Článek
S tím, že krize, která zasáhla po koronaviru ekonomiku, může vyvolat nové dluhové problémy a že ke „starodlužníkům“ (lidem, co měli dluhy už před ní) přibudou nyní „novodlužníci“, souhlasí i advokát Tomáš Sokol.
Muž, který v mnoha soudních sporech hájí věřitele a sám v minulosti řešil spory mezi věřiteli a dlužníky jako rozhodce (tato praxe byla u spotřebitelských dluhů na konci roku 2016 zakázaná), však přesto trvá na tom, že posílená ochrana dlužníků připomíná spíše návrat k socialismu.
Souhlasíte s tím, že hrozí nová vlna zadlužení?
To se zdá být dost pravděpodobné. Ale z hlediska toho, jak bude probíhat exekuce, to pro mě není vůbec kritické. Protože bych očekával, že lidé, kteří se dostanou do potíží, půjdou za tím, komu dluží, a řeknou, že nemají peníze a budou se chtít nějak domluvit. To znamená, že podstatná část dluhových situací by se dala řešit uznáním dluhu a prodloužením splátek a tak dále.
Takže dlužníci se mají pokoušet vyjednat si něco podobného, jako nařídil stát takzvaným moratoriem, tedy možností požádat o odklad splátek?
Prostě říkám, že i věřitel má nějaké svoje ekonomické povinnosti. Není to jen otázka buržoazní lačnosti po penězích, jak to někteří stavějí, ale je to otázka jeho zákonné povinnosti. Pokud například vlastní dům a pronajímá ho, nemá jinou možnost, nemůže odpouštět. Má právo dluhy prodlužovat, ale nemá možnost je v zásadě prominout.
Takže ano, vzniknou případy, které půjdou k soudu, a záleží na dlužníkovi, jak se k tomu postaví. Pokud u soudu prokáže, že přišel o živnost nebo zaměstnání, soud ve zdrcující většině případů rozhodne, že to bude ve splátkách. Příval „novodlužníků“ by z hlediska exekucí nemusel být tak velký, pokud se budou chovat racionálně. Ale pokud se nechovají racionálně, je to podobné, jako když vběhnete na červenou do křižovatky. Nemůžete vyčítat autu, že vás zajede.
Před pravděpodobnou další dluhovou vlnou tedy podle vás není vhodný čas zamyslet se, jak lze zlepšit exekuční systém nebo vymáhání peněz v Česku?
Já s tím nesouhlasím, protože poznatky o tom, že by systém nefungoval proti „starodlužníkům“ neexistují. Ten systém fungoval dobře. Žádné racionální argumenty nebyly doposud předložené. Ať už teritorialita, nebo požadavek na jednoho exekutora vůči jednomu dlužníkovi. Ale tento požadavek by se dal nějakým způsobem akceptovat.
Oproti tomu, co bylo předtím, než byli uzákonění exekutoři a právo bylo absolutně nevymahatelné, je to fantastický systém, který neuvěřitelně funguje. A tvrdím, že ke změnám fungujícího systému by se mělo přistupovat jen tehdy, pokud je diagnostikována zcela evidentní systémová vada. Já ji nevidím.
Je to jejich problém
V průměru má jeden dlužník téměř šest exekucí. To podle vás není problém a systémová vada?
No, dobře a co s tím? To nevyřeší teritorialita, to nevyřeší to, že by místo dvou exekutorů vymáhal dluhy jeden. To, že mají dlužníci tolik exekucí, je jejich problém a někdo je bude nadále vymáhat.
Není ten problém v tom, že se zadluženým lidem dál půjčují peníze? A že je další půjčka relativně snadná?
V zásadě ano. Otázka je, co by mělo být alternativou? Že to bude obtížné? Kdo to bude prověřovat? Pamatuji dobu, kdy člověk musel prodělat martyrium kvůli novomanželské půjčce. Všelijaké výslechy a musel mít dva ručitele, aby dostal všehovšudy deset tisíc korun na automatickou pračku. Bylo to svým způsobem ponižující a charakteristické pro socialismus. Ale asi bylo méně těch, kteří se dostali do dluhů. Jasně, že můžeme uvažovat, že zavedeme podobný systém, ale už to nebude systém svobodné společnosti.
