Dobrovský & Šídlo: Česká média a konec starých časů

Ráno do trafiky a koupit si svůj oblíbený deník, pak ho v tramvaji pročíst. V kostce se seznámit s tím, co se včera stalo a pak mít pokoj až do večerních televizních zpráv, kde nás čekalo shrnutí celého dne. Tak vypadal poklidný život Čechů jako mediálních konzumentů před třiceti lety a v podstatě se po celá devadesátá léta nezměnil.

To všechno bez internetu, ale už poměrně rychle a pohotově. Česká žurnalistika počátkem 90. let začínala v podstatě od nuly, i když s několika dobrými předpoklady pro to, aby uspěla. Především tu bylo několik „mediálních domů“ komunistického režimu, které byly financovány z rozpočtu Socialistického svazu mládeže nebo přímo Komunistickou stranou Československa čili státem jako takovým. To se mělo brzy změnit – z vydávání novin se mělo stát podnikání, v němž ne všichni uspěli, ale třeba síť dosavadních předplatitelů byla pro zprivatizované subjekty velkou výhodou.

Vedle odlišným způsobem zprivatizovaných novin Mladá Fronta a Rudé právo tu byla periodika zcela nová – z revolučního Informačního servisu vznikl Respekt, na jaře 1990 se přihlásil také nový společenský časopis Reflex, neměli bychom zapomenout na první výhonky porevolučního bulváru (Expres a především obskurní Špígl). A vyskytly se i ambiciózní pokusy o vydávání nových deníků, jako byl třeba deník Prostor – designově elegantní noviny v takzvaném světovém formátu, které ale po svém startu v roce 1992 vydržely jen několik měsíců.

Nějakou dobu ještě přežily i noviny spojené s loutkovými stranami Národní fronty, tedy Lidová demokracie, Svobodné slovo nebo odborářský deník Práce. A po své samizdatové éře byl u nás obnoven i slavný meziválečný deník Lidové noviny, čehož se účastnil i jeden z protagonistů našeho podcastu Jan Dobrovský.

Všichni se všechno učili za pochodu. Jindřich Šídlo vzpomíná, že když začínal jako redakční elév v dalším novém periodiku Český deník v tehdy sotva dostavěné budově (původně ještě pro potřeby Rudého práva) na Florenci, jeho prvním úkolem bylo roznášet po redaktorech útržky z dálnopisů a přijímat fotky z ČTK potrubní poštou (!). Nic takového jako internet nebo veřejné elektronické databáze u nás začátkem 90. let samozřejmě neexistovalo a pro každý výpis z obchodního rejstříku se muselo pěkně pěšky.

Staré časy měly ale svůj půvab – vůně rotaček a honička s uzávěrkou v tiskárně a přechod z psacích strojů na první obstarožní počítače, to všechno se ve srovnání s dobou sociálních sítí a čtyřiadvacetihodinového zpravodajství jeví tak trochu jako idyla.

Do médií se jako nadšená vlna nahrnula mladá generace pohlcená polistopadovým étosem budování demokracie a kapitalismu. Tito mladí muži a ženy se učili hodně sami od sebe nebo také od některých starších novinářských matadorů, kteří se vrátili do redakcí po nucené normalizační pauze. Chyběla ovšem střední generace, protože ti, kdo působili v médiích před listopadem 1989, se svým psaním často natolik zdiskreditovali, že o jejich zkušenosti nebylo moc co stát.

Devadesátá léta byla unikátní a samozřejmě musela skončit. Mentálně už tím, že po roce 1996 se uzavřelo období jistého hájení polistopadové politické reprezentace. Velký předěl znamenal start Televize Nova v roce 1994, její úspěch se všemi kontroverzními momenty pak ovlivnil mediální, ale i politickou scénu druhé poloviny 90. let. A samostatnou kapitolou byl vztah novinářů a politiků – byla to ještě doba, kdy se tyto dvě profese navzájem nejen potřebovaly, ale do značné míry i respektovaly, a kdy postavení novináře bylo z hlediska společenské hierarchie ještě na poměrně vysokých příčkách.

S nadhledem, věcně, zasvěceně a s dávkou nezbytné sebeironie budou o tom všem mluvit Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo v dalším díle Podcastu Paměti národa. Poslechněte si ho v přehrávači v úvodu článku.