Článek
Už třiatřicet let žijete a pracujete v New Yorku, teď jste na pár týdnů v Praze. Původně jsem si myslel, že sem jezdíte na dovolenou, ale zjistil jsem, že to spojujete s pracovními povinnostmi. Minulý týden jste se v Paříži sešel s hudebníky z kapely U2. Co spolu chystáte?
No tak já vždycky jedu na dovolenou a pak se rozvine takové peklo… Ona to byla vlastně náhoda, protože minulý týden měli U2 v Paříži dva koncerty a ve stejné době se dokončovala tapisérie na počest Martina Luthera Kinga, kterou sponzoruje Amnesty International a U2 na tyto počiny dávají vždycky peníze. Ta tapisérie byla minulý týden představena v Paříži lidem, kteří ji sponzorovali a pokřtili ji.
U2 jsou tedy pravidelným sponzorem vašich tapisérií?
Dá se říct, že úplnou náhodou jsou U2 pravidelným sponzorem, stejně jako Sting, Peter Gabriel a další příznivci Amnesty. Také Yoko Ono a John Legend. Bono z U2 údajně prý řekl, že ještě jeden koberec… Ono totiž po té první tapisérii, která vznikla na počest Václava Havla, už teď jde o šestou.
Takže tradice vznikla tím havlovským motivem, který už pět let visí na ruzyňském letišti…
Ano, a je to naprostá náhoda. Nikdy v životě jsem si nemyslel, že bych navrhoval tapisérie, a ono to také není fér, protože já udělám takový malý obrázek a ti, kteří tapisérie tkají, ji udělají ohromnou. Měl jsem zatím štěstí, že to vždycky vypadá obstojně. Dělají to v ateliéru Pinton dole v Aubussonu ve Francii, kam jsme také jeli ty tkalce pozdravit.
Když přiletíte na ruzyňské letiště, chodíte se dívat na svou tapisérii?
Když přiletím, tak místo abych šel k východu, tak se jdu na tu tapisérii podívat. I teď, když jsem letěl z Paříže. Vždycky ji tam pozdravím. Myslím, že je nejpodařenější.
Na záznam celého rozhovoru s Petrem Sísem se podívejte zde:
Video: Jiří Kubík
Mají z vás ti tkalci radost? Vaše obrázky přece jen hýří barvami, často mnoha odstíny jedné barvy. Jak se jim to vlastně tká?
To je neuvěřitelné. Protože já jsem poprvé viděl ty stavy, tam sedí většinou ženy, musí šlapat na takové pedály, aby se nitky zvedaly, a ony tím člunkem musí přesně dodržovat tvar. Pak mají takové hřebínky, kterými to začesávají. Říkali mi, ať si to zkusím, ale to jsem absolutně nemohl, protože bych jim to zkazil. Oni jsou ti umělci, kteří z toho mého malého obrázku něco udělají - a zatím jsme měli štěstí, že to vždycky vypadá obstojně, i U2 říkají, že se jim to líbí. Ale může se klidně stát, že z toho malého obrázku vznikne nějaká nehoráznost.
Ty vaše obrázky ale zdánlivě vypadají jednoduše, jsou kreslené takovou zvláštní technikou, používáte vlastně body a tečky, nejsou to jednoduché tahy tužkou. Jak dlouho takový obrázek vzniká?
Záleží to na technice i na tom, jestli je člověk v dobré náladě, jestli je venku veselo. Mnohdy to tečkování nebo čárkování obnáší dny, týdny, měsíce a já se marně snažím uvolnit… V poslední knížce jsem trošku víc maloval.
Kniha Robinson, kterou máte před sebou, vyjde v říjnu v New Yorku a zároveň i v Česku…
…a začíná právě obrázky, které jsou víc detailní. Je to založené na historce, kdy mě maminka převlíkla na maškarní jako Robinsona a všichni se mi smáli, protože jsem chtěl jít za piráta. Potom jsem měl takový sen, byl jsem v horečkách a zdálo se mi, že jsem Robinson. V této části knížky je to víc volné, víc barev, taková fantazie a pak se to zklidní, protože Robinson se bojí, že kamarádi, kteří se mu smáli, se mu budou smát dál, ale oni za ním přijdou a řeknou, že jsou kamarádi a potom spolu mají další dobrodružství. Je to úplně jednoduchá knížka spíš pro malé děti a vzpomínka na to, jak mě maminka převlíkla, když na mě dala různé chlupaté věci jako na Robinsona.
Vycházíte často ve svých knihách ze vzpomínek na dětství?
Hodně jsem vycházel z toho, že jsem pozoroval svoje děti, jaké měly zážitky: Syn si hrál na hasičské auto, dcera chtěla být princezna. Ale děti mezitím vyrostly a pak dokonce řekly: „Hele, ty si od nás půjčuješ příběhy a pak z toho děláš knížky, to jsou naše příběhy.“ Takže tohle je můj příběh a vznikl náhodou, když jsme našli fotku z dětství, kdy jsem šel na maškarní - a já si vzpomněl, že to byl hroznej moment, zatímco moje sestra říkala: „My jsme se výborně bavili.“
Jaká je v současné době vůbec úspěšnost při vydávání dětských knížek? Není to přece jenom už byznys na ústupu? Vzhledem k tomu, jak postupuje digitalizace a moderní technologie. Děti se spíš dívají na počítač. Projevuje se to v zájmu o vaše knihy?
