Do vězení šla za vraždu tyranského manžela. Pandemie ji osvobodila

Jednoho čtvrtečního květnového rána vyrazila Foroozan na venkovní trhy. Poprvé po šesti letech, tři dny po propuštění z ženské věznice, vkročila do ulic Herátu, hlavního města stejnojmenné afghánské provincie.

Jak se prodírala masou lidí, zatočila se jí hlava. „Svět nebyl takový, jak jsem si ho představovala. Za zdmi věznice se mi zdálo, že venku je to jako v nebi. Každý, koho propustí, se tam dostane,“ popisuje svou naivní představu. Nakonec to bylo jiné. Cizí a strašidelné.

„Měla jsem pocit, že na mě každý zírá. Že si na mě ukazují prstem, jako kdyby věděli, že jsem vražedkyně. Ale bylo to jen v mé hlavě,“ líčí svou zkušenost.

Foroozan byla v 10. třídě, tedy asi v polovině střední školy, když jí rodina vybrala o 25 let staršího manžela. Šlo o velmi násilného muže. Manželovy fyzické a slovní útoky snášela dlouhých patnáct let. Vše se změnilo, když se místo ní obrátil na jednu z jejich dcer. Foroozan vzala lopatu a manžela s ní umlátila k smrti. Když se sama přihlásila policii, byl to její dvanáctiletý syn Maqsood, kdo se za ní postavil. Policistům řekl, že matce s vraždou pomohl.

Ženu pak odsoudili k deseti letům vězení. Maqsood musel do polepšovny a její dvě dcery, devítiletá Mozhdah a sedmiletá Mahtab, šly do náhradního, bezpečného domova, který byl skrytý před pomstychtivou rodinou zavražděného otce.

Foroozan je jednou z dvaceti žen, které byly usvědčeny z vraždy svého manžela. Většina z nich se k činu uchýlila jen proto, že chtěly ochránit samy sebe nebo své děti. I přesto jim byly uloženy vysoké tresty s malou šancí na předčasné propuštění. Fotografka Kiana Hayeriová, která Foroozanin příběh sepsala pro deník The New York Times, pověstné vězení sama navštívila. „Většina z nich mi řekla, že se tam cítí bezpečněji než ve svých vlastních domovech,“ píše.

Afghánský prezident Ašraf Ghaní nakonec nečekaně vyhlásil předčasné propuštění tisíců trestanců, a to kvůli právě probíhající pandemii koronaviru. Většina z vybraných vězňů byli mladiství, nemocní a také ženy.

V herátské ženské věznici bylo mnohým z nich oznámeno, ať si sbalí své věci a jdou čekat na nádvoří. Po mnoha hodinách na slunci a několika málo propuštěných se brány věznice nečekaně uzavřely. „Nikdo další dnes domů nepůjde. Stala se chyba,“ oznámila zbývajícím ženám, včetně Foroozan, ředitelka kárného zařízení Aalia Aziziová. Nevěděla jaká, ale instrukce zněly jasně.

Další den vypukl chaos. Skupina trestankyň se pokusila rozbít vchod do věznice, vysklila několik oken a zapálila dětské hřiště. Několik žen muselo být hospitalizováno poté, co na protest spolykaly sklo nebo se rovnou pokusily o sebevraždu. Další začaly držet hladovku.

Afghánská vláda nakonec musela zareagovat a nabídla ženám netradiční dohodu. Pokud chtějí ven, mohou odkoupit zbytek svého trestu, a to v případě, že jim žádost schválí vybraný prokurátor. Foroozan neváhala a vykoupila si svou svobodu nazpět. Přišlo ji to na něco málo přes 1000 dolarů, tedy zhruba 23 tisíc korun, které jí zapůjčili její příbuzní.

„Díky koronaviru jsem dostala druhou šanci,“ říká teď žena. „Dostala jsem se z vězení dřív. Mohu začít nový život s dcerami po boku.“ Mozhdah a Mahtab, kterým je teď 15 a 13 let, vylíčily poslední dva měsíce jako nejtěžší z celého období, které musely strávit bez své matky. „Během karantény nám povolili jenom jeden telefonát za celý měsíc. Nemohly jsme do školy, na návštěvu za babičkou ani za matkou. Také nás uvěznily,“ popsala plačící Mahtab.

Teď jsou konečně spolu, ale jejich budoucnost je nejistá. V silně patriarchálním Afghánistánu zdevastoval ekonomiku koronavirus. Ve vězení měla Foroozan práci. Živila se jako švadlena. V Herátu je teď prakticky bez šance si nové zaměstnání najít. Přišly o něj miliony Afghánců.

Poslední peníze použila k tomu, aby ze země dostala svého syna, a ochránila ho tak před pomstou ze strany manželových příbuzných. Hranice překročil za pomoci pašeráka, zbytek cesty do Německa ušel pěšky. Tamní úřady však nedávno zamítly jeho žádost o azyl. Pokud neuspěje s odvoláním, musí se vrátit do Afghánistánu.

Foroozan se sice může konečně svobodně nadechnout, ale její radost často kalí temné myšlenky. Kromě starosti o syna ji trápí i budoucnost jí samotné a především jejích dcer.

Když se jí Mahtab zeptá, jestli si může skočit pro zmrzlinu, Foroozan je opatrná. „Vezmi si roušku a buď rychlá,“ říká jí. Chrání své dítě před virem, ale i před pomstychtivou rodinou a hrozbami patriarchální společnosti, která může být vůči jejím dcerám nemilosrdná. Sleduje Mahtab, jak odchází, a potichu poznamená. „Ve vězení jsem měla jediný problém. Teď jich mám tisíce.“