve volbách vůbec změnu? A jak může vypadat?

Po osmi letech éry Miloše Zemana a Andreje Babiše si řada lidí v Česku přeje změnu. Ale co od té změny čekat? Jak by také mohla vypadat? A je vůbec pravděpodobné, že k ní po volbách dojde?

Zásadní změnou polistopadové české existence byl paradoxně už samotný nástup Andreje Babiše do politiky a příchod Miloše Zemana na Hrad. Se změnou stylu a mravů v politice a vlivem čím dál těsnějšího objetí státu s ekonomickými zájmy Andreje Babiše se u nás postupně vyvinulo cosi jako vedoucí úloha Agrofertu ve státě. Nával skandálů a rizik, kterým Česká republika kvůli tomu čelí, už připomíná jízdu slušně nadupaným SUV s přeřezanými brzdovými hadičkami.

A ta zeď se blíží. Svým způsobem už jsme do ní narazili, protože víc než třicet tisíc mrtvých jako – byť i jen částečně zaviněný – účet za neschopnost státu efektivně rozhodovat v krizové situaci se jinak prostě kvalifikovat nedá. Nebýt obětavosti zdravotníků a stále ještě velké odolnosti českého zdravotnictví, dopadli bychom ještě hůř. K tomu si připočítejme školy zavřené nejdéle v Evropě, neskutečný chaos v nařízeních spojených s epidemií nebo převážení pacientů v kritickém stavu vrtulníkem stovky kilometrů daleko jen proto, aby neutrpěla prestiž, ačkoliv německá nemocnice je za rohem.

Dalo by se samozřejmě pokračovat – máme premiéra, kterého možná už potřetí bude Sněmovna po volbách vydávat k trestnímu stíhání. Premiéra, jehož syn veřejně chce vypovídat o tom, jak ho otec raději odklidil na Rusy okupovaný Krym, aby se neprovalil podvod s Čapím hnízdem.

Všechno to jsou jevy a události, které by byly za bývalého „Palerma“ před Babišovou a Zemanovou érou nemožné, neproveditelné, nemyslitelné. A to přes všechny nectnosti všech předešlých polistopadových vládních garnitur.

Jenomže jako by z toho všeho nebyla odvaha vyvodit důsledek a nastupovala spíš strategie vytěsnění. Voličská paměť je u nás extrémně krátká a postoj k politice obecně často skeptický – něco ve stylu „oni by to ti druzí nezvládli líp“. Výsledek je ten, že se značná část voličů chystajících se k volbám sžila nebo smířila se stávajícími poměry a stávající vládnoucí politické garnituře bude ochotná svůj hlas dát znovu. Jenže pozor - na váhu padají i obavy a strach z budoucnosti, částečně zcela oprávněný a pochopitelný, se kterým umí markeťáci ANO výtečně pracovat.

„Bavme se o konkrétních věcech, které způsobují obavy ve společnosti. Green Deal, změna energetiky, nervozita z toho, zda se lidé dokážou přizpůsobit změnám a nakolik jim tyto změny ovlivní dosavadní život, zda se dokážou rekvalifikovat, jestli je nevymění roboti a budou moci dál dělat práci, kterou dělali – a tak dále. A tyto lidi nedokázaly opoziční koalice dostatečně přesvědčit o tom, že jsou tu i pro ně. Tedy alespoň pokud jde o předvolební průzkumy,“ říká Jan Dobrovský v podcastu.

„Říkáš, že lídři opozice jsou nevýrazní, ale s kým je máme srovnávat? Se Zemanem, který už dva roky prakticky nevylézá z lánského zámku, nebo s Babišem a všemi jeho problémy?“ oponuje mu Jindřich Šídlo.

Bezesporu se předvolební oponentura stávající vládě zatím odehrávala jakoby ve stavu únavy, v obavě nezakopnout o nějaký konfliktní balvan a nenatlouct si nos v nepravou chvíli. A tichá dohoda jako by zněla – nesmíme nikoho rozčílit. Zda se to vyplatilo, uvidíme brzy. V každém případě bychom měli myslet na jedno. Před volbami je potřeba číst programy, do hloubky se zamýšlet a neplést si volební urnu s odpadkovým košem.

Poslechněte si celý díl oblíbeného podcastu, tentokrát na téma politické naděje a politická zklamání, v přehrávači v úvodu článku.