Je to zajímavé, že to říkáte. Ono to tak vypadalo. Já jsem se ke knížkám dostal, protože lidé knížky chtěli. Byla to součást výchovy dětí, jak je učíme. Najednou přišla digitální technologie a všichni řekli: „Knížky jsou mrtvé, děti budou číst na těch čtečkách, nebo se na to budou dívat na telefonech.“ Ale co se stalo během pěti až šesti minulých let, je to, že se ti rodiče rozhodli, že pro děti není dobré, aby se od malička dívaly na elektronické přístroje. Tím pádem jde dětská kniha nahoru, otevírají se nové obchody s knihami. Rodiče chtějí, aby děti měly knížku jako předmět, který jim někdo přečte, než jdou spát, vytváří to vlastně vztah mezi rodičem a dítětem. A oddálí se tím ten elektronický moment.
Takže obava, že by dětské knihy spěly do záhuby, byla lichá?
Říká se, že je lichá. Byl moment, kdy jsem si začal říkat, že pracuju v nějakém historickém oboru, který nemá budoucnost.
Miloš Forman se Sísovým plakátem k filmu Amadeus.
Svých knih jste vydal už tři desítky, k dalším asi šedesáti knihám jiných autorů jste dělal ilustrace. A přitom svou kariéru v Americe jste rozjel v roce 1982, kam jste se dostal jako vyslanec Krátkého filmu…
Ano, přijel jsem, abych dělal kreslený film v Hollywoodu. Měl jsem povolení, abych tam odjel, jen na tři měsíce. Začal jsem tam pak dělat jiný film pro Boba Dylana a to povolení jsem překročil…
Takže z toho bylo nakonec nelegální opuštění socialistické republiky.
De facto ano, asi tři roky jsem se snažil korespondovat, že je to vlastně výhoda pro český kreslený film a českou kulturu, když tam budu. Dneska by to bylo normální, ale v té době to bylo tak kreténsky zařízené, že když člověk přijel o dva dny později, tak měl problém.
Co bylo pro vaši kariéru v Americe určující? Vím, že jste dělal plakát k oscarovému filmu Miloše Formana Amadeus. Byl to ten impuls? Nebo až později, když jste od roku 1984 dělal kresby k politickým komentářům v New York Times?
Když už je člověk starej a dívá se na to zpětně, tak si říká: Ono to šlo od začátku. Ale byla tam spousta let, kdy jsem nevěděl, jestli budu mít margarín, nebo jestli si mám koupit sušenky. Ale třeba ten plakát pro Miloše Formana byl velký bod, který znamenal, že si mě dodnes všichni pamatují. Pak jsem třeba dělal plakáty v metru. To byly takové body, kdy si vás lidé pamatují. A knížky měly štěstí, že dostávají různé ceny. Někteří lidé sice můžou říkat, že oni svých knih prodali milion nebo víc kusů, to se mně nestalo. Mně vždycky říkali: Ten, který dostává ceny. Ale já to dělal od srdce, z lásky, mám v tom dodnes dobrou reputaci. K těm knížkám jsem se nedostal tak, že bych měl v plánu dělat knížky. Já chtěl dělat kreslené filmy. Ale v té době jsem zjistil, že když člověk jedná s producenty u filmu a baví se o tom, jaký bude výdělek, tak to bylo daleko komplikovanější než dělat knihy. To jsou vlastně takové moje malé filmy, ale v knižní podobě.
A kreslený film jste tedy nikdy nezkoušel v Americe udělat?
Zkoušel, mnohokrát, i teď zkouším, ale vždycky dojde k těm jednáním, kdy někdo řekne: „Měl byste tomu panáčkovi udělat takovej veselejší nosáček, nebo mít s sebou nějakého malého králíčka.“ A vždycky dojde k tomu, že se bavíme, jestli to bude hodně komerční. Ti lidé, kteří filmy produkují, ani neví… Oni jen chtějí, aby to vydělalo peníze. To je u filmu ten problém.
U vašich kreseb měli pochybnost, zda to vydělá?
To byly spíš vždycky takové etické otázky. Třeba už jsem měl připravený film o cestě mého otce do Tibetu, otec už byl nemocný, a najednou mi producent říkal: „Podívej se, my můžeme předpokládat, že otec je nemocný, čili on zemře, takže proč nepíšeme scénář, jako že už ten otec není?“ To mě urazilo a tím pádem film padnul. To jsou vždycky takové momenty u filmu… Já jsem prostě na ta jednání s producenty neměl kapacitu.
Jste jeden z nejznámějších autorů dětských knížek na světě. Kolik výtisků jedné knihy vlastně prodáte?
Tak mých knížek se zase neprodá tolik. Jsou lidé, kteří prodají Harryho Pottera miliony a miliony. Já se pohybuju v nějakých desítkách tisíc. Já jsem spíš spokojený a hrdý na to, že pokračuji v tradici pana Trnky nebo pana Borna nebo pana Šalamouna, které obdivuji.
Získal jste řadu cen, včetně té nejvýznamnější, takzvané Nobelovy ceny za dětskou literaturu, jak se přezdívá Ceně Hanse Christiana Andersena. Je ještě něco, co byste ve svém oboru chtěl získat? Dokázat?
V těch cenách už tolik ne. Teď je to spíš opravdu o té osobní satisfakci – co se povede s těmi tapisériemi oproti knížkám! Knížka vyjde, někdy třeba dostanu od dětí dopis, i když v dnešní době děti už dopisy nepíší, takže vlastně už ani nemám zpětnou vazbu. Kromě kritik v novinách. Zatímco když pověsíte tapisérii a visí to třeba na Ellis Island, kde přistávali všichni imigranti, nebo teď v té Paříži, tak najednou máte pocit, že je to pro něco, že si lidé všimnou, kdo to byl Nelson Mandela nebo kdo to byl Václav Havel. To je pro mě takové uspokojující, že dělám něco pro všeobecnou inteligenci světa.
