Článek
Velká klimatická konference v roce 2015 se konala v Paříži, smogem postiženém městě. Země OSN se na ní dohodly, že synchronizují boj proti klimatickým změnám. Určily si hranici 1,5 stupně Celsia jako hranici nárůstu průměrné teploty oproti době průmyslové revoluce, kterou státy nesmí překonat. Zavázaly se také k nízkoemisnímu rozvoji hospodářství.
Dohoda nevznikla z čistého nebe. V Paříži byl jedním z hlavních úkolů navázat na dohodu z roku 1997 z Kjóta. Tam se země zavázaly ke snížení emisí skleníkových plynů o 5,2 %. V platnost ale vstoupilo až v roce 2004, dohodu totiž muselo podepsat 55 zemí. Stejný počet byl potřeba i v roce 2016 v Paříži. Novou dohodu nakonec podepsalo 195 zemí.
„Pařížská dohoda podkope naši ekonomiku,” prohlásil na začátku července 2017 prezident Trump v pořadu stanice Fox News. V úřadě byl tehdy přibližně půl roku. Přestože by se mohlo zdát, že Donald Trump bojoval proti Pařížské dohodě proto, aby se vymezil vůči svému předchůdci Baracku Obamovi. Současný americký prezident však zůstal s názorem konzistentní.
V říjnu tohoto roku Donald Trump potvrdil, co slíbil, a utvrdil americké občany i politickou reprezentaci, že to s odchodem od pařížské úmluvy myslí vážně. V pondělí 4. listopadu může oficiálně zahájit celý proces.
Proces vyvázání se ze smlouvy trvá rok, neboť podle článku úmluvy může země odstoupit čtyři roky poté, co dohoda vstoupila v platnost. To vychází na 4. listopadu 2020. Pouhý den po prezidentských volbách v USA. Poslední fáze odstoupení se tak teoreticky může týkat i nového obyvatele oválné pracovny.
U Pařížské klimatické dohody však nejde pouze o účast Spojených států. Díky tomu, že smlouvu ratifikovalo dostatečné množství zemí, i po americkém odchodu dohoda bude platit dál. V mnoha zaangažovaných zemích však dochází k častému nedodržování domluvených článků.
Podle údajů Climate Action Tracker a časopisu National Geographic emise skleníkových plynů od roku 2015, kdy se země sešly v Paříži, ještě rostou. Poslední čtyři roky byly také vůbec teplotně nejteplejší v historii měření. Data také ukazují, v kterým zemích dochází ke změnám za účelem plnění dohody a které státy se naopak „ani nesnaží”.
Které státy na dohodu dbají a které naopak?
Žebříček zemí, které Pařížskou klimatickou dohodu dodržují nejúspěšněji, tvoří Maroko a Gambie. Oběma zemím se podařilo schválit strategii na snižování emisí skleníkových plynů. Obě se také udržely pod limitem oteplování o 1,5 stupně Celsia. V Maroku se to daří například kvůli obrovské koncentraci panelů solární energie, pokrývá plochu o velikosti 3 500 fotbalových hřišť. V Gambii se zase povedlo obnovit asi 10 tisíc hektarů lesů a zeleného porostu.
Dalšími zeměmi, které platí za lídry obnovitelné energie, jsou Indie, Kostarika nebo země Evropské unie. Norsko sice nepatří mezi zástupce těch nejúspěšnějších bojovníků s klimatem, ovšem tamní politici už si odhlasovali novou legislativu, podle níž by se měly emise snížit až o 95 % oproti devadesátým letům minulého století.
Podobně je na tom Čína, která se snaží jít naproti článkům Pařížské dohody. Čínou určené strategie jsou však podle odborníků neslučitelné s limitem 1,5 stupně Celsia i se snížením emisí. Proti tomu stojí například Velká Británie, které se naopak podařilo od roku 1990 snížit emise o 44 %, britská vláda navíc vyhlásila klimatickou pohotovost.
National Geographic a Climate Action Tracker daly dohromady i seznam zemí, kde se body pařížské úmluvy téměř nebo vůbec nedodržují. Na její špici dominuje Rusko, to patří mezi 4 největší producenty skleníkových plynů na světě. K dohodě se přidalo až v září tohoto roku.
Na chvostu se drží i Saúdská Arábie, přestože i tam vláda schválila dlouhodobou strategii v boji se skleníkovými plyny. Turecko je zase jedinou zemí G20, která se k Pařížské klimatické dohodě vůbec nepřidala.
