Článek
Někteří ptáci se narodí s vrozenou schopností zpívat, ta se pak projeví, když dospějí do určitého věku. Zatímco tihle ptáci přirozeně vědí, jak na to, jsou i tací, kteří se to musí postupně naučit, většinou od rodičů stejně jako lidé. Je to právě tato druhá skupina pěvců, u které vědci dokázali vypozorovat zpěv lišící se na základě toho, kde žijí.
„Jsou tu úžasné paralely. Kultura, ústní tradice – všechno je to stejné,“ citoval web CNN News slova amerického ornitologa Donalda Kroodsmu o podobnosti lidských a ptačích dialektů.
Když se pták učí zpívat od rodičů, často dělá chyby. Některé se mu pak tak vžijí, že už mu zůstanou a on je svým zpěvem předává dál jiným ptákům nebo později vlastním potomkům, právě tím pak postupně vzniká dialekt. Některé dialekty mají jen krátké trvání, některé se ale předávají z generace na generaci klidně i 40 let, tak tomu bylo i v případě strnadce bělokorunkatého, jehož pozorování se věnoval ornitolog David Luther v San Franciscu.
S informacemi o výzkumech ptačího dialektu, méně známé oblasti vědy, přišel právě web CNN News, který odkazuje zejména na ekoložku Lauru Mollesovou z města Christchurch na Novém Zélandu. Mollesová se na ptačí dialekty už několik let specializuje a dokáže čistě na základě jejich zpěvu poznat, odkud určití ptáci jsou.
Ptáci mohou být podle Mollesové určitou dobu svého života bilingvální i trilingvální, pokud během dospívání přišli do intenzivnějšího kontaktu s více dialekty. Nakonec se ale většinou jejich zpěv ustálí pouze na jeden. Ptačí nářečí ale často mizí i s tím, jak iniciativou lidí rostou města, a probíhají tak zásahy do přírody.
Něco málo z historie
Pozornost ptačím dialektům začala být věnována až v 50. letech 20. století. Jedním z prvních zájemců o tuto oblast vědy byl behaviorista Peter Marler, který si všiml, že pěnkavy v různých částech Spojeného království znějí jinak. Úplně první záznamy z jeho zkoumání byly psány rukou, až později jednotlivé zvuky zachytil na sonogram.
V 60. a 70. letech pak začali vědci provádět experimenty, v jejichž rámci vzali mláďata ptáků v určitém věku a izolovali je od jakýchkoliv zvuků, aby mohli pozorovat, zda začnou sami zpívat, informoval Luther. Díky tomuto experimentu bylo objeveno již zmiňované rozdělení ptáků na ty, kteří mají schopnost zpěvu vrozenou, a na ty, kteří se ji musí v průběhu života naučit.
Správný dialekt pomáhá najít drahou polovičku
Když ptáci ovládají správný dialekt, mají větší šanci najít si partnera v rámci oblasti, ke které daný dialekt náleží, uvádí Mollesová. Podle ní ptáci komunikují právě kvůli tomu, jiným častým důvodem je „vynadání“ sousedovi.
U většiny ptačích druhů zpívá při hledání partnera muž. Body ve svůj prospěch pak většinou získávají ti mužští zástupci, kteří ovládají stejný dialekt jako žena. Samice totiž podle výzkumů tíhne spíše ke známým zvukům, kterými samec dává najevo, že zná okolí a má teritorium v dané oblasti. Mimo jiné se i na tohle pak musí různí badatelé zaměřovat, příkladem jsou třeba ti na Novém Zélandu, kde působí také Mollesová. V zemi existuje hned několik ohrožených druhů ptáků, jejichž zástupci bývají vypouštěni do nových oblastí, aby se rozmnožili.
Neznalost daného dialektu ovšem tolik nevadí, cizinci se v určitých pozorováních ukázali být stejně atraktivní jako ti, kteří ve zkoumané oblasti žijí. Kroodsma tuto skutečnost bere jako klasický zájem o něco nového a exotického, co samicím přijde takříkajíc sexy. Jde ovšem pouze o jeho osobní odhad.
