Článek
Co znamená pro vás i pro mladé lidi obecně svoboda?
Všechno. Způsob života. Vůbec to, že si můžeme užívat, že můžeme dělat absolutně, co chceme, že můžeme kritizovat, když se nám něco nelíbí. Myslím, že to je velké privilegium. Naprostá většina lidí na světě vlastně nemá tuhle možnost žít ve svobodě. A to je ještě Česko podle mě jedna z nejsvobodnějších zemí vůbec, Evropy nebo západního světa.
A nebere to naše generace, která za svobodu nemusela bojovat, jako samozřejmost?
Do jisté míry určitě ano. A proto právě se snažíme připomínat nějakým způsobem to, že to samozřejmost není a že spousta lidí, jen generaci před námi nebo našimi rodiči, půlku svého života vlastně strávila v totální nesvobodě a chtělo to určitě hodně síly a odvahy to změnit. Nakonec to trvalo 40 let.
Co vás vedlo k rozhodnutí, že chcete připomínat, že svoboda není samozřejmost?
Už odmalička mě zajímala politika a jako malý jsem se neptal moc doma na pohádky, ale ptal jsem se mámy, jaké to bylo za komunismu, a ona mi vždycky vyprávěla bizarní historky, když přejížděli hranice a jak jim prohledávali zubní pasty, jestli tam nemají náhodou peníze, jak pašovala knížky a tak dále. A přišlo mi to ohromně zajímavé. Ale zároveň úplně neskutečné, že bych vůbec měl žít v něčem takovém. A že by mě někdo takhle dusil, na každodenní bázi a v každém momentu, kdy se rozhodnu něco dělat, a pořád bych musel mít na paměti, že pravděpodobně s tím někdo bude mít problém, což mi přišlo hrozné. Takže tohle mě k tomu vedlo. A potom, když jsem poznal ty lidi, protože já jsem vlastně na prvním ročníku Korza Národní byl ještě jako obyčejný návštěvník a posléze jsem potkal ty organizátory při studiu na vysoké a byla mi nabídnuta možnost se na tom podílet, tak jsem po tom skočil. A je to skvělé.
A my jako mladá generace podle vás nakládáme se svobodou dobře?
Nevím, jestli to lze říct obecně. Myslím, že hodně lidí to určitě bere lehkovážně. Přijde jim to jako samozřejmost. A myslím, že se teď objevují zbytečně kritické hlasy. Jako že není co slavit a že tady je spoustu problémů a že se vlastně nemáme tak dobře, jak jsme si mysleli nebo jak si mysleli lidé před těmi 30 lety. Ale já myslím, že už jenom to, že vůbec se může o těch problémech diskutovat, že se na ně může poukazovat, že se o nich píše, že se o nich mluví a že se dají řešit, každý může přijít s nějakým řešením nebo vůbec vyzdvihnout jakékoliv téma, ať už je to na sociálních sítích, pomocí demonstrací, ve veřejným prostoru, v novinách, prostě je to jedno, tak už jenom to je vlastně to Díky, že můžem. Protože ti lidé, které poukazují na ty problémy a říkají „neslavte, není co slavit, je tu spousta věcí špatně“, tak už jen to, že to říkají, vlastně znamená, že ta svoboda tady opravdu je a vlastně je co slavit.
A myslíte, že naše děti a vnoučata budou mít za co poděkovat nám?
Já doufám. A měli bychom se rozhodně celý život snažit, aby tomu tak bylo. A pokud tady něco funguje, tak bychom to měli strážit. A opečovávat. A pokud tady něco nefunguje, tak se musíme snažit to změnit tak, aby to fungovalo. To je takový nikdy nekončící boj. Aby byl stát svobodný, zdravý, fungující, to je každodenní práce každého člověka. Nebo ne asi úplně každého, ale lidé, kteří mají alespoň trochu čas a možnosti, by se tomu měli nějakým způsobem věnovat.
A za co myslíte, že nám naši potomci nepoděkují, co tady nefunguje?
Samozřejmě politická situace není asi úplně nejrůžovější. Vždycky jsou nějaké problémy. Ono to taky asi ze zpětného pohledu může působit jako něco, co nebylo tak vážné nebo naopak bylo vážnější, než si lidé v tu dobu mysleli. Těžko říct, já nevím, jestli se to dá takhle hodnotit, možná ještě na to potřebujeme trochu času.
A k těm vážným nebo naopak méně vážným věcem. Nemáte třeba pocit, že té minulosti se dává víc energie než budoucnosti? Neměli bychom tady všechnu tu energii, kterou třeba vy dáváte Korzu Národní, dávat naopak na ty problémy, které nás čekají? Globální oteplování, klimatické změny?
My vlastně tomu částečně dáváme prostor. Ta celá idea toho eventu je, že děkujeme lidem, kteří se podíleli na revoluci, děkujeme za ty možnosti, který revoluce přinesla, a za všechno, co je díky ní možné. A zároveň se snažíme nějakým způsobem ukazovat na to, co teď můžeme dělat. Proto se to jmenuje Díky, že můžem! Na to, co teď je možné, na úspěchy, jakých česká společnost dosáhla. A když jste zmínila to globální oteplování, klimatickou krizi, tak i třeba tohle je jedno z témat, kterým letos na Korzu dáváme větší prostor než v minulosti. Je to zastoupeno v rámci prezentace neziskového sektoru, máme tam debatu o klimatické změně a nemyslím si, že u nás na Korzu něco změníme, ale pokud se k tomu podaří přitáhnout i třeba jen pár jedinců, tak je to samozřejmě dobře.
Pojďme se ještě podívat blíže na váš spolek. Vy jste říkal, že jste do něj naskočil až za jízdy, přesto možná víte, co vůbec stálo za vznikem spolku Díky, že můžem?