V jakém smyslu?
Přece se předpokládá, že je člověk svobodný nejen v tom, co dělá, ale že musí nést důsledky svých svobodných jednání. Jestliže si někdo vyrobí šest dluhů, musí je také splácet. A dodávám, že s největší pravděpodobností je vyrobil tak, že spáchal trestný čin podvodu, k tomu se v zásadě jinak dopracovat nemůže. Může se dopracovat k jednomu, možná ke dvěma dluhům. Někomu dlužím a těžce onemocním a současně dlužním majiteli bytu. A to je asi tak všechno. Viděl jsem lidi, kteří jak se říká, vytloukají klín klínem, půjčují si na placení splátek. Co s tím dělat? Dát lidi na řetěz a vést nějakou statistiku? Asi by šlo udělat centrální evidenci, kde by byl každý dluh evidovaný. Běžte se ale zeptat, jak by se to líbilo Úřadu na ochranu osobních údajů. Ani trochu by se jim to nelíbilo.
Takový jednotný registr dluhů, kde by se poskytovatelé, ale i sami dlužníci dozvěděli, kolik dluží peněz, by podle vás ohrožoval ochranu osobních údajů?
Samozřejmě, že by to ohrožovalo ochranu osobních údajů. Byl by to svým způsobem klasický socialismus. Byl by to úplně veřejný seznam.
Insolvence ano, pilovat zuby exekutorům ne
Na lidi, kteří mají hned několik dluhů, ve finále doplácíme všichni, protože se dostávají do šedé zóny - hledají si takovou práci, aby na to věřitelé nepřišli. Je to pro vás problém?
To je pravda a o tom se nedá diskutovat. Jakýmsi racionálním řešením je mechanismus oddlužení, ale ne upilování zubů exekutorovi. Není možné otupovat vykonatelnost práva, protože někteří lidé se dostávají do problémů. Buď se rozhodneme, že z politických důvodů ty lidi oddlužíme a současně někoho jiného připravíme o majetek. Mohou to být ti, o kterých si řekneme, že mají tlustý zadek – banky a další subjekty. Ale v řadě případů jsou to fyzické osoby – jsou to živnostníci, kteří někomu opravili střechu a v insolvenci dostanou místo deseti tisíc korun jen tři tisíce. Ale to jsme v jiném problému. Jen říkám, že to hauzírování, že musíme někomu pomoct, protože se ocitá v šedé zóně, má racionální základ, ale nevidí tu druhou stranu, že to musí někdo zaplatit. A není to stát - ten jen řekne, že věřitel přijde o část peněz. To mi nepřipadá spravedlivé. Ale uznávám, že je to jediné řešení, které přichází v úvahu.
Obecně: pokud se někdo živí tím, že půjčuje peníze, není rizikem tohoto podnikání, že je nedostane pokaždé zpět? Podobně jako například investor, který investuje svoje peníze?
Samozřejmě, že je. Ale to je riziko, na které se můžeme dívat dvěma způsoby. Proč mám někoho podezírat, že se mě chystá okrást? Když budu provozovat spotřebitelské půjčky, musím počítat s tím, že někomu půjčím, ten si pořídí televizi, dva dny se na ní bude dívat a pak ho ranní mrtvice a nezaplatí mi. To je nějaké riziko pravděpodobnosti. Otázka je, jestli mám kalkulovat i s tím, že si někdo řekne, že to nezaplatí. Ale jsou takoví věřitelé, kteří se líbili neziskovým organizacím, protože takzvaně neměli predátorské způsoby, nevymáhali od určité výše pohledávky, ale už se nikdo nešel dívat na to, jak nastavovali úroky a RPSN. Znamená to, že to zaplatili troubové, kteří spláceli. Náklady na sanaci si musí promítnout do nákladů na úvěry.
Osobně vidíte prostor pro nějakou změnu?
Pokud jde o „novodlužníky“, počkal bych, jak se to bude vyvíjet. Vláda jedná o obřím schodku rozpočtu, stát chce investovat do obnovy ekonomiky neskutečné peníze. Do jaké míry se ukáže, že je to funkční, a do jaké míry naroste počet dlužníků se specifickým sociálními situacemi, to bych nechal budoucnosti.
