Díky za Miloše Zemana, urychluje změny ve společnosti, pochvaluje si výtvarník Týc ze skupiny Ztohoven

Už to budou dva roky, co jste se vy a další dva kolegové ze skupiny Ztohoven převlékli za kominíky, vystoupali na střechu Pražského hradu, sundali prezidentskou standartu, hodili ji dolů a místo ní pověsili červené trenýrky. Udělali byste to znovu?

Udělali bychom to v každé době. To je ta podstatná věc: To nebyla primárně kritika přímo cílená na Miloše Zemana, ale vůbec kritika nějakého postmonarchistického formátu instituce, o které si myslíme, že už je přežitá a že ji Miloš Zeman reprezentuje dost nešikovným způsobem.

Tehdy jste ale říkali, že ty červené trenýrky jsou symbolem muže, který se nestydí vůbec za nic. Z toho jsem pochopil asi nejen já, že to navazuje na Miloše Zemana a vychází to z jeho politiky. 

Jak říkám, Miloš Zeman ten úřad reprezentuje a my skrze něj ten úřad kritizujeme. Jinak je úřad sám o sobě dost abstraktní pojem. Já jsem vlastně rád, že tam Miloš Zeman je. Já jsem vlastně rád i za to, jakým způsobem se chová. Do určité míry vnímám Miloše Zemana jako člověka, který se stal takovým společensko-politickým katalyzátorem urychlení vývoje společnosti.

Jak to chápat, že jste rád za to, jak se chová? Když zároveň říkáte, že se nestydí za nic… 

Společnost, ve které žijeme, se bohužel vyvíjí na základě nějakých potřeb. Na druhé straně tady máme nějaké rigidní řízení společnosti, jako je forma národního státu, o které jsem nejenom já, ale i mí kolegové, přesvědčen, že už je dávno přežitá. Takže tady dochází k obrovskému napětí, které se vyjevuje tak, že lidi na sebe vzájemně útočí - je to důsledek vzájemného neporozumění.

Soudkyně, která letos v dubnu vynesla nad vámi a vašimi dvěma kolegy podmíněné tresty, ve zdůvodnění rozsudku uvedla, že „obžalovaní ústavně zakotvený státní symbol nahradili předmětem představujícím pánské spodní prádlo, což je možno označit za krajně neuctivé a směřující k hrubému znevážení a de facto hanobení státního symbolu“. Souhlasil byste s tím, že hanobíte státní symbol? 

Nemyslím si, že to je hanobení. My jsme pořád pracovali v rovině symbolů. Ta vlajka je přece jenom nosič toho symbolu. Těch vlajek, jak se prokázalo, bylo po roce 1989 už vyrobených přes šedesát a je to vlastně spotřební materiál. Je to přece jenom látka, přiznejme si to. Je potištěná nějakou technologií sítotisku, je to zkrátka spotřební materiál. Přece se neklaníme k vlajce nebo neuctíváme a neadorujeme kus látky. To, co by pro nás jako společnost mělo být - a doufám, že je – významné, co ty symboly mají reprezentovat. Z tohoto pohledu jsme akorát ten symbol vsunuli do jiného kontextu a pracovali jsme s tím dál: V momentě, kdy jsme vyvěsili trenýrky, tak naše skupina už měla k dispozici tu vlajku, kterou jsme hodili dolů, ale v rámci nějakých konspiračních principů jsme my tři nevěděli, kde ta vlajka je.

Následně jste ji přece rozstříhali a poslali neznámým lidem. 

To je pravda.

Takže jste ji pak našli?  

Ne, my tři jsme měli úkol, který jsme rozdělili, a to je té vlajky se prostě zbavit směrem na terasy. A my už jsme neměli vědět, co se s ní stalo. Protože v tu chvíli, kdy jsme byli vyslýchaní, tak jsme mohli ohrozit další členy skupiny.