Určitě. Bylo to vlastně tak, že když bylo 20. výročí v roce 2009, tak to tenkrát pořádala Opona, což jsou lidé kolem pražských festivalů Metronome, United Islands a podobně, a ti si posléze řekli, že by to chtěli předat mladší generaci, aby to zase uchopila trošku jinak. Oslovili lidi z budějovického majálesu, což je dost unikátní projekt, kdy v Českých Budějovicích v květnu žije majálesem celé město po celý týden, jsou do toho zapojeni snad všichni školáci, středoškoláci, vysokoškoláci a je to hrozně skvělá věc, kdo tam nebyl, tak doporučuji, a vybrali si právě tehdejší organizační tým budějovického majálesu, jestli by je něco nenapadlo, a oni to během léta v jedné z budějovických kaváren naplánovali, vymysleli vlastně formát Korza Národního a pak přijeli do Prahy, tady se to chytlo a já jsem pak po dvou letech do toho naskočil.
Spolupracují s vámi i osobnosti revoluce?
Spolupracují. My máme vlastně každoročně takovou úspěšnou věc, která se jmenuje Obývák Václava Havla. To je vlastně takové literární pódium, kde řada osobností předčítá z děl Václava Havla nebo na něj vzpomínají, protože mnohdy to jsou lidé, kteří s ním přímo spolupracovali, ať už v disentu nebo potom, během prezidentské funkce. To je vždycky velmi příjemná spolupráce a myslím, že na obou stranách je spokojenost. Letos tam poprvé máme například jeho manželku Dagmar Havlovou. Máme tam Václava Marhoula, který ho taky zažil, Tomáše Etzlera, Danu Němcovou, chartistku, mluvčí Charty 77, spoustu herců, známých osobností. V minulosti tam byla jména jako Tomáš Sedláček, Erik Tabery, Tomáš Halík.
A kdo je vaše nejoblíbenější osobnost revoluce?
Nevím, jestli lze úplně říct, že mám oblíbenou osobnost revoluce.
Nebo s kým se dobře spolupracuje?
Vlastně se všemi, se všemi z těch lidí, protože…
S někým se určitě spolupracuje lépe. Nemáte oblíbence?
Například Monika Pajerová, jedna ze studentských vůdkyň listopadu 1989. S tou jsme v pravidelném kontaktu a máme dobrý vztah, byla několikrát předčítat v Obýváku Václava Havla. Celá ta skupina lidí jsou ohromně sympatičtí lidé a velké osobnosti a je vždycky hrozná radost se s nimi potkat a prohodit třeba jen pár slov, protože to člověka nabije energií. A vlastně o tom je celé to Korzo, že to je vlastně oslava narozenin. 17. listopadu je oslava narozenin demokracie České republiky a my to bereme tak, že i když se někomu třeba daří zrovna špatně nebo něco nevychází, tak ale když máte narozeniny, tak si to prostě chcete užít, jdete se potkat s přáteli a uděláte si hezký den. A takhle my vlastně přistupujeme k tomu Korzu Národní, to je oslava, kdy vás to má nabít energií. I když následující den budete muset jít do práce nebo máte těžké období, tak byste měl odejít s nějakou nadějí a vizí, že ten národ dokáže být spolu i při jiných příležitostech, než je třeba výhra v hokeji.
Vy na Korzu Národní mísíte i ta těžší témata, divadla, předčítání z knih, s těmi lehčími. Zmínil jste Opráski sčeskí historje, sehráváte tam i scénky. Co funguje na lidi nejvíc? Co je nejvíc baví?
Určitě vtipněji laděné věci, funky program je baví hodně. Máme tam herce, kteří jsou převlečeni za esenbáky a žonglují s obušky a dělají si z lidí legraci. A to funguje docela dobře. Zároveň ale i vzdělávací programy, kde se mluví o těžších tématech, jsou vždycky narvané k prasknutí. A lidé to s velkým zájmem sledují, s velkým zájmem se přiučí a vlastně nejenom dospělí, my tam máme i dětský program. Letos asi nejbohatší v historii, snažíme se cílit alespoň trochu na vzdělávání dětí, protože už na druhém stupni základní školy jste schopni pochopit základně, rámcově, o co tam jde a co se tam slaví, takže my se snažíme opravdu cílit i na tu nejmladší generaci. A myslím, že pak i lidi baví ten mix všeho, té unikátní nálady, která tam vzniká. Takového propojení. Ti lidé se tam chodí vlastně potkat s přáteli, je to vlastně něco mezi festivalem, oslavou svátku, pietním uctěním a nějakým sousedským setkáním.
A ještě se vás zeptám, jak jste říkal, že tam žonglujete s obušky. Je podle vás v pořádku to takhle zjednodušovat a zlehčovat? Protože s těmi obušky tam tenkrát rozhodně nežonglovali…
My jsme o tom vedli dlouhé diskuse. Jestli nám přísluší, abychom byli trochu sarkastičtí, ale pak jsme si řekli, že ta ironie nebo ironizování postavy, která byla 40 let symbolem strachu, ta možnost si z ní vlastně udělat legraci… i vlastně starší generace, které zažily komunistickou policii, a asi to setkání nebylo příjemné, tak teď se jim vlastně mohou zasmát a s nimi zasmát. Přijde nám, že to vlastně dobře vystihuje celou tu myšlenku a toho svobodného ducha akce. A vůbec to, že můžeme takovéhle věci dělat.
Korzo Národní a spolek Díky, že můžem! představil Oskar Rejchrt. Moc děkuji.
Děkuji i vám za pozvání a těším se s diváky na viděnou nejen na Korzu Národní 17. listopadu, ale i na dalších místech v rámci celého Festivalu svobody po celé Praze.
