Článek
„Zátěž intenzivní péče osm nebo devět pacientů nám tehdy připadala extrémní. Při zátěži, kterou vnímáme někdy od konce října, vzpomínáme na relativní lehkost loňského března,“ přiznává Dagmar Uhlíková, lékařská ředitelka karlovarské krajské nemocnice.
Tehdy na jednotce intenzivní péče o nové nemoci moc nevěděli. Tak zkoušeli léčit i pacienty, u kterých dnes vědí, že to nemá moc cenu.
„Náš motiv léčby prvních pacientů byl medicínsko-etický. Měli jsme prázdno, věděli jsme o nové chorobě, nechtěli jsme diskvalifikovat první nemocné. Tedy ty, kteří splňovali obecná kritéria léčby intenzivně nemocných pacientů. Ten první byl – dodnes si na něj vzpomínám – velmi silný muž, úctyhodný, který ve svých 85 letech sekal dřevo. Žil v kruhu rodiny a netrpěl závažnými doprovodnými chorobami. Čili jsme do toho šli,“ říká Robert Janda, vedoucí lékař karlovarské JIP. Jeho tým tehdy přesně nevěděl, pro koho je jaká „léčba“ účinná.
„Neuspěli jsme,“ dodává Janda. Po měsíci na plicním ventilátoru bylo u pacienta nulové zlepšení. Podle lékařů je to v tu chvíli trápení pacienta, místo jeho léčby. Přešli tak na paliativní péči.
Dnes už pečlivě zvažují, koho na ventilátor připojit. „Padesátiletí nebo pětapadesátiletí, šedesátiletí mají nižší úmrtnost. Přesto stále bohužel platí, že u těch, které napojíme na dýchací přístroj, úmrtnost může dosahovat až 50 procent. U těch mladších.“
V intenzivní péči je také důležitý výsledek přežití. Kvalita života, kterou pak pacienti prožívají. „Já bych chtěla, aby moji rodiče přežili tak, že se vrátí domů. Já neberu jako přežití, že jsou ve vigilním kómatu někde tracheostovaní na následné péči,“ vysvětluje doktorka Uhlíková, která kromě práce v nemocnici působí jako krajská koordinátorka intenzivní péče. V posledních měsících organizovala převozy sanitkami a vrtulníky z plných nemocnic v okolí.
Do hodiny zemřel
Nyní v pandemii doktor Janda několikrát za den rozhoduje, zda pacienta k sobě na oddělení přijme, nebo ne. Zda pro něj bude jednotka intenzivní péče přínosem. Dřív dělal podobné rozhodnutí třeba jednou za den. Nyní několikrát. Den před návštěvou Televize Seznam zažil citlivý okamžik, který ho překvapil.
„Přijímali jsme nemocného, po takhle těžkém rozhodování. U čtyř jiných jsem rozhodl o jejich nepřijetí na JIP během třeba šesti hodin – v pětisetlůžkové nemocnici. Převezli jsme ho, přijali a on do hodiny od napojení na dýchací přístroj zemřel. Neboli jednoznačně špatně. To je signál – to časné úmrtí po přijetí nemocného do intenzivní péče – buď o tom, že jsem rozhodl špatně, že byl tak těžce nemocný, že nemohl profitovat z JIP, nebo, což je relativně vzácnější situace, že tíže jeho onemocnění nebyla poznána,“ popisuje Robert Janda.
Šlo o dvaasedmdesátiletého muže, který měl kromě covidu-19 jen vysoký tlak a na standardním oddělení komplikující infekci. Zemřel na ventilátoru na selhání srdce.
„Krátce jsme ho resuscitovali a rozhodli o ukončení terapie. Do hodiny od přijetí. A řada sestřiček měla slzy v očích. Což tedy musím říct, že mě to překvapilo. Já jsem jinak poměrně tvrdý člověk, překvapilo mě to. Rozhodně to nebylo proto, že by cítily, že ta věc byla marná. Spíš jsem měl pocit, že toho mají vnitřně už dost. Myslíte si, že jsme anetičtí, že je člověk necitlivý, že vás to semele. Tohle je signál, že tým ještě drží pohromadě emočně a že se to nevytratilo.“