Počítali jste tehdy, když jste stoupali na střechu Pražského hradu, že by vás mohli zastřelit? To je dost častý argument: „V Bílém domě by je zastřelili rovnou.“ 

Tak počítali... Nad tím prostě neuvažujete. Samozřejmě je to jedna z mnoha eventualit. Já jsem noc předtím měl spíš stres nebo strach z toho, že se mně nebo jednomu z mých blízkých kamarádů něco stane… Když to řeknu takhle: Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

A vy jste byli zoufalí? 

Já si myslím, že dost velká část společnosti je zoufalá. A nemyslím si, že bychom měli obviňovat konkrétní lidi. To je prostě stav společnosti. Globální společnost se nachází v nějakém druhu chaosu.

Jste známí tím, že všechny vaše akce se snaží provokovat, šokovat a vyvolat diskusi. Myslíte si, že se vám to červenými trenýrkami povedlo? 

Ta diskuse se vede už dva roky.

To je ale diskuse o vašem případu. Nebo myslíte, že se vede diskuse o tom, jestli má existovat institut prezidenta? 

Ano, samozřejmě se ta diskuse vede. My se ji snažíme sami iniciovat. Před třemi lety jsme otevřeli institut Paralelní Polis, kde v jednom patře sídlí institut kryptoanarchie: Kryptování je šifrování, anarchie vzdor autoritářským tendencím státu. A my vedeme lidi k debatám na téma emancipace. Obrovsky tam rezonuje téma ekonomické emancipace. Lidi to zajímá.

Pojďme ještě uzavřít případ červených trenýrek. Soudkyně nejdříve řekla, že šlo o přestupek, následně došla k tomu, že šlo o trestný čin, ale dostali jste podmínky. Jenže státní zástupce nesouhlasí, podmínka mu nepřijde dostatečná. Jste připraveni na to, že kvůli téhle akci skončíte ve vězení? 

Ve Ztohoven máme jedno pravidlo: Nikdy nedohlížej důsledky svých činů. Protože nikdy bychom nic neudělali.

Přece se vždycky zamýšlíte, jestli ta akce byla dobře provedená, jestli tam byla nějaká chyba… 

To už je zpětné bilancování. Ale když člověk tu věc plánuje, tak samozřejmě může dopadnout jakkoliv. Před lety jsme se ptali našeho právníka: Co si myslíš o tom, jak to může dopadnout? A on říkal: Pánové, problémy pojďte řešit, až nastanou. My mu vlastně mnohdy házíme klacky pod nohy, my jsme mu i říkali, ať u toho soudu jde proti nám. To říkal: No vy jste se zbláznili, mě pak vyloučí z advokátní komory. My vytváříme situace a ty situace mají nějakým způsobem vytvořit kontrast, díky kterému se může náš divák zorientovat ve společnosti, v níž se pohybuje: Některé hranice jsou někdy rozmlžené a my vytvoříme konkrétní kontrastní linku, tu překročíme a řekneme: Tady je ta linka.

Tomuto vašemu pohledu rozumím, přesto se vás musím znovu zeptat, jestli jste připraveni na to, že státní aparát vás odsoudí do vězení? 

Jsme. Ano. Přede mnou už jednou takováhle zkušenost byla, když jsem vyměnil panáčky v semaforech…

…a pak šel na měsíc do vězení. 

I v tomhle jsem byl konzistentní, i tenkrát jsem tvrdil, že jsem přesvědčený, že ten případ neměl skončit u trestního soudu a mělo se to řešit u civilního soudu.

Má tento vlekoucí se spor, kdy musíte chodit k soudu, dostáváte rozsudky, musíte jednat s advokáty a tak dále, nějaký vliv na fungování vaší skupiny Ztohoven? Paralyzuje vás nějak?  

Ježíš, naopak. Je to tak, že ta skupina už funguje patnáct let. Za tu dobu máme vypracované nějaké mechanismy a hlavně úplně skvělé vztahy.

