Článek
Homofobie se pořád ještě vyplácí, bohužel.
Když svět oblétla na začátku týdne zpráva, že americký nejvyšší soud zakázal diskriminaci na pracovišti na základě sexuální orientace nebo genderové identity, neměla jsem tak úplně radost. Ne proto, že bych to považovala za špatné rozhodnutí. Naopak. Přišlo mi absurdní, že na tak základní věc došlo až v roce 2020. Do tohoto pondělí bylo ve 26 z 50 států Unie v pořádku vyhodit někoho z práce třeba kvůli tomu, že je gay.
Červen je měsíc hrdosti. A já občas – třeba jako tomu bylo právě v případě pondělního rozsudku – mám pocit, že se situace pro LGBT komunitu zlepšuje. Faktem ale je, že pokud ano, kupředu se posouváme jen hlemýždími kroky. Proč? Tak třeba pod články o právech LGBT lidí se komentující často ptají, „co by ti lidé ještě chtěli“. Nebo stačí vystoupit z vlastní bubliny a poptat se třeba v hospodě. Dozvíte se, že jsou LGBT lidé úchylní, případně nemocní, a také že všechny jen otravují nebo by neměli existovat.
Nenávistnou debatu rozdmýchávají i ti nahoře. Minulou sobotu se k LGBT komunitě vyjádřil polský prezident Andrzej Duda. V rámci své předvolební kampaně řekl, že takzvaná ideologie LGBT je horší než komunismus. Navázal tak na své výroky třeba o tom, že LGBT lidé vůbec lidé nejsou. Kromě toho, že to jsou otřesné řeči, jde navíc o čirý kalkul, který ale spolehlivě zarezonuje. Homofobie a strážení tradiční rodiny jako marketingový nástroj prostě na polské voliče zabírá.
Situace ve většině světa je pro LGBT lidi spíš zoufale bezútěšná než naopak. Čelí diskriminaci, jde jim i o život. V 68 zemích je třeba homosexualita nezákonná. Jen ve 28 státech jsou pak povoleny stejnopohlavní sňatky. Dílčí kroky není snadné oslavovat – větší obrázek zůstává pořád spíš k pláči.
Jak se říká: Všichni jsme si sice rovni, ale i přesto jsou si někteří rovnější. V tomhle případě jsou to ti, kteří se mohou jen tak vzít, ti, co mohou beze strachu projevit lásku na veřejnosti, ti, co kvůli odpovídajícímu pohlaví v občance – tedy tomu, se kterým se identifikují – nemusí čelit ponižujícímu kolečku po úřadech a doktorech. Nebo i sterilizaci. To je mimochodem běžná česká realita – jen se o tom moc nemluví.
