Článek
Lucie Pařilová si mezi jméno a příjmení vždy přidává přezdívku „Šťastná“. Dělá to, když nohama kreslí obrazy, když pořádá výstavy a vernisáže, když píše poezii nebo pracuje na svém románu. Před závěrečnou zkouškou v autoškole vypadá všelijak, šťastně však ne. Pocuchané nervy se snaží srovnat cigaretami a pochodováním po dvoře. Panáka na kuráž si dát nemůže. „Jsem hrozně nervózní, je to horší než před maturitou. Řidičák je můj životní sen. Spousta lidí mě od toho odrazovala, chci jim, sobě a celému světu dokázat, že bez rukou dokážu mnohdy i víc než člověk, který je zdravý,“ líčí.
Hodinové ručičky nemilosrdně odkrajují zbývající minuty. Úspěšní absolventi Lucii povzbuzují smíchem a uklidňujícími slovy. Budoucí absolventi vypadají zatím spokojeně, neboť na ně ještě nepřišla řada. Pod okny je slyšet parkující auto a utichající motor. Vozidlo je před zkouškou ještě třeba upravit pro potřeby řidičky bez rukou. „Ve vozidle jsme zvýšili podlahu a výšku pedálů přizpůsobili Luciinu postižení. Převodovka je samozřejmě automatická. Pravou nohou ovládá plyn a brzdy a levou nohou – přes takzvanou kuličku – skrze podpůrný systém točí volantem,“ popisuje úpravy auta majitel přeloučské autoškoly zabývající se výukou tělesně postižených Pavel Peml.
Úpravy jsou hotové. Kolem auta se shromažďují instruktoři, pracovníci autoškoly a další, kteří na svou zkoušku ještě čekají. Policista koriguje provoz, aby nedošlo k neštěstí. „Pokud nezazmatkuje, tak to udělá. Ovládání vozidla má výborné,“ říká Luciina instruktorka Markéta Ševčíková.
Poté přichází Lucie. S komisařem absolvuje technickou část, načež nasedá na místo řidiče za uzpůsobený bezpečnostní pás a kontroluje všechny náležitosti. Světla svítí, blinkry blikají, stěrače stírají. Komisař s bouchnutím zavírá dveře. Přes okno je vidět, že ještě cosi vysvětluje. Budoucí řidička startuje. Lidé s mobily a foťáky auto sledují, dokud nemizí v nejbližší zatáčce. „Pocitově to pro mě byla snad nejhorší jízda ze všech. Dokonce horší než ta první. To jsem se jen bála, že se neudržím za volantem, jakmile jsem ale nastartovala, všechno ze mě spadlo. Tentokrát se mnou tréma vydržela celou jízdu,“ vypráví Lucie později.
Přeloučská autoškola pro tělesně postižené funguje na principu čtrnáctidenních intenzivních kurzů. „Účastníky tu na 14 dní ubytujeme a učíme je. Teorii, ale hlavně praxi. Začínáme na autocvičišti a za minimálního provozu. Zkraje to bylo pro nás i Lucku hodně náročné, ale jak vidíte, zvládla to. Instruktorka ji chválí a je u závěrečné zkoušky,“ vysvětluje Peml.
Lucie má ve své skupině dalších pět přátel-kolegů. Jednomu chybí noha, další musí řídit pouze jednou rukou, tři jsou na vozíčku. Všechno muži. „I v tomhle to pro mě bylo po psychické stránce nesmírně náročné. Najednou jsem se dostala do čistě mužského kolektivu a musela se tomu nějak uzpůsobit. Kluci mi ale neuvěřitelně pomohli, jak emočně, tak například s technickou částí. Nebýt jich, troufám si říct, že bych to vzdala,“ usmívá se posléze Lucie „Šťastná” Pařilová.
Za půl hodiny se auto s komisařem, instruktorkou i uchazečkou vrací. Dveře zůstávají i po zaparkování ještě dlouhé minuty zavřené. Majitel autoškoly mává rukou na instruktorku, aby stáhla okénko. Chce si je všechny vyfotit. Ta zběsile vrtí hlavou. Čeká, až opadnou emoce. Nakonec však okénko stáhne a otevřou se dveře. Lucie i bez horních končetin úspěšně absolvovala autoškolu. Přijímá gratulace, načež odchází do budovy autoškoly. „Zajela to lépe než leckterý standardní žadatel. Sám jsem byl překvapený,“ komentuje jízdu komisař Ladislav Malý.
Lucie sedí na malém dvoře autoškoly. Na stole má džus a pod židlí se jí prochází kočka. Cítí úlevu, ale nervozita z ní ještě neopadla. „Pořád jsem vyklepaná,“ říká. Předtím tak usměvavý uchazeč nyní prohlásí, že to určitě padne na něj, že to bude on, kdo neprojde. Všichni včetně Lucie ho uklidňují. Málokdo by věřil, že se znají jen dva týdny. „Tímhle to určitě nekončí, jsme domluvení, že se budeme scházet každý rok,“ říká Lucie.
Do budoucna má v plánu pořídit si auto a řídit, co to jen půjde. Ještě předtím ji ale čeká oslava. Na otázku, jak velká oslava to bude, reaguje smíchem. „To raději ponechám bez komentáře,“ uzavírá.