Říkali jste, že každá vaše akce vychází z té předchozí. Že tak to máte nastavené…  

Je to tak.

Kdy bude, nebo už byla další akce vycházející z trenýrek?  

No comment. Nevím.

Takže ještě nebyla? 

Nebyla. Teď do té skupiny vstoupila úplně nová situace. Otevřeli jsme Paralelní Polis a najednou má ta skupina úplně nový formát projektu. Do skupiny vstoupili dva elitní hackeři, nebo řekněme ultimátní ajťáci, ať neděsíme lidi slovem hacker. A najednou do té skupiny začali vnášet úplně nové myšlenky, úplně nový pohled na společnost. Z pohledu reálného undergroundu.

Pane Týci, musím se zeptat ještě na jednu věc, která určitě vrtá spoustě lidem hlavou: Z čeho jste vlastně placeni? Ty akce Ztohoven musí být přece nákladné i z hlediska materiálního zabezpečení. 

Ale to je přece jednoduché. Není to nákladné. Berte to, že ve skupině je deset základních členů, každý z těch lidí může dát v určitý moment, kdy je potřeba, do společného banku deset tisíc. To zvládne i běžný občan.

Musíte mít i své povolání. Z něčeho musíte žít. 

Tak já jsem výtvarník, živím se klasickým výtvarným uměním. Prostě tvořím umělecká díla a jsem součástí uměleckého provozu. Jiný člen skupiny je grafik, konkrétně dělá sítotiskové printy. Další člověk je fotograf. Další člověk vystudoval práva a tak dále. Takže všichni ti lidé se živí vlastní prací.

Chodíte k volbám?  

Dřív ano, ale považuju je za marné a zbytečné. Použiju frázi: Kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je dávno zakázaly. Já nejdu k volbám jednoduše proto, že volby mi nenabízí změnu systému, volby mi nabízí změnu režimu. A mně už ve své podstatě nenabízí to potácení se zleva doprava žádnou naději na to, že se ve společnosti něco změní. Jediné, co se změní, tak to jsou maximálně penězovody konkrétních lidí, kteří dostanou do ruky kormidlo.

Chcete, aby z Hradu odešel Miloš Zeman? 

Já bych byl rád, kdyby společnost – myslím tím globální společnost - chápala, že národní státy jsou už dávno přežitý formát, který vytváří napětí, jež už je zbytečné, obzvlášť v době, kdy začínáme být všichni propojení neuronovou sítí a všichni můžeme jakoby v jeden moment sdílet informace a vzájemně si je věnovat.

Takže vám je jedno, kdo na tom Hradě bude. Je to tak? 

Já si myslím, že Hrad by se měl primárně otevřít lidem. Lidé by tam měli chodit jako na památku a neměl by to být takový symbol moci. Nehledě na to, že je vlastně směšný: Když se tam člověk v dnešní době podívá, co se tam děje, tak vidí, jak tam konkrétní lidé markýrují šlechtu, nakonec si tam rozdávají vyznamenání na teplákové soupravy, sedí u toho ve zlatých křeslech, popíjejí u toho vodku…

Je pravda, že vám asi Miloš Zeman letos vyznamenání neudělí. 

Čekám, doufám, že by mohl, ale myslím, že se to nestane.

A vy u příležitosti jeho případného odchodu z Hradu uděláte podobnou akci, jako když Václav Havel měl neonové srdce a vy jste mu z něj tehdy udělali otazník? 

Nechte se překvapit. Já sám nevím, co bude zítra. Takový je můj život. Co bude po dalších volbách, to je teď ve hvězdách. Když se dívám na preference politiků, sám jsem překvapený, co je ta majoritní společnost schopná spolknout a na co je schopná pozitivně reagovat. Pro mě je to absolutně neuvěřitelné.

Zde se podívejte na záznam celého rozhovoru s Romanem Týcem: