Dnes triatlonista Petr Kopfstein pořád věří ve velké vzdušné vítězství

Akrobatický pilot Petr Kopfstein už má za sebou i prvního polovičního Ironmana. Zároveň čeká, zda bude moci brzy naskočit do seriálu akrobatických závodů pod patronátem saúdské královské rodiny.

Jak jste se dostal k triatlonu?

V Karlových Varech jsem se v rámci fyzické přípravy na létání asi před dvěma roky seznámil s triatlonovou legendou Honzou Kubíčkem. A on mne přitáhl k závodům. Loni jsem poprvé absolvoval City triatlon v Karlových Varech, letos podruhé, a v říjnu jsem si dal i polovičního Ironmana v Portugalsku.

Díval jsem se na výsledky, 6:31 to není napoprvé špatné. Jaké to bylo?

Konalo se to v Cascais kousek od Lisabonu v krásném prostředí. Plavání bylo v moři, bylo to úžasné. Plaval jsem za 40 min, 90 km na kole ujel za 3:10, ale v půlmaratonu na 21 km jsem pak dostal křeče a trochu jsem zvolnil. Jsem si jistý, že bych to dal rychleji, ale nakonec jsem rád, jak to dopadlo. Taky jsem napoprvé nevěděl přesně, jak si rozvrhnout síly. Ale o čas mi vůbec nešlo, chtěl jsem to prostě absolvovat.

Co vám to dalo?

Nejsem žádný triatlonista, ale ten sport je zajímavý. Mě na tom baví, že si saháte hluboko do nekomfortní zóny. Já nikdy neplaval ani neběhal, neabsolvoval jsem ani nějaký zvlášť intenzivní trénink. Neměl jsem v tom super systém. Chtěl jsem jen, aby to bylo pestré a příjemné. Hodně mi pomohl Honza Kubíček.

Zjevně vás to chytlo…

Totálně jsem tomu propadl. Byl to tak silný zážitek, že jsem se hned po Portugalsku přihlásil na další dva půl Ironmany v roce 2022 – jeden v Lucembursku a druhý takový polohorský v rakouském v Zell am See. Nejde mi o výsledek, ale o zážitek. Líbí se mi ta cesta, ne až tolik cíl, vlastně cíl žádný nemám. Když však nakonec probíháte cílovou branou, zažíváte nepopsatelnou atmosféru.

Měl jste kromě křečí nějaké opravdové krize?

Asi ani ne. Ale to víte, šest hodin je šest hodin, navíc v tom portugalském teple. Musíte být opatrný, abyste neudělal nějakou chybu. A stejně ji uděláte. Jedl jsem solné tablety, měl jsem dobré informace, běžel jsem v běžeckých botách o dvě čísla větších, vysypal je pudrem, namazal se vazelínou, abych se při běhu po plavání ve slané vodě neodřel. A stejně jsem se odřel. Doteď mám sedřený krk, asi jsem se namazal málo.

Co je na tom nejtěžší?

Fyzicky jsem byl celkem ok, ale nejtěžší je to mít správně nastavené v hlavě. Také vydržet dlouhou přípravu – takřka denní trénink, brzké vstávání do bazénu. Dost se i bojím jezdit na kole po silnici, takže jsem většinu tréninku absolvoval doma na trenažeru. Otužoval jsem se plaváním v rybníce…

Když jste dal polovičního Ironmana, nepomýšlíte teď na celého?

Když jsem to doběhl, byl jsem rád, že jsem šel jen půlku. Za dva dny jsem ale už o tom začal uvažovat. Dám si v příštím roce ještě ty dvě půlky a pak možná zkusím velký. Ale pozor, on není dvakrát těžší, je mnohonásobně těžší, to si plně uvědomuji.

Podobá se triatlon alespoň v něčem létání? Může člověk využít nějaké zkušenosti z akrobacie, nebo je fajn, že to je právě úplně jiné?

To je otázka. Závody v letadle jsou spíše takový sprint, kde musím odevzdat úplně všechno během jedné minuty. Musím ale být v dobré fyzické kondici, takže triatlon je dobrá příprava. K tomu posilovna, v zimě běžky, snažím se těch sportů dělat víc. Díky triatlonu jsem shodil čtyři kila, a to se při létání také projeví.

Je pro vás triatlon intermezzem, než znovu skočíte do letadla?

Potřeboval jsem nějakou výzvu, vždy to byl můj sen a chtěl jsem mít i dobrou kondici. Vše se nakonec i kvůli covidu a správným lidem kolem mne propojilo. I kdyby se dnes seriál air race obnovil, tak bych chtěl v triatlonu na amatérské úrovni pokračovat.

Je nepsaným tajemstvím, že pokračování leteckého akrobatického seriálu se chystá a dokonce na více frontách, ale hlavně asi v Saúdské Arábii. Jakou bude mít podobu a kdy začne?

Rozhodl jsem se pro saúdskou větev – zájem a peníze tam jsou a vypadá to realisticky. Jen se start posouvá zatím na rok 2022, ale pořád ještě nemáme přesný termín. Důležité je, aby se projekt nejen nastartoval, ale aby i nějakou dobu vydržel.

Kdo za tím saúdským podnikem stojí?

Bývalí manažeři Red Bullu napojení na královskou saúdskou rodinu. Plánují nejdříve pilotní projekt, a když dopadne, mělo by následovat dalších pět závodů. Vše by se mělo konat v oblasti saúdskoarabského přímořského letoviska Rabigh.

Myslím, že potenciál to má. Finanční a politická podpora v této zóně bude větší než jinde na světě, oni chtějí ukázat světu, že jsou velmoc, s níž je třeba počítat.

Jak se udržujete v letecké kondici?

Mám dvě letadla a musím s nimi být ideálně co nejčastěji ve vzduchu. S každým se snažím létat minimálně jednou týdně nebo ideálně častěji.

K čemu máte letadla dvě, jak se liší?

Mám americký Edge 540 V3 a německý Extra 330 SC. Vycházejí ze stejného základu, ale jsou hodně přizpůsobené na činnost, na kterou byly zkonstruovány. První je používáno na závody „air race“ mezi pylony, druhé na akrobatickou air show na letecké dny. První létá na čas, musí být lehčí, subtilnější, řešíte tam každou hranku, aby bylo co nejrychlejší, aerodynamicky co nejčistší. Důležitý je každý kilogram, když vezu 10 kilo navíc, tak je to v přetížení 100 kilo. Má kratší podvozkové nohy, výkonnější motor, menší kabinu, z níž není tak dobře vidět.

V akrobacii naopak potřebujete větší výhled a přehled, tam se letadlo víc točí a dělá kotrmelce. Nemusí být až tak rychlé, neřešíte každé kilo.

Co je náročnější?

Těžko říct. Air show je náročnější technicky, v air race jste zase mnohem blíže zemi, a to je velmi významný faktor. V 15 metrech nad zemí nesmíte udělat sebemenší chybu.

A co je pro vás víc, akrobacie nebo air race mezi pylony?

Pro mne určitě titul v air race. Zatím jsem byl jednou druhý v japonské Chibě a pátý celkově. Pevně věřím, že náš tým dostane ještě šanci se poprat o přední pozice v novém seriálu.

Stala se při závodech air race někdy nějaká nehoda?

Kdysi se stala, jeden Brazilec skončil ve vodě, ale během minuty u něj byli záchranáři, vytáhli ho a přežil bez úhony. Od té doby se nestalo nic, jen nějaké marginálie. Někdy to nebylo snadné. Přistávali jsme na molech, na úzkých pásech ve městě nebo na krátké asfaltové dráze uprostřed závodních okruhů. Je až s podivem, že se nic nestalo. Svědčí to i o tom, že Red Bull vybíral piloty velmi pečlivě.

Před každým závodem, i když jeden let trvá jen minutu, jsme také řešili každou maličkost. Každý náklon křídla, odkud bude foukat, co se změní, když se vítr otočí. To se pak celá trať posouvá do jiné dimenze. Každý měl také svůj simulátor, takže jsem díky tomu trávil v trati hodiny a hodiny. Mohl jsem nasimulovat vítr, jak svítí slunce. Použití simulátoru určitě posunulo air race do jiné bezpečnostní dimenze, piloti si mohli hodně věcí vyzkoušet předem. A navíc to ušetřilo hodně peněz na provozu letadel.

Jaké máte vy jako piloti zázemí?

Každý tým má svého manažera, leteckého mechanika, taktika a jeden člen měl na starosti komunikaci s médii a sociální sítě. Letadla potřebují servis každých 25 letových hodin a během závodního víkendu se na letadle vlastně pracuje nepřetržitě.

Pětadvacet hodin dnes nalétám s jedním letadlem za rok, dříve to bylo i třeba 70 hodin. Občas děláme i dlouhé přelety. Jednou jsem letěl z Indianapolisu do Los Angeles nebo z portugalského Porta až do Čech, tyto dlouhé přelety teď bez závodů nejsou moc běžné.

Kdy jste přišel na to, že budete pilotem?

Jako kluk jsem chtěl létat moc, ale nikdo v rodině nelétal a rodiče s tím ze začátku moc nesouhlasili. Až jsem jednou, asi ve 22 letech, přišel na letiště v Karlových Varech, abych s létáním začal. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na místního guru, akrobatického trenéra Jiřího Durase. Hned jsem pochopil, že akrobacie je něco, čemu bych se chtěl dále věnovat a uchvátilo mě to. Snažil jsem se létat co nejvíce a postupoval jsem z kategorie do kategorie (Petr Kopfstein se postupně se stal mistrem České republiky ve všech kategoriích, pozn. red.). Tahle cesta mě prostě neskutečně baví